Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
III.
Dobrá snídaně. Káva bez cichorie, kyprý rohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. „Dobrá káva, výborná,“ pravím, abych si ji zcela naklonil. - „Nu to mne těší, pane doktore, jen když vám chutná. - Neporoučíte nic?“ Teď si vzpomínám na konduktora. „Váš pán je doma? Musím se s ním přec honem seznámit.“ - „Šel na nádraží s raportem, přijde až k obědu.“ Zas se směje, ona se směje pořád. „Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenku jsem zrovna vykoupala a ona usnula,“ dodává; „překáží-li to panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje.“
Jdu do druhého pokoje a dívám se z okna na dvůr. V obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenní Flora česká. Vonná bazalka s tím velkým, šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne -„pomilovaná dívka“. Balzamina, bez vůně, ale s četným květem; každý si ji ročně pěstuje z loňského semene. Protivná pelargonie s koženým smutným listem a křiklavě červeným květem. Růžovec s vystříhaným listím; snese už trochu mnutí. Muškát, rozmarýna, to se rozumí. Rozmarýna, květina svatební, květina pohřební. Vůně: láska; stálá zeleň: věrnost. Rozmarýna sílí prý paměť, musím si jí koupit několik hrnků. Rozmarýnu pouštějí po vodě -

Kytka jede po potoce,
snad ji, Jene, chytneš v roce -

i ne, nechytnu, to tak, brzy se oženit!
Zahrádka už je pěkně urovnána. Moc besídek v ní, snad pro každou rodinu v domě jedna. Po besídkách se nejspíš budou pnout malvy, aby Pepík mohl trhat syrečky. A na záhonech bude kopr, na omáčku ke knedlíkům.
„Už je uklizeno, pane doktore,“ směje se konduktorka ve dveřích. Okna v prvním pokoji otevřela dokořán. Musím je zas zavřít, ale raději až odejde. „Neporoučíte nic?“ Pravý vzor úslužnosti, musím s ní alespoň přívětivě porozprávět. Od malířů sem zalehá křik malého dítěte a několikačárkovaný dorostlý soprán ženský. „Mají tam nemluvně, ne?“ - „Ročáčka, vřeští celý den. (Okna do dvora se budou odvírat málokdy.) A malířka taky pořád křičí. Ta má ty panty u své chlebárny dobře namazány!“ (Okna do dvora se neodevrou nikdy, okno do zahrady může být celý den dokořán.)
Pozoruju, že konduktorka se salonně právě nevyjadřuje - no, jednoduchá ženská. Podobá se však, že existují zvláštní malostranská pořekadla, budu si je zapisovat, na př. hned o těch pantech. Vidouc, že si něco zapisuju, praví: „Snad nevytrhuju pana doktora, snad má pan doktor práci?“ - „I ne - jen tak -“ pravím. „Kdopak to bydlí nad malířem?“ - „Nějaký podivín, starý mládenec. Provazník se jmenuje, ani nevím, čím byl. Nedělá celý den pranic, nevychází, dívá se jen jako vejr z okna a kouká se jedovatýma očima, co dělají sousedé. Aspoň kdyby kočku hladil po zádech.“ Směje se. (Zapisuju: kočku hladit po zádech.) „V prvním patře do ulice bydlí domácí pán se svou slečnou a v druhém patře do ulice bydlí pán a paní Vejrostková, úřadnická rodina. Musí být teprv krátce svoji, mají ještě zcela žluté prsteny. - Ale já tu plácám a kdo ví, neprobudila-li se už má Kačenka.“ Smích a už je ze dveří.
Teď znám už všechno. Honem okna zavřít a začnem studovat.
Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob -
„Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noc spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro - kompliment (kloní ji) tak! Duc! duc! (Dělá, jako by ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím, na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Vid mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (Zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)
Pěkná žínka, luzné podívání, ale -! Dívám se upřeně do zákoníku.
„Pojď, Káčo, pan doktor má co dělat, nesmíme překážet.“ A už je se smíchem venku. Naivní k neuvěření!
Tedy! Nejprv s rozvahou každý paragraf přečíst! Úvodní prohlašovací patent necháme být. Úvod. O zákonech -
Kočka! Bílá kočka! Stojí u dveří a mňouká. Já ji přec posud nespatřil, je to naše kočka? - Jakpak se dělá honem na kočku? Aha: „čičí!“ Když ale budu dělat na ni „čičí“, bude mňoukat třeba ještě víc!
Ne, když je zde, nemohu studovat! Nemám kočky rád, jsou zlé, falešné a chytají myši. Také škrabou a kousají! A když někdo spí, položí se mu na krk a udusí ho. Předsevzetí: Každou noc, než si lehnu, dělat „čičí!“ Že prý se také rády vzteknou - to by tak bylo - musím se konduktorky šetrně - snad je to její miláček - zeptat, nepozoruje-li dle něčeho, že je trochu vzteklá.
Už zase mňouká. - Pootevřel jsem dvéře, kočka vyběhla. Konduktorka: jestli prý si něčeho přeju. Že nic. Vždyť prý jsem ale pootevřel dvéře. Jen kvůli kočce tento. A tak! - smích.

pokračování příště