Minds

Včera jsem se opět procházela Greenwitchským parkem plným starých stromů s velkými listnatými korunami, kterými ke mně prosvítalo slunce jako jediná kapka naděje, která mé tělo alespoň na kratičkou chvíli pohltila a udělala opět šťastnější.
Potřebovala jsem prostě vypadnout. Nemohla jsem už déle vydržet tlak, který na mě byl poslední roky nakládán. Tak jsem si zvykla chodit ven. Na vzduch, zpátky k matce přírodě do jejího lůna. Sama. Jedině sama si dokážu uspořádat myšlenky tak, abych se brzy nezbláznila.
Mám strach. Moc často mám strach. O sebe, o druhé. Hlavně o druhé. Někdy si myslím, že můj strach je až moc přehnaný. Vždyť tolik se o mě nikdy nikdo nebál, nikdy neměl tak velkou starost. Tak proč se bojím já o ně? Nedává to smysl. Nic nedává smysl. V jednu chvíli se cítíte šťastní, v tu chvíli druhou se vám změní život v katastrofu…
Po chvíli bloudění parkem jsem si konečně našla místo, kde bych strávila odpoledne pozorováním oblohy, listů vlajících v mírném letním vánku, neznámých lidí, kteří někam spěchají.
Tráva byla měkká, a když jsem si do ní lehla, jakoby mě opustila tíha žití a moje mysl se konečně zase otevřela. Dokázala jsem vnímat všechno živé, všechno bylo najednou takpřirozené. Uklidňovalo mě to.
V myšlenkách jsem se vrátila zpět do svého dětství, do chvil, kdy jsem poznala radost a lásku. Lítost. Utrpení jiných lidí. Smutek v matčiných očích..
Někdy se svět zdá být tak složitý a těžký. Ve skutečnosti není. Je to jen první dojem, kterým se nechá většina lidí polapit. Nezkoumají pak dál, zda je opravdu tak těžký sám o sobě nebo jestli si jej ztěžují sami. Jsou tímto velmi omezení. Nevidí onu jednoduchost radosti, krásu okamžiku. Lásku, která vytváří v našich životech pouta. Některá trvají věčně, některá jen chvíli, a pokud lidé v lásku nevěří, tak zde mám otázku.. Proč bychom umírali pro lásku, kdyby nic neznamenala, kdyby nebyla důležitá, jak mnozí tvrdí? Láska je smyslem života.
Vedle lásky ale cítím i obrovskou bolest. Bolest spalující mou duši. Trpím už moc dlouho, už moc let. Nevím, zda to nazvat schopností, ale cítím bolest druhých, vnímám ji jinak než ostatní lidé. Přebírám ji z nich na sebe, ulevuji jim od bolesti, ale tím ničím sama sebe.
Myslím, že každý má na světě své poslání. Já toužím dělat lidem, zvířatům, přírodě,.. svět lehčí i na úkor mne samotné.
….
Blížil se večer, a tak jsem se rozhodla vrátit domů. Už na mě čekal, bál se o mě, nevěděl, kam jsem šla. Byla jsem takový sobec. Miluje mě, vím to. Cítím to a to jediné mi dává teď sílu pokračovat a najít světlo i v těch nejtemnějších dnech. Neumím si to už bez něj představit.
Přijde mi, že je tu pro mě už od počátku věků, že tak to prostě má být. A pokud ne navždy, tak alespoň teď…