Mýtus - Kapitola první

S
Za neskutečně velikým lesem, kdesi daleko, leží malá osada. Vše sněhem pokryté, ledem zamrzlé, stromy tiché a mráz hladí vše kolem svými ostrými pařáty. V té osadě, obklopené jehličnatými lesy, tam bylo několik náhodně rozmístěných chalup. Nebylo v tom žádné pravidlo, jen přirozeně stály na různých místech, tak jak je náhodně postavili obyčejní a divocí lidé. Střechy těch chalup pokryté třpytivým sněhem, tiše spící, opuštěně vypadající, avšak plné života - mohly by vyprávět mnoho bájí o všech osudech místních obyvatel. Obyvatel s divokou krví, obyvatel odříznutých od civilizace. Jedna roubená chalupa z tmavého dřeva svítila. Z komína se zvedal kouř.
Chladný vítr štípal do tváří, ostré sněhové vločky padaly lehce k zemi. Tu ve sněhu vedly stopy směrem k chatě, ve stopách lze vyčíst lidské stopy a dlouhé čáry patřící sáním. V mlze lze vidět siluetu člověka - obyvatele osady, bydlící v roubené chatce, jak táhne sáně a na nich má naskládané dříví. Statný vysoký muž s beranicí na hlavě, oděn v liščím kožichu. A za ním menší postava, malého chlapce. Světlé vlasy, malá kožená bunda, pletená čepice a zarudlé tváře z okolní zimy. Od úst a nosu se zvedaly obláčky páry. Chlapec nosil hrdě jméno Ike. Jeho otec byl Robert.
Ike měl ze svého otce respekt a bál se jeho autority. Nemluvili, pokud to nebylo nutné. Došli až k chalupě a Robert pomalu skládal kusy dřívek na hromádku vedle špalku se sekerou. Ike utíkal do chalupy, aby se zahřál u krbu, zatímco tatínek zůstal venku, aby na špalku nasekal větve. Žena sedíc na židli, umývala talíře v misce, jež byla plná horké vody.
"Měl bys jít pomoct tatínkovi." špitla. Ike to slyšel, ale ignoroval to, jen se tajně zamračil. Myslil si, že jeho otec se za něj stydí, ježto nebyl obdarován velkou fyzickou silou. Robert byl už hotov a vešel s košíkem plným polínek, aby přiložil. Polínka dopadla do krbu na žhavé kusy dřeva, které se pod náporem rozpadaly na kusy, a vysypalo se z nich několik jisker. Položil košík k almaře, vedle níž na stěně vysela lovecká trofej - liščí hlava. Pod ní na dvou hácích visela brokovnice se dvěma hlavněmi.
"Byli jste pryč dlouho." vyčetla muži máchajíc přitom rukama v horké vodě.
"Nezačínej s tím zase…"
"Mohlo vás TO zabít."
"Neboj se, když se TO objeví, zabiju to. Jsem zkušený lovec."
"Prosím, slib mi už, že nebudete pryč tak dlouho."
Robert neodpověděl. Ike stále seděl a sledoval tančící oheň v krbu. Občas tam přihazoval papíry a sledoval, jak hnědnou a mizí do zapomnění.
Robert položil ženě ruce z obou stran na ramena a pohladil ji na tváři.
"Víš, že tě mám rád…"
"Vím to."
"Nezapomínej na to."
Co mysleli tím TO? přemýšlel chlapec.
Vzpomínal, že mu jednou otec dal potěžkat brokovnici. Byla těžší, než vypadá. Usmál se na tatínka a pronesl: "Ta je těžká.". Robert mu jí vzal a pověsil ji zpět na své místo.
"Z generace na generaci se vypráví jeden příběh." započal Robert své vyprávění, "žije zde jedno zvíře, můj tatínek ho chtěl ulovit a nikdy to nedokázal, když to nedokážu ani já, chci, abys to udělal TY."
"Ale… Ty to určitě dokážeš, viď tati?"
"Smrt nás někdy doběhne dřív, než si myslíme."
"Ale ty neumřeš… Že tati?"
Muž pohladil chlapce po světlých vláscích.
"To víš, že neumřu."
Otočil se a pohlédl z okna, kde bylo vidět padající vločky.
"Ten tvor je velmi nebezpečný, už ublížil některým místním lidem."
"Ublížil?"
"Ano, proto ho někteří chtějí už několik generací ulovit, ale stále nikdo neví, kde je. Občas se objeví a nadělá mnoho škod."
Od té doby už o tom nemluvil. Jen občas zasněně hledí před sebe, zdá se být zklamaný sebou tak, jako je sebou zklamaný Ike. Nejsou to jen staré legendy, co si předávají z generace na generaci. Je to i jejich ambiciózní povaha a sebekritický pohled na své charaktery.