Mnadžuský kandidát

Mandžuský kandidát je člověk, který není od přírody vrah, ale v danou chvíli je naprogramován, aby zabíjel a mnohdy ani později není schopen říct, co se s ním stalo. Legenda nebo skutečnost? Podívejme se na některá fakta.

Pojem „mandžuský kandidát“ se poprvé objevil ve stejnojmenném bestselleru Richarda Condona, vydaného na konci padesátých let. Když se Condon připravoval k napsání své knihy, konzultoval téma s několika experty. Jedním z nich byl John Marks, bývalý poradce senátu, pracovník ministerstva zahraničí a autor knihy z oblasti literatury faktu The Search for Manchurian candidate (Pátrání po mandžuském kandidátu). Z blíže neurčených zdrojů získal materiály o obsahu diskuze ohledně řízení lidského chování, která proběhla v roce 1953 ve vedení CIA. Marks cituje jednoho z účastníků: „Lidé, kteří se dostali do Severní Koreje přes Sovětský svaz na svobodu, zjevně zaznamenali určitý moment dezorientace, když procházeli zónou v Mandužsku.“

V roce 1968 utekl do Spojených států generál Jan Šejna, poslanec a vedoucí tajemník KSČ na ministerstvu národní obrany. Padlo na něho podezření z hospodářské kriminality (trochu úsměvný případ obohacování se a spekulace s jetelovým semenem, muselo to být nějakých semínek, když to stálo za riziko), zřejmě oprávněně, protože na konci února 1968 ještě stačil využít svoji poslaneckou imunitu a s diplomatickým pasem uprchl přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie, kde se přihlásil na americkém velvyslanectví.

V USA začal takříkajíc zpívat. Možná vyprávěl jen to, co Američani chtěli slyšet, možná mluvil pravdu. To už nezjistíme. Šejna potvrdil, že během korejské a vietnamské války docházelo k experimentům na amerických zajatcích. Na zajatých vojácích byly zkoušeny různé druhy drog, dále byly prováděny experimenty k určení fyziologických a psychologických účinků elektromagnetického záření, které mělo za následek poškození paměti.
Podle Šejny se o těchto pokusech se pravidelně hovořilo na schůzích Politické poradní komise Varšavské smlouvy.
V tomto případě ještě zřejmě nešlo o „mandžuského kandidáta“ v pravém slova smyslu, ale první kroky k psychomanipulaci člověka tak byly zahájeny.

Ale ani Spojené státy nezůstály v této oblasti pozadu. Jak co do výsledků, tak do metod. Již od roku 1950 experimentovala CIA na základě prováděných výzkumů s možností navodit takzvané modifikované chování jednotlivců. V tomto bodě jsme již blíže k našemu mandžuskému kandidátovi.
Výsledky těchto výzkumů patřily mezi bedlivě střežená tajemství CIA. Jistá fakta se ale přece jen na veřejnost dostala. Zásluhu na tom má především výbor senátora Franka Churche a tři autoři, kteří využili ústavního zákona o svobodě informací a zveřejnili, jak probíhaly psychomanipulační pokusy v režii CIA. Byli to Walter Boward s knihou Operation Mind Control, již uvedený John Marks a John Renelagh v knize The Rise and Decline of the CIA.
Ve zmíněném roce 1950 se v oblasti řízení vůle zrodil první projekt CIA, který dostal název Salašnik a později byl rozšířen na Projekt Artyčok. Ještě později se Projekt Artyčok změnil na MKULTRA, ale o tom již nalezneme mnoho informací, více či méně důvěryhodných, nejen na internetu.

Zaměřme se však na našeho mandžuského kandidáta. Jedna věc je vycvičit k zabíjení odsouzené vrahy a druhá donutit k zabíjení normální (v rámci možností) jedince. Náš pravý mandžuský kandidát není vrah, ale v danou chvíli je (stále se pohybujeme v oblasti hypotézy) naprogramován, aby zabíjel a mnohdy ani později není schopen říct, co se s ním stalo. Takový potencionální vrah je ovládán na dálku prostřednictvím např, telefonického pokynu, kdy určité slovo je spouštěč jeho dalšího postupu. Může to být i doručená kniha, jejíž název byl implantován jako spouštěcí mechanismus. (Stále jsme na půdě hypotéz.)
Když policie zatkla vraha Johna Lennona Marka Chapmana, svíral v rukou knihu Kdo chytá v žitě. Kniha je sice vyjádřením určité generační vzpoury, ale s Lennonem nemá nic společného. Fenton Bresler v knize Kdo zabil Johna Lennona? uvádí: „Policista, který Chapmana zatýkal později vypověděl: Nechápu, proč neutekl, v tom chaosu by se určitě ztratil. Měl jsem dojem jako by byl naprogramovaný.“
Připomeňme si další dva známé politické atentáty – vraždu JFK v roce 1963 a vraždu jeho bratra senátora Roberta Kennedyho v roce 1968.
Muži, kteří v těchto případech vraždili – Lee Harvey Oswald a Sirhan Sirhan byli podivíni a psychicky labilní jedinci. Ideální adepti pro hypotetického mandžurského kandidáta.
O vraždě JFK byly napsány hory knih. Jedna z nich však vybočuje z rámce zaběhlých teorií. Jedná se o knihu Anthonyho Summerse – Konspirace, ve které si autor pohrává s možností mandžuského kandidáta.
Méně známé jsou okolnosti zavraždění senátora Roberta Kennedyho. Když se obhájce vraha Sirhana zeptal na motiv, dostalo se mu podivné odpovědi: „Já si to tak moc nepamatuju, udělal jsem to vůbec? No, ano, říkají, že jo. Já si jen pamatuju, že jsem byl v Ambassadoru. Pil jsem. Udělalo se mi blbě. Šel jsem k autu, že pojedu domů. Ale byl jsem tak opilej, nemohl jsem řídit. Tak jsem si řek, že si dám kafe. Potom si pamatuju až to, že na mě ležel nějakej chlápek a kroutil mi nohou.“
Očitý svědek vypověděl, že Sirhan byl neuvěřitelně klidný. Stál uprostřed toho zmatku jako by se ho to netýkalo (The Harold Weisberg archive).
Když se sedm let po Sirhanově zločinu objevily snahy jeho jménem případ opět otevřít, byla provedena analýza jeho rozhovorů ve vězení s psychiatry detektorem zvaným Psychological Stress Evaluator, jež na rozdíl od tradičního detektoru lži měří záchvěvy lidského hlasu, které lidské ucho neslyší.
Charles McQuinston, jeden z tvůrců přístroje PSE své poznatky formuloval takto: „Jsem přesvědčen, že Sirhan nevěděl co dělá. Když stiskl spoušť, byl v hypnotickém transu.“ (The Harold Weisberg archive, http://jfk.hood.edu)
Těžko říct, jestli je Mandžuský kandidát jen legenda, konspirační teorie nebo děsivý fakt. Některá uvedená fakta svědčí o tom, že by nemuselo jít jen o výmysl našich přátel konspirátorů a dezinformátorů.
Jedna věc je jistá: Lidská touha ovládat druhé je bez hranic.
Nezastaví se před ničím.