Povídky Ivan Bunin

Krucifix

Svěží květnové ráno, dvůr starého újezdního kostela.
Ve výši už řve a duní, měděně vřeští v uších veliký zvon.
Do dvora se scházejí stařeny, žebráci, dlouhovlasí poutníci
ověšení pytli a plechovými čajníky, s holemi v rukou a hrbící při
chůzi hřbet s nacvičenou přetvářkou.
Ve dvoře je dosud stín.
Přicházející stařeny usedají opodál na mladé trávě, prostírají pod
sebe loktuše, trochu si vyhrnou sukně a rovně natáhnou nohy.
Žebráci klesnou na studené kamenné dlaždice před vchodem
do kostela.
Poutníci ale jdou na slunce, za kostel, kde nad starým hrobem
stojí na železné krychli zazelenalý železný krucifix.
Na kříži se v ostnaté trnové koruně sklání hlava Kristova.
Na krychli je lebka a dvě kosti, dva zkřížené hnáty.
A poutníci se křižují a klanějí, pak poklekají a hledí vzhůru do
jitřního nebe, modrého jak chrpa.
A slunce je jasné a slavnostně září na Kristovu středověkou
vyzáblost, na jeho propadlé břicho a dlouhé, k nebi vztažené ruce,
zahřívá šedé vlasy poutníků, jejich záda plná záplat, provazy, pytle,
plechové čajníky a džbánky.