Jiná cesta

Jiná stanice


Míjeli jeden strom za druhým, Nikola z nudy sledovala okýnkem auta alej jabloní. Větve se mírně pohupovaly pod vánkem větru. Karel měl na tváři soustředěný výraz řidiče, moc dobře si uvědomující že ve svých rukou třímá osud jak svůj tak svojí ženy. Podívala se na něj, loktem se opírající o vnitřní stěnu jejich ojetého Nissanu. Kdyby za něj nebyla patnáct let vdaná, snad by tomu výrazu v obličeji i uvěřila. Položila mu ruku na stehno.


„Tak už na mě nebuď naštvaný“, snažila se prolomit ledy.

Měla obavy o jejich malou dcerku. Poprvé za pět let jejího dětského života, museli narychlo sehnat chůvu. Karel byl naštvaný na Nikolininu sestru. Týden dopředu byla domluvená na hlídání, bohužel její záliba v mužích byla častokrát silnější než pouta ke své vlastní rodinně. Tak se stalo, že hlídání na poslední chvíli odřekla a zároveň se nepřímo postarala o dusnou atmosféru panující mezi oběma manželi.
„Chápu, že máš strach, já taky z toho nemám nejlepší pocit. Jenže kdyby si tvoje sestra dokázala udělat čas, místo aby v jednom kuse lítala za chlapama, nemuseli jsme se hádat“.
Mlčela, už měla po krk ustavičných hádek, nechtěla přilévat oleje do ohně a tak se raději opět kochala výhledem z auta.


„Už se nemůžu dočkat, až si dám s Honzou jedno orosený, v tomhle teple by jeden zbláznil“, pevně sevřel volant jako právě načepovaný půllitr.
„Tak to je typicky“, zvýšila na něj hlas. „Hlavně že máš po ruce pivo a nic jiného tě nezajímá“.

Slovo dalo slovo a ti dva co si před léty řekli zamilovaně "ano", byli opět jako na bitevním poli. Hlavními zbraněmi byla ostrá slova, ruku v ruce jdoucí s vynášením starých křivd na světlo Boží. Tato, čerstvě vyvolaná hádka měla bohužel za následek Karlovu nepozornost. Dal přednost svým emocím. Více a více otáčel hlavou k Nikoli, snažící se tak z očí do očí dodávat svým argumentům na vážnosti.

„Pozor!!!“, zakřičela zděšeně s rukama před obličejem.
Karel v posledním momentě strhnul volantem řízení, ve snaze zabránit střetu s protijedoucím vozidlem. Tento instinktivní manévr je uchránil od čelní srážky. Ovšem nyní mu ukázal svoji druhou tvář v podobě nezvladatelného smyku, který nebylo možné srovnat. Už nebylo návratu. Alej listnatých stromů, s jakou zálibou pozorovala Nikola cestou, pro ně v tento okamžik představovala pomyslnou bránu na onen svět. V jediném okamžiku následovala strašlivá rána, za zvuku bortícího plechu. Kapota vozu s děsivou symetrií kopírovala kmen stromu. Mírný vítr sfoukával z pomačkaného vraku, drobné lístky opadané vlivem nárazu. Tento tragický výjev lidské marnivosti dokreslovalo hrobové ticho.
Karel s velikou námahou otevíral víčka. Nemohl se pohnout, s vypětím všech sil očima zmateně prozkoumával okolí kolem sebe. Ležel na nemocničním lůžku, vedle něho jeho žena napojená na plicní ventilaci. Z gázy omotané kolem hlavy prosakovala krev. Odvrátil zrak. Nechtěl se smířit s vědomím, že svoji milované žene, způsobil tenhle stav.

„Byli jsme až po krk v banalitách a takhle to dopadlo“, po tváři mu stékala slza.

Cvakla klika nemocničního pokoje. K lůžku přistoupil muž středního věku v bílém plášti, doprovázen postarším pánem v tmavém saku. Chlap v bílém, položil ruku na Karlovo čelo.

„Nebojte, všechno bude dobré“, pronesl uklidňujícím hlasem.

„Tak jak to s nimi vypadá? Máme nejvyšší čas!“, procedil starší muž směrem k doktorovi.

„Myslím si, že by to neměl být problém“. “Základní životní orgány zůstaly zachovány“. “Jenom se ještě teď celý klepu, nechybělo moc a málem mě tihle dva přizabili“.

Postarší muž se poškrábal na vousech.

„ Peníze z nich vám jistě tento nepříjemný třes v rukou vynahradí“, zasmál se.

„Tak si pospěšte, ať naši zákazníci na svůj nový život zbytečně nečekají“.

Muž pomalými kroky odcházel z místnosti, natahoval ruku ke klice, když v tom se naposledy znovu otočil k mladšímu muži.

„Pak na vás ještě čeká ta malá holčička, o níž jsem vám vyprávěl“.

„Jak je zvláštní, že i v takovéto době, si někteří rodiče ani nezjistí, komu dávají své dítě na hlídání“, zakroutil pro sebe hlavou a odešel z pokoje.

Karel po vyslechnutí této zprávy, sebral v sobě poslední zbytky sil. Snažil se vymanit z kožených pásků obepínající jeho končetiny. Koutkem oka se mu naskytl pohled na blížící se jehlu.
„Buďte v klidu. Nebude to bolet nedělám to poprvé“, zašklebil se doktor.