Mřížemi ke svobodě

Jednoho dne se probudil a s klidem a jistotou pohlédl na svůj den, a i když mu nic jiného než pár lékařských sezení, vyrábění svíček a krátkých procházek po areálu, nesliboval, namísto zloby, vzteku a nenávisti, pociťoval k mřížím za jeho okny vděk a něhu… snad i lásku. Tyto pocity, vycházející přímo z jeho nitra, mu poskytoval celý systém jeho pacientského stylu života. Uvědomil si, že dané hodiny vstávání a spánku, oběda a procházek, aktivit a terapií jsou uspořádány natolik rozumně, že už dávno ztratily charakter jakékoliv nucenosti a staly se naprosto přirozenými, dokonce radostnými body jeho dne a on je s klidem mohl nazvat „opravdovými“ a „přátelskými“… Díky nim byl z jeho života dokonale odstraněn jakýkoliv prvek náhody a neočekávanosti. Nemaje známých ani přátel, o které by se měl obávat, stal se tak, díky mřížím, svobodný. Ušetřen všech těch otřesů a šoků jako je zrada, faleš, lež, nemohla k němu dolehnout žádná zpráva zvenčí, co by ho rozhodila. Zpráva o smutku, strasti, úmrtí... Řád ho zbavil vší té nejistoty, nevypočítatelnosti, pochybnosti a chyb, na které byl jeho život venku tak bohatý. A on byl rád. Jediné nebezpečí zde pro něj představovala „pouze“ jeho mysl, myšlenky, sny a nápady… A ty zde byly po většinu času klidné, ucelené a spokojené.
Nad svou postel pak napsal: „Mřížemi ke svobodě“.
A to je konec, nic víc o něm nevím. Po stěnách se totiž psát nesmělo.