Inkvizice svatá

Čekali na dívku, když šla s východem slunce sesbírat vejce. Zacpali jí pusu, ale stejně by strachy nevydala ani hlásku. Naložili ji do vozu taženého koněm a odvezli na radnici. Teprve zde začínala chápat v jaké je situaci. Vojáci v železných kyrysech ozbrojení halapartnami ji napůl táhli, napůl nesli do sklepení budovy. Tady se jí podlomila kolena, kdyby ji nedrželi v podpaží, jistě by upadla. Sklepení bylo totiž zaplněno všemi možnými nástroji, které dokáže jedna lidská bytost použít na týrání jiné lidské bytosti. Za stolem sedělo pět mužů. Znala pouze jediného, místního faráře. Znala ho již od útlého dětství. Musí jít o nějaký omyl a on jí to jistě vysvětlí.
Promluvil vysoký kostnatý muž s orlím nosem a pronikavýma tmavýma očima: " Jano Buryánová jste obviněna z čarodějnictví, napomáhala jste své paní v tajných rituálech a paktování se satanem. Navíc jste uhranuli dceru měšťana a váženého radního Mikoláše. Co řeknete na svoji obhajobu?"
S nadějí se upnula k faráři: " Pane faráři, to je nějaký omyl. Já jsem nic neprovedla, řekněte jim to." po tváři jí stékali první slzy. Farář promluvil nezvykle chladným tónem, jaký u něj neznala: " Dítě, pravda vyjde najevo. Pokud jsi nic zlého nespáchala, my to poznáme. Jsme učení lidé."
Trošku se po jeho slovech uklidnila. Hřbetem ruky si utřela slzy." Vážení milostpánové, opravdu jsem nic nespáchala, ani nevím jak se nějaký rituál provádí." snažila se mluvit klidně, ale hlas se jí přeci jenom třásl.
" Takže zapíráš?! Přistoupíme tedy k právu útrpnému." pronesl muž s orlím nosem.
Vojáci jí popadli. Kat a jeho pomocník z ní začali strhávat šaty. Byla naprosto ochromena hrůzou. Jedna její část tomu stále nechtěla uvěřit, třeba se to nakonec nějak vysvětlí, přeci jí nebudou mučit jako zloděje? Nezmohla se vůbec na odpor, její tělo úplně opustila síla. Svázali jí ruce za zády a přivázaly k provazu mizícímu někde u stropu. Pomocníkovi to trvalo déle než bylo třeba. Byl vzrušený, to nedokázal skrýt, hltal ji pohledem. To kat, starší silnější muž, zůstal naprosto bez výrazu. Byla to pro něj jenom práce. Dívka začala neovladatelně plakat, nemohla popadnout dech.
Vysoký muž k ní přistoupil. " Řekni nám všechno co víš a budeš ušetřena."
" Moje pa..paní umí lé...léčit, ale to vědí v...všichni. Pomáhá lidem, je to ho...hodná paní. Nikomu by neublížila. To je nějaký omyl..." vydávala ze sebe mezi vzlyky. Muž jí uštědřil facku, hlava jí odlétla a nohy se jí podlomily, jen díky provazu neupadla. Okamžitě jí však rameny projela strašná bolest. To ji opět probralo. Tvář jí okamžitě napuchla.
Muž pokynul katovi. Ten zabral za provaz a dívku vytáhl nahoru. Ta začala pronikavě ječet. Takovou bolest nikdy v životě nezažila. Snažila se je prosit, ale nedokázala slova formulovat. Trvalo to věčnost, než ji opět sputili.
" Řekni co víš."
" Pane faráři, prosím už mi neubližujte, prosím..."
" Řekni soudu vše co víš, dítě. A skončí to."
" Ale já nic nevím. Co mám říct? Řekněte mi co mám říct. Prosím, to hrozně bolí."
" Pak ti Bůh dá sílu utrpení vydržet."
Opět ji vytáhli.
Probrala ji ledová voda, kterou na ni vychrstli. Ležela nahá na studených kamenech. Připadalo jí, že bolest trvala déle, než celý její dosavadní život. Zvedli jí a někam táhli. Uviděla židly podobnou trůnu. Byla opatřena ostrými hřeby. Začala bojovat, ale vojáci a kat byli příliš silní. Začala je prosit. Chytla se katovi košile zapřísahala ho, ať jí pomůže. S téměř omluvným výrazem ve tváři ji udeřil do žaludku aby povolila. Myslela, že bolest nemůže být horší, ale to se pletla.
Na dveře nejhezčího a největšího domu na náměstí zabušila pěst v kovové rukavici. Otevřela vysoká černovlasá žena. Nedal se u ní odhadnout věk. Pleť měla snědou a čistou, vějířek vrásek okolo očí. Pokud jsou oči oknem do duše, ta její byla moudrá a laskavá. Vojáci trochu zaváhali konfrontováni její krásou a vznešeností.
" Anno Solas, jste zatčena za čarodějnictví."
Odvezli ji do stejné budovy a odvedli do stejné místnosti. Za stolem sedělo pět mužů, trochu stranou písař s brkem v ruce. Na lavici seděl, opírajíc se o zeď, kat a jeho učedník. U vchodu zůstali stát dva královští vojáci, na hlavách železné přilby s krempou a v rukách halapartny.
" Anno Solas, jste obviněna z čarodějnictví a paktování s ďáblem. Co řeknete soudu na svoji obhajobu?"
vysoký muž s výrazným nosem byl bezpochyby vůdcem smečky.
" A vy jste kdo?" zeptala se klidným hlasem, který jakoby do těchto prostor nepatřil.
Jeho rysy ztvrdly. Ale místo něj promluvil radní Prochoř, její dlouholetý obchodní rival: " To je ctihodný pan Hartman, právník z Prahy. Na Vimpersku a v Německu vedl spoustu procesů s čarodějnicemi, jeho zkušenosti zde jsou nedocenitelné."
" Sto dvacet sedm." upřesnil Hartman.
" Kolik jich bylo nevinných?"
" Žel bohu ani jedna." jeho fanatické oči se vpíjeli do těch jejích. Vztek držel jentaktak na uzdě.
" Budete mě mučit?" zeptala se Anna a pozvedla jeden koutek úst v opovržlivém úsměvu. Všechny to natolik šokovalo, že na chvíli zavládlo ticho. Hartman se vzpamatoval jako první: " Drzost té ženské je bezmezná. Jsi jenom hloupé nevzdělané stvoření, které celé lidstvo přivedlo na zcestí, rozhodování o důležitých otázkách přenech nám. Tvůj majetek zde nic neznamená. Kdo to kdy viděl, aby žena vedla obchody? Za tím musí být ďábel. Máme již tři svědky, kteří nám to potvrdili..." teď už řval až se zadýchal a nemohl pokračovat. Radní Prochoř na něho navázal:" O vaší vině není pochyb, stačí se jen přiznat a vyhnout se zbytečné bolesti. Máme prostředky, jak vám rozvázat jazyk."
Annin úsměv zmizel. Všichni přítomní si to vyložili jako nastupující strach, ale u Anny nahrazovala ironické pobavení naprosto jiná emoce. Vztek. Silný a obávaný, o kterém doufala, že zůstane skrytý navždy. Snažila se ovládnout. " A koho..." třásl se jí hlas, zaváhala. Někteří muži se neubránili lehkému úsměvu. Zlomili jí. " A kdo je tím ctihodným svědkem?" tiše se zeptala Anna.
Hartman pokývl na kata. Ten vstal a s pochodní v ruce kráčel ke vzdálenějšímu temnému koutu. Jak zář pochodně osvětlovala kout, srdce Anny postupně černalo.
Nejprve spatřila praménky krve, které se spojovaly do silného proudu směřujícího doprostřed sklepení. Pak bytelnou dřevěnou židly. Na něm sedělo nahé tělo. Když v té ztýrané bledé a ostříhané bytosti poznala svojí služku, zhluboka se nadechla. Byla v bezvědomí, bradu bezvládně opřenou o sotva vyvinutá ňadra. Na nohou měla palečnice, které proměnily její prsty v beztvarou hmotu. Kat do nich lehce kopl. Služka okamžitě vytřeštila oči a vykřikla.
" Jano, jak to tedy bylo?" oslovil ji Hartman.
Služka Jana začala monotóním hlasem vypovídat:" Moje paní pořádala v noci orgie. Všichni tančili nazí okolo ohně a pily krev z proříznutého hrdla..." její oči začali v panické hrůze těkat po místnosti, nemohla si vzpomenout čí krev to vlastně pili.
" Jehňátek?" napověděl jí jemně farář.
" Ano, ano jehňátek a mě donutila obcovat s kozlem. Pak jsem je jasně slyšela, jak zaklínají mladou paní Mikolášovou." v očích jí zůstával šílený výraz, své paní si ani nevšimla.
Muži začali vydávat rozkazy. Mluvili jeden přes druhého. Kat i jeho pomocník šli k Anně, aby je splnili. Ta to vše vnímala jako z velké dálky. Její nitro naplnil běs.
Kat stál přímo před Annou a chystal se, že z ní strhá její nákladné šaty, sáhl po zdobené sponě a ucukl. Zabolelo to. Měla nepřítomný výraz, zírala jakoby skrze něj. Několik jejích dlouhých vlasů se začalo vznášet. Všichni ztuhli. " Ďábel jí ovládá, rychle jí svažte." zakřičel hystericky Hartman. Bylo však už pozdě.
Anna se již při příchodu dotkla myslí všech přítomných. Zjistila, kdo je nejslabší a kdo se dá nejsnadněji ovládat. Byl to jeden z halapartníků. Ve skutečnosti mu tady z toho bylo zle a toužil, co nejrychleji vypadnout do krčmy a ten hnus zapít. To už se mu nikdy nepodaří. Ovládla jeho mysl. Teď viděla jeho očima, ovládala jeho mladé silné tělo. Halapartník vyrazil. Vrazil katovi zbraň do břicha a trhl. Z otevřené dutiny se vyvalili kouřící vnitřnosti. Halapartna opsala oblouk a pomocníkova hlava letěla vzduchem. Přistála na stole, před šokovanými muži. Ale to už voják stál u nich a začal sekat. V mžiku byli tři ctihodní soudci a právníci a jeden farář rozsekáni na kousky. Prsní kyrys i obličej měl zbarvený do ruda. Napřáhl se, aby dílo dokonal na couvajícím Hartmanovi, když v tom mu krkem projela špice halapartny druhého vojáka. Ten vytáhl zbraň ze svého druha a vyděšeně na něho civěl.
" Zab ji!" řval Hartman.
Vojákovi konečně došlo co po něm chce a otočil se k Anně. Na záda mu skočil písař, druhá nejslabší mysl, nyní ovládaná Annou a zabodl mu hrot brka do oka. strážný zařval, ale písař držel pevně a zasouval brko stále hlouběji, až proniklo do mozku. Oba padli na zem mrtví. Písařova mysl jednoduše nevydržela tan nápor cizý vůle.
Hartman chtěl utéct, ale nedokázal se ani pohnout. Byl to duševně silný člověk a tak nebylo snadné ho ovládat. Třásl se vypětím, ze všech sil bojoval proti cizým prstům, které se mu přehrabovali v hlavě, ale svůj boj pomalu prohrával.
Anna k němu přistoupila. : " Jsem na světě už hodně dlouho. Byla jsem tu daleko dřív, než ten váš Bůh. Přísahala jsem si, že už nikomu neublížím, ale je strašně těžké to dodržet..."
Soudce a právník Hartman svůj boj prohrál. Nemohl ani říct modlitbičku. Jeho ruka se zvedla, uchopil nůž položený na stole a pomalu si ho zasouval do ucha. Nemohl ani křičet ani prosit, zemřel potichu.
Místnost naplňoval pach krve a výkalů. Dodělávající kat tiše sténal. Anna sundala děvče z křesla a položila ji na zem. Lehkým dotekem ji uspala. Měla rozbodanou kůži. Z palců u nohou jí zůstala kaše.
Anna začala zhluboka dýchat. Přijímala energii planety, o které se ti tupci teprve nedávno dozvěděli, že je kulatá. No úplně kulatá ne, pousmála se v duchu. Přiložila dlaně na dívčino ztýrané tělo. Bodné rány mizely. Záda, lýtka, předloktí a nakonec hýždě. Sevřela zbytky palců a vrátila jim původní tvar.
Vzala ji do náručí a nesla dívku po schodech ze sklepení.
V chodbě stála skupinka vojáků. Ti je nepustí. Položila dívku na zem. Natáhla ruce, zavřela oči. Ona a vesmír splynuli. Mezi dlaněmi jí vyšlehl plamínek, jentak se vznášel ve vzduchu. Postupně sílil a mohutněl až z něj byla ohnivá koule. Anna otevřela oči a vyslala jí na svoji ničivou cestu. Vojáci zemřeli okamžitě, radnice vzplála a oheń se brzy rozšířil na okolní budovy. Nikdo si v tom zmatku nevšiml ženy nesoucí bezvědomou dívku. Toho roku 1507 shořely dvě třetiny města.