Povídky Ivan Bunin

Úžlabina

Lesnatá úžlabina; vpodvečer.
Jako kudrnaté zelené beránčí rouno, jako zelený perzián vypadá
zdálky hustý les, pokrývající horské svahy naproti aulu.
V lese někdo pálí oheň, pruh modrého kouře se táhne do daleka
nad zeleným rounem a jeho kořenná vůně se mísí s mandlovou
svěžestí lesa.
Sytě modré nebe nad horami je bezedné a jasné – jen vpředu,
kde se obě strany úžlabiny sbíhají, kolmo stojí v blankytu oblak,
uvitý ze sněhobílých chomáčů.
A tam v aulu nepřetržitě zvučí, uchváceně pláče, trylkuje, volá
a kvílí píšťala z beraního rohu: hrdelní, primitivní zvuk, podmanivý
a strašný, při jehož zaslechnutí člověk myslí na kozorožce
a na jarní, strašné období jejich říje.
To tančí na střeše sakly tatarští výrostci: jeden stojí s našpulenými
rty a vykulenýma očima – hraje na píšťalu, dva další si navzájem
upřeně hledí do očí, ruce si položili jeden druhému na ramena a poskakují
jako kozlíci, svižně podupávají pořád na jednom místě.
Kam, do jaké rajské propasti je upřen jejich napjatý, radostný,
utkvělý pohled?
Na sousední sakle sedí na bobku odrostlé děvče, celé schoulené,
a nespouští z nich oči. Je hubená, ale už vytáhlá: ještě má na sobě
jenom košili, černou hlavu má dosud nepokrytou: ještě nikomu
nepadla do oka; oči už ale má krásné a hrozné jak archanděl…
Jaká srdcervoucí blaženost je v trylcích a nářcích té píšťaly!