Praotec čech a říp

Před dávnými časy žili naši předkové v rovinách při řece Visle, v charvátské zemi. Nežilo se jim tu dobře. Téměř neustále museli bojovat s nepřáteli, kteří se chtěli zmocnit jejich země, majetku, žen i dětí. Hádali se i mezi sebou: o meze, pole a dobytek. Příbuzní bojovali proti příbuzným a navzájem se zabíjeli. Proto se jednoho dne sešli dva bratři, oba vojvodové, Čech a Lech. Spolu se domluvili, že opustí rodnou zemi a vydají se do nové země, kde by se jim žilo lépe.

„Dobře se na cestu vyzbrojíme, vykrmíme voly a zpevníme vozy. Na vozech pojedou staří lidé a děti. Vydáme se směrem, kde slunce zapadá. Opustit zemi našich otců je vždycky těžké, ale nám už nic jiného nezbývá.“

Přípravy na cestu byly dlouhé. Byli zvyklí po předcích obdělávat pilně půdu, pěstovat různé druhy obilí, chovat koně, skot i vepře. To vše si museli vzít s sebou do nové země. A také všechny bůžky ze svých obydlí, aby je v nové zemi ochránili.

Konečně se jednoho dne vydali na cestu. Napřed šli zvědové, za nimi ozbrojenci a uprostřed vojvoda Čech, kolem vladykové, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na koních a vozech, stáda dobytka a naposled opět ozbrojenci. Cesta se zdála nekonečná a nebezpečná. Kdo se vzdálil od výpravy, stal se obětí dravých zvířat nebo hadího uštknutí.

Přebrodili několik řek a vstoupili do neznámých hornatých končin. Kraj tu byl pustý, lidských obydlí jen poskrovnu. Smělí a srdnatí obyvatelé oblečení do kožešin se jim ozbrojeni stavěli na odpor, muži s nimi museli bojovat. Zvečera vždy zapalovali ohně a topili do úsvitu, aby zahnali velké šelmy.

Všechno jednou končí, a tak i cesta praotce Čecha se chýlila ke konci. Přebrodili další velkou řeku a přišli do krajiny, která všem učarovala. Řeky plné ryb, v lesích množství zvěře, mračna divokých včel dávajících drahocenný med. Podél řek se táhly pastviny, na nebi kroužila hejna ptáků. Vojvoda Čech ukázal na vysokou horu, která se před nimi modrala nad rovinatým krajem a řekl: „Pojďme pod tuto horu, tam si odpočineme.“

Pod horou se utábořili, vladykové ohledali okolní půdu a poznali, že je úrodná. Ráno s prvním slunečním paprskem Čech s radou starších vystoupil na vrchol hory. Před nimi se rozkládal do dálky široširý kraj, až k modravým horám rovný. V zeleni luk svítily řeky jako rozlité stříbro.

„Vidíte tu krásu? Zrovna takovou zemi mi zjevili bohové v naší staré vlasti. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Všeho tu budete mít hojnost. Bude nám také dobrou obranou proti nepřátelům. To je země podle vaší vůle. Jen jména nemá, rozvažte, jakým jménem by měla být pojmenována,“ pravil vojvoda Čech pevným hlasem.

„Tvým! Tvým nechť se jmenuje!“ zvolal stařec s dlouhými bílými vousy, nejstarší ze všech vladyků. A hned všichni volali jako jedním hlasem: „Tvým! Tvým jménem! Po tobě ať se jmenuje!“