Pohyb Života

Pohyb života

Skoro všichni lidé chtějí vidět život, někteří ale smrt. Já také, jako odsuzovaný blázen. Lidi si myslí, že blázen je nic. Není to však docela pravda. Řeknu vám svůj příběh.

Vstal jsem z postele, vzal jsem si jako vždy prášky na uklidnění a šel jsem se projít. Při cestě jsem narazil na muže, který stál. Po pár vycházkách mne to již deptalo. Šel jsem k němu a pocit hořkosti mne deptal, jako když vás jed žere zevnitř. Pocit to byl hluboký, ale nevyjádřený, muž stál. Hlava mě bolela, prášky jsem do sebe cpal, ale nic, muž stál. Chodil jsem stále k němu. Něco mne tam pořád vedlo, proč? Jednu noc jsem se šel opět projít, muž stál. Kamenem jsem ho uhodil, pocit mne mučil dál, muže jsem odtáhl. Doma jsem umíral nepopsatelným strachem, muž stál. Chytl jsem ho a dal do panny. Když bude růst, až vyroste, umře. Seděl jsem v houpacím křesle a houpal se, houpal, houpal a houpal. Tváře mi rudly, vlasy šedly, pocit strachu, pocit ničeho. Houpal jsem se, houpal. Krev tekla ven, život přede mnou stál. Krev života. Proč jsem to dělal. Proč jsem v panně proč, proč, proč?