Berlínský zápisník Dora Kaprálová

30. 1. 2015
Samou lítostí z toho, co končí, jsem asi dostala chřipku. Takovou,
kterou si vybavuju jen z dětství. S vysokou horečkou, v níž jsem se
až do dneška předháněla s F… K ránu dokonce halucinace; muž se
mě v mých divokých vidinách zeptal: „Are you hardcore?“ Proč se
mě ptal anglicky, proč na takovou pitomost? Přesto na to od rána,
beztak se vzmůžu jen na polobdělé povalování, musím myslet.
Hardcore… to by se mi možná i líbilo, ale nejsem spíš hadr-core?
Rozhodně spíš hadr, rozhodně dnes. A protože jsem v horečce
hadrem, ničím jiným než mokrým, znaveným, opatrným hadrem,
loučím se záznamem, který v létě v Košicích rozplakal postaršího
Košičana a který je myslím jako stvořený do dnešního mrazivého
dne, vyhlíženého ovšem z postele v hardcorovém stavu…
Nastoupila jsem do autobusu. Mrzlo a sněžilo stejně jako dnes
v Berlíně, jen se to stalo před patnácti lety v Brně, které podle
některých není, ale já vím, že je – jak jinak bych mohla čekat v mrazu
na autobus? Autobus přijel na čas, ale protože byla kalamita, jel
občas krokem. Cesta mezi Brnem a Strmilovem měla trvat sedm
hodin. Lidé v kabátech a čepicích drkotali zubama už od Rosic, kašlali,
vzdychali, šoupali nervózně prokřehlýma nohama, ti šťastnější
loupali mandarinky, ti, co měli mobilní telefony, špačkovali hlasitě
zprávy, málokterý telefon měl ztišující zařízení… Až do Třebíče
podivně snová plavba sněhovou kalamitou… V Třebíči na nádraží
do ikarusu nastoupila žena a muž. Velmi otylý muž vodnaté hlavy
a jeho spolucestující se silnými obroučkami a slepeckou holí. On
kulhal a ona ho podpírala. Žena vyslovila u řidiče neartikulovanou
řečí nedoslýchavých: „Dvakrát tam.“ „Kam tam?“ zeptal se vyčerpaný
řidič. „Kam vy, tam my…“ odpověděl záhadně muž. Řidič
mlčky pokýval hlavou k ceduli na palubní desce, na níž vedle
houpajícího se plyšového medvěda a parfémovaného stromku stála
cedule Brno – České Budějovice. Možná si teprve teď všiml, že i muž
je asi trochu slepý. Aha – a žena naopak vidoucí?… Muž zaplatil na
slevovou průkazku a sunul se kulhavě se svou partnerkou do sedačky
za řidiče. Lidé zneklidněli. Dvojice, stmívání, nekonečná pomalost,
sněhové zátarasy rozmazané za zadýchanými okny studeného
autobusu, na oknech tu a tam ledové květy, jihočeský Novosibirsk.
Muž odložil hůl, svou dlaň zlehka položil na ženinu tvář, hledal její
nos, pak oči, spánky a ústa… „Nehovor nič, len cestuj so mnou,“
řekl… A ona se usmála, kousla se do rtu. Za Mrákotínem však žena
znenadání zneklidněla, kývala se zepředu dozadu a naříkala. V tom
okamžiku muž vstal a vrávoravě, mezi Bolíkovem a Studenou, žádal
řidiče, aby ihned zastavil, že oni musí… „Tady nemůžu,“ odpověděl
řidič a dál se sunul bílou tmou, nejkrásnější krajinou světa, lesem
pod Javořicí.
„Musíte!“
„Nesmím.“
„My musíme!“
„Nevím, co mám dělat.“
„My víme, my musíme.“
Zezadu se ozval starý muž: „Pusťte je, je to jejich přání.“
Někdo zepředu řekl: „Právo.“
Někdo se zle uchechtl, někomu skápla na sedadlo slina a někdo
raději nedělal nic.
Autobus jel beztak zase krokem. Od kroku krok k zastavení, řidič
v bázlivé úlevě otevřel dveře a agresivně si odkašlal…
A ti dva, velicí svou mocnou velebností (jako by už nepatřili do
našeho světa: Nehovor nič, len cestuj so mnou…), opouštěli ikarus…
Do zasněženého lesa vstupují. Žena a muž. Ještě chvíli jsou na
silnici vidět jejich mizející neforemná těla v kabátech, zabodnutá
slepecká hůl, jejich stopy. Ale i ty brzy přikryje sníh. Všechno
nakonec zmizí. Tak jako tahle věta, tak jako tento Zápisník. Tak
jako všechno, co svíráme tiše a bázlivě v dlaních – to za dosahem
doteků…