Pražské a jiné historie Eduard Bass

Příběh s vodárenskou věží

Jářku, pánové, že prý budou bourat letenskou vodárnu. A to snad ani není možné, takovou památnost – kolikpak jich Praha má? Zrovna dvě, na Letné, na Vinohradech, však je znáte, jak jsou si podobny. Jenže ta letenská je známější, hic Sparta, hic salta, kolik set tisíc lidí už se úzkostně dívalo k vodárenským hodinám, jak se blíží pětačtyřicátá minuta druhé půle a nepřátelská svatyně je pořád nedotčena!
Ale památná je ta věž i jinak, a nechcete-li tomu věřit, povím vám příběh, nenový nestarý, právě tak asi z naší doby. A tam uvidíte, jak je ta Praha pořád ještě město tajemné a klamavé, magické a kouzelné, jako bývala, dokud nahoře na Letné nestála věž, ale dole skrze tu horu hnali štolu císaře Rudolfa.
Přibyl k nám do úřadu nový kolega, ale co kolega: kolegáček, takový byl malinký, drobounký, hodňoučký, tichoučký. Odněkud z východní Moravy ho zvedli a přeložili sem do ústředí. Jakživ v Praze nebyl, leda zamlada, se školní výpravou, a tak věděl jen, kde je vězení svatého Jana Nepomuckého a že někde za rohem je pokoj, ve kterém se konaly turnaje, při nichž byli místodržící shazováni z okna do Vltavy. Když slyšel poprvé slovo Hlavovka, myslel, že je to věž, kde se Dalibor naučil housti; a že je Daliborka kavárna, o tom neměl ani potuchy. Ale jinak zlatý človíček, uctivý, pracovitý, spravedlivý, no, hned byl náš. Našel si byt někde na svahu od Vinohrad k Vršovicům a odtamtud denně capkal do úřadu k nám dole v Podskalí.
„Poslechněte,“ povídal mi jednou náměstek ředitele, „ten nový kolegáček je taková nějaká hodná duše, s tím bychom se měli trochu seznámit blíž. Já nevidím rád, když jsou si lidé v úřadě úplně cizí. Obejděte pár těch starších kolegů a smluvte s nimi, že bychom si v sobotu mohli zajít na čtvrtičku. A toho nového pozvěte ovšem taky, máknem mu na zoubek.“
Co vám mám povídat: makali jsme mu na ten zoubek v Lobkovické vinárně na Malé Straně do půl druhé, a zoubek vám to byl znamenitý, kolegáček rozvázal, hrál na klavír a zpíval, nakonec si dal klobouk napříč a dělal Napoleona, jak recituje „To gaskoňští kadeti jsou“, náměstek zas jemu na počest zpíval „… a jaké to Gaskoňstvo rodí půda tvoje“ – no, mejdán vám to byl kouzelný. Ale o půl druhé se kolegáček při placení otřepal a prohlásil, že se jde domů. To ovšem náš podšéf nemohl připustit, protože když je v ráži, je mu jeden lokál na tolik radosti málo. A že aspoň na kafe se někam musí, a třeba jen někam vedle, a že se vezme taxík, a co se ušetří na čase, za to že může být ještě koňak. Tak musil i kolegáček do vozu a jel nazdařbůh do tmy. Copak on věděl, kam a kudy se jede. On si myslil, že jsme někde pod Svatým Mikulášem nebo u Tomáše, a my zatím už byli na druhé straně řeky, za jakubským kostelem. „Drondu platím já,“ povídá náš starý, „já jsem mezi vámi nejzkušenější taxikolog. A vy, páni, jděte s kolegáčkem napřed.“
Jenže oni tam mají v tom podniku otáčecí dveře, a jak ten kolegáček před námi do nich vstoupil, tak se jimi vytočil zase ven, vypad na vzduch a šups za roh – když jsme se se starým v šatně sešli, kolegáček byl pryč.
A teď vám přišlo to kouzelné, proč vlastně celou tu historii vypravuji. Říkal jsem vám, že ten kolegáček Prahu neznal. Teď se tu octl sám v srdci Starého Města, kouká na Ungelt, kouká na jakubský chrám, všecko krásně měsícem iluminováno, všecko takové tiché, vážné, starobylé – povídá si ten kolegáček dvě stě kroků od Staroměstského rynku: „Inu, tyhle malostranské paláce jsou přece jen pohádka, ale nic naplat, musím hledat most, abych se dostal na Nové Město.“
Ptal se, neptal se, nevím; šněroval to prý těmi starými uličkami, až přišel k nábřeží a k mostu: „Vida, jaký mám orientační smysl,“ zaradoval se kolegáček, „řeknu si někde vprostřed neznámé Malé Strany: půjdeš k mostu – a tu je. Teď je vyhráno. Teď přes vodu a na druhé straně kudykoli a jakkoli podle tramvaje vzhůru. A ptát se už nemusím. Každá tramvaj, která tam jde do kopce, vede na Vinohrady.“
A tak vám přišel pod letenskou stráň a statečně, spokojeně cupital podle tramvaje k Holešovicům. A na křižovatce u Belcrediho třídy si řekl: „Takovéhle nějaké rozcestí už jsem tady viděl. Teď musím podle tramvaje vlevo vzhůru.“
A šlapal si to Belcredkou od Holešovic nahoru na Letnou, rozhlížel se po domech a říkal si spokojeně: „Tahle široká, rovná třída, to už jsou docela určitě Vinohrady. A jestli mne můj orientační smysl nemýlí, tam-hle někde nahoře se musí objevit vodárenská věž.“
A tady máte vrchol toho pražského mámení: mašíruje si to kolegáček čtvrt hodiny do kopce, a najednou se proti ozářeným mrakům vyhoupne vodárenská věž.
„A teď tuhle někde vlevo musí být parčík,“ povídá si kolegáček, zabočí vlevo, a ajta, stromy a keře – parčík. „A za parčíkem to musí jít sadovitě dolů.“
A za parčíkem to opravdu jde sadovitě dolů. Kolegáček jásá, prsa se mu dmou pýchou – poprvé sám v bludišti noční Prahy, a bez ptaní si najde cestu z Malé Strany až do Vršovic. Teď jen seběhne tuto stráň a už je doma. Seběhne osvěžen stráň – a místo zdvižených činžáků Rus¬ké třídy tiše a tajemně se před ním rozevře temná hladina Vltavy.
„Pánové,“ říkal nám kolegáček v pondělí, „já jsem mnoho o Praze četl. Moc se mi líbil tenhleten Josef Jiří Kolár, ale říkal jsem si, že ty jeho pražské magie jsou pro dnešní dobu bohopustý výmysl. Ale když jsem po půldruhé hodině chůze přesně orientované věděl docela určitě, že jsem ve Vršovicích, a najednou jsem stál nad proudem Vltavy, v tu chvíli se mi zatočila hlava a já byl přesvědčen, že kouzelník Žitko provedl se mnou nějaké mámení.“
No, páni, byla z toho u nás v úřadě velká rozprava, i plán jsme si na to musili přibrat, abychom si to našli, kudy kolegáček vlastně šel. A moc nám dalo práce, než jsme přišli na to, že se všecko začalo v tom taxíku, v němž kolegáček musil starému ještě jednou recitovat „To gaskoňští kadeti jsou“ a následkem toho si nevšiml, že přejel z levého břehu na pravý.
Ale to všecko je jen doklad, že Praha je město tajemné a že i ta vodárenská věž na Letné má svou nezapomenutelnou památnost.