Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Marek (240)
Logo
Mrazivý dotek 2 kapitola
<>
icon 18.09.2014 icon 3x icon 5690x
Kapitola 2
Bestie

H
rozná bolest mu stravovala celé tělo.
Jen tak tak unikl jisté smrti.
Anglikánská církev, plémě hadí, na ně čekaly s otevřenou náručí až pozdě obklopeni nepřáteli si uvědomily past, do které přikráčeli s holýma rukama.
On a Luigi.
Ubohý mrtvý Luigi.
Trpěl.
Celé jeho tělo i duše, v mysli ho pálila myšlenka, že mu Luigi zachránil život. O chvíli déle a padl by k zemi mrtvý bez dechu jako jeho bratranec.
Sakra.
Unikl na poslední chvíli s kulkou v zádech. To zatracené stříbro ho spalovalo zevnitř jako by mu někdo neustále bodal dýkou do těla.
Ubohý Luigi, jeho přítel, jeho výkřik se mu ozývá v uších doteď.
Když utekl, nevěděl kde je, musel se schovat ale neustálé krvácení a kulka mu zabraňovala ránu zhojit.
Byl dezorientovaný.
Nakonec si potřeboval odpočinout, hledaly ho, naštěstí se jim ztratil do šera noci.
Pak omdlel.
Možná to měl být jeho konec.
I smrt by uvítal nebýt té hrozné bolesti.
Čas.
Čas bylo to jediné, co neměl.
Krev z jeho těla mizela rychlostí přívalové vody.
Ironie osudu zařídila že měl potkat temnotu do které vždy patřil, byla jeho domovem jeho součástí ale nějak se mu podařilo přemluvit boha, aby ho nechal žít.
Boha, ke kterému se každý člověk bezútěšně modlí, když je mu nejhůře. Ten bůh, který nechává lidi trpět nemocemi a hříchy. Bůh, kterým pohrdal celý jeho rod.
Balancoval na okraji mezi nebem a peklem a ať už by spadl kamkoliv věděl, že za jeho hříchy bude souzen a usvědčen jako ten nejhorší z nejhorších který zaprodal svou duši.
Vábivé ticho doplňované jen zvuky deště prodlužovaly jeho agónii.
Smrtka chodila okolo, byla blízko ale vychutnávala si jeho utrpení, než naposledy máchne svou kosou.
Měl snad litoval svého života? Že se narodil tím, kým se narodil?
Měl všechno, víc než pouhý člověk a má se obrátit v prach jako ten nejubožejší červ?
Už se v páchnoucí uličce loučil se svým životem, když k němu promluvil hlas.
Myslel si že padlí andělé nemají tak příjemný tón a litoval toho že byl tak zesláblí že nemohl ani odpovědět na jeho volání.
Přesto ho objaly jejich paže a odnesly na věčnost.
Když Leonardo otevřel oči, byla stále noc, vedle něho se vlnil malý plamínek zapálené svíce.
Ticho přerušovalo jen hřmění za okny.
Byl sám.
Jeho jasně modré oči si rychle přivykli na šero pokoje.
K jeho překvapení byl živý, tedy v rozporu s tím co byl zač. Ale mohl se hýbat přesto, že mu to dělalo strašné potíže.
Zůstal ale ležet, to je to jediné rozumné v této chvíli.
Kde ale je?
Už na první pohled bylo jasné, že není ve svém pokoji, ani v jiném co znal. Byla to obyčejná ložnice která postrádala veškerý luxus na který byl zvyklí, ba co víc tapety byly zašedlé a nábytek strohý.
Když se pohnul postel zavrzala, a s ní ho zabolelo i rameno.
Obvázané rameno.
Někdo ho ošetřil a navíc na zemi byl jakýsi neidentifikovatelný červený flek, dost možná od jeho krve.
Byl přikryt čistou přikrývkou a spal v cizí posteli.
Slovo cizí jste si mohli vyložit různě ale v tomto případě to byl někdo komu to tu všechno patřilo a Leonardo chtěl vědět, komu vděčí za svůj život.
Nemusel čekat dlouho.
Další blesk osvětlil místnost, když k jeho posteli kdosi přišel.
Zavřel oči.
Nechtěl osobu vyděsit a vysvětlovat co se stalo, když se sám sebe ještě ptal, jak se to mohlo stát.
Cítil, jak ho kdosi pohladil po ruce.
Pak ta osoba usedla vedle něho. Postel se trochu prohnula.
Déšť ťukal na okno a on cítil dámskou vůni. Zvláštní směsice osvěžujícího citronu.
Nevtíravá, příjemná.
Další dotek ho oblažil na tváři.
Něco bylo ale špatně. Určitě to byla žena o tom nebylo pochyb, věděl to i přes zavřené oči.
Její přítomnost ale zapříčinila něco jiného, něco hrozivějšího. Něco co vykonala ztráta krve, kterou nutně potřeboval doplnit.
Stravovalo ho to. Urychleně se musel napít, měl tak sucho v ústech.
Když teď hned něco neudělá, ublíží té ženě.
Bestie, ta odvěká šelma schovaná za jeho tváří, jeho zvířecí já. To, které ho nenechá zemřít, donutí ho k tomu.
Nikdy nebyl v situaci, kdy by zvítězil jeho pud sebezáchovy. Cítil jak se mu pomalu ale jistě napínají žíly a svaly pod pokrývkou.
Je to něco neovladatelného a děkoval že nic takového ještě nikdy nezažil kdy tato temná stránka převládla a po jejích stopách byl jen zmar a smrt.
Musel něco udělat, ale na útěk byl příliš slabý.
Ale pokud to neudělá, pokud nezabije nějakého chudáka na ulici venku stane se tu něco hrozného.
Bylo to ještě horší, když se ho dotýkala mokrým plátnem a utírala mu pot z obličeje.
Je tak bezbranná, našeptávalo mu to stvoření.
Je to jen slabá žena.
Nikdo jí postrádat nebude.
Je tu sama, a ty nejsi schopný se mi bránit, předl ten medový hlas.
Využij jí, je tu jen pro tebe, nikdo se to nedozví.
Je tak blízko.
Sáhni si, šeptal.
Každou vteřinu bylo stále těžší odolávat vábení té vůně.
Hlas ho nabádal. A on měl hlad, jaký ještě nepoznal. Teď už se nedivil ztracencům, kteří se dravě vrhli na svou oběť, když trpěli, hladověly a mnozí i svou oběť i roztrhaly na kousky potom, co jí využily.
Nad tím byl ale jeho rod povznesený, opovrhovali tak nízkým pudem teď mu ale ten nápad nepřišel tak špatný.
Naopak.
Šílel hlady.
Zakousl by se do té ženské měkké kůže.
Aniž by o tom přemýšlel, chytil ruku, která se k němu natahovala.
Pevně jí sevřel zápěstí.
Hleděl na ní.
Oči s rozšířenými panenkami upřené na dívku sedící vedle něho.
Byla mladá, k její smůle.
Nevynikala závratnou krásou, ale byla hezká se srdcovitým tvarem obličeje a zelenýma očima, malým nosíkem a jemnými rty které vídal na porcelánových panenkách své sestry.
Dívka měla tmavě hnědé vlasy stočené do drdolu na temeni hlavy.
Výšku nemohl odhadnout, ale šaty měly tmavě modrou barvu. Nebyly podle poslední mody, to ani nečekal ke vzhledu celého pokoje, ale slušely jí.
Z její tváře se dalo vyčíst překvapení.
Jakou jinou emoci byste čekali, kdyby vás někdo, koho považujete, že je v bezvědomí chytí za ruku?
Jak se nadcházející zvíře v jeho těle probouzelo, zostřovaly se i jeho smysly.
Slyšel její stále rychlejší tlukot srdce, i jak šumí krev v jejích tepnách.
Teplá, horká krev.
Využij jí.
Vezmi si jí, rozkazoval hlásek.
Nemohl odolat už tak to bylo těžké.
Jedním pohybem strhl bezbrannou dívku pod sebe a přitiskl se k jejímu tělu.
Neposlouchal nic jiného než svůj hlad.


Ozval se další blesk a pokoj na chvíli ozářilo jasné světlo, které hned pohaslo.
Svíce zhasla.
Jediný maják záchytného světla.
Zhasl.
V tu krátkou chvíli zahlédla ty jasné modré oči, jasné nebe, průzračný křišťál, který se barvil do červena. Jako by někdo vhodil kapku krve do křišťálové vody.
Nic v životě se nepodobalo tomuto hroznému okamžiku, když se nad ní ten démon skláněl, hned potom co jí přitiskl zády k posteli.
Nemohla dýchat.
Srdce jí bušilo, když jí na tvář dopadaly studené kapky vody, které odkapávaly z chlapcových vlasů.
Čas jako by se zastavil.
Nedíval se na ni jako člověk spíše jako dravý pták, nevnímal nic jiného. Strnulost jeho pohybů naznačovala, že váhal, ale nad čím? Co se chystal udělat?
Znásilnit jí? Zabít?
Podobal se lišce, zahnané do kouta, která se chystala k sebevražednému útoku vědoma si toho že sebou stáhne, co nejvíc lidí.
Lily, byla vystrašená k smrti.
To co se jí honilo hlavou, když jí hypnotizovaly ty poutavé žhavé oči nemělo nic společného s bohem, jehož symbol nosila na krku, tohle bylo daleko strašlivější.
Smrt.
Blížila se, když se sotva nadechla pod tíhou jeho těla.
Drtil jí paži něco se do ní zarývalo, jako naostřené dýky.
Vnímala tu bolest všemi smysly, bohužel věděla, že by si stěžováním nijak nepomohla.
Bušilo jí srdce tak rychle, že měla obavy, že jí vyskočí z hrudi ven. Jeho však necítila přes to, že se k ní tiskl. To její tlouklo za oba.
Při dalším úderu bouřky měla pocit, že zaduněla i zem pod nimi, bez větších obtíží strhl stříbrný řetízek na dívčině krku, okamžitě letěl kamsi do temnoty pokoje.
Zbavil jí malého křížku, jediné modlitby.
Sklonil se k ní. Cítila jeho dech na jemné kůži svého krku.
Byl tak blízko.
Když sebrala odvahu a pokusila se ho odstrčit, srazil jí nemilosrdně dolů a stiskl paži těsně pod ramenem.
Bolelo to. Štípalo, jako by se jí do ruky zarývaly drápy dravé šelmy, schválně jí způsoboval bolest, aby nemohla uniknout, zraněná kořit přeci nemůže utéct to je holý fakt.
Nedbal na svoje zranění, snad ho ani necítil, když se na nebohou Lilianu sápal.
Měl nadlidskou sílu bestie.
Pistole.
Její revolver.
Nebyl nikde poblíž, zůstal v kabelce v obývacím pokoji.
Z každého jeho výdechu jí mrazilo do morku kostí.
A pak jí olízl.
Ochutnal jí.
Nepodobalo se to nějakému ledajakému olíznutí malého kotě tohle byl dotek smrti.
Jemnost, která jen oddaluje tu nevyhnutelnou chvíli agonie. Ta, která vás ukolébá, než udeří v pravé síle.
„Ahhh!“
Jeho zuby jí projeli kůží jako jehly, zabořili se naplno do jejího krku.
Vzepřela se.
Zhola nic jí nemohlo připravit na takový pocit bezmoci.
„Dost!“ zalapala po dechu a pokusila se ruku z jeho sevření vytrhnout, ale měl takovou sílu, se kterou nemohla slabá žena soupeřit.
Neslyšel jí.
Ignoroval její prosbu.
Hltal její krev jako otrok žíznící po vodě. Neměl s ní slitování, držel jí pevně, svaly měl napjaté. Zcela pohlcen tou sladkou chutí plné života. Cizincovy rty se k ní tiskly, aby zachytily každou kapičku té tekutiny.
Vteřiny,minuty,ta nekonečná prázdnota zatím co z ní život vyprchával, jemu se naopak vracel.
Krvavá daň za další chvilku na tomto světě.
Bral si vše, co mu Lily nedobrovolně nabízela.
Byla slabá, každou chvílí ji tělem projel mrazivý dotek kostnatých rukou zmaru.
Všechno odcházelo.
Měnilo se.
Stíny se prodlužovaly a vytvářely hrůzostrašné variace pohybů.
Vše co viděla, se jí smíchávalo do jedné palety barev skrze přivřené oči mučedníka.
Konec musel nastat každou chvílí.
Pokud slovo konec obnáší mír a klid uvítá ho ráda s otevřenou náručí.
Jistě má to tak být.
Ta bestie se od ní najednou odtrhla. Ucukla jako by se popálila.
Nechápala to.
Nic nedávalo smysl.
Zazněl hlas, nerozuměla mu.
Byla tak zesláblá, že rozeznala jen některé slabiky cizího starého jazyka pronášejícího hlubokým hlasem, který by mu záviděl i leckterý herec na jevišti.
Snad teatrální žalm na její počest.
Nic se nedělo,Lily byla stále větší zima. Začínalo to od konečků prstů, stávaly se necitlivé.
Plamená řeč zkončila stejně náhle jako začala.
A pak náhle bez varování jí políbil.
Políbil jí.
Přitiskl se svými rty k jejím.
Něco jí donutil vypít.
Nechutnalo jí to, tiskl si zezadu její hlavu k sobě, takže to nemohla vyplivnout.
Měla toho plná ústa a musela to spolknout.
Chutnalo to jako krev.
Jeho krev.
Nenáviděla ho!
Bylo to odporné, nenáviděla ho ještě víc.
Pokořil jí.
Políbil.
Málem jí zabil.
To nevylučovalo, že to ještě neudělá.
Hrdlo jí začalo pálit tak, že zoufale zasténala chlapci do úst.
Aby to nestačilo, pravá ruka zažívala stejná muka. Jistě, bolest byla jediná vlastnost, kterou si byla jistá, věděla alespoň, že je naživu ale jak dlouho ještě?
Tak hrozně to pálilo.
Peklo už čekalo s otevřenou náručí přijmout všechny hříšníky mezi sebe.
Ale nebyla to pravda.
Byla stále ve své ložnici.
Za jedinou útěchu osudu se dalo říci, že omdlela.
Ať už z ní bude duch nebo přízrak vkrádající se do světa živých, pomstí se.
Pomsta.
Té zrůdě s tváří anděla, kterého zachránila.
Nebude spokojená, dokud bude dýchat.
Dokud bude běhat po tomto světě.
Taková nestvůra nemá právo brát život jiným za ten svůj.
Prokletý.
Prokletý tvor hledající sající krev k ukojení svého hladu na nevinných obětech.
Taková bytost nemá právo na život.
Ani na cizí.
PeopleSTAR (1 hodnocení)
Inugirl
TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).