Pražské a jiné historie Eduard Bass

Nová kariéra

Začínala se právě druhá polovina zápasu Admiry s Meteorem, když se k tribuně AC Sparty hrnul pan Kajetán Pojdál, správce benzínové pumpy v Hrdlořezích, následován paní Leontýnou Pojdálovou, majitelkou prádelny tamže. Byl zrudlý a už od brány se durdil.
„To kafe nemuselo bejt, povídám, kafe nemuselo bejt. Dyž je fórmač ve tři hodiny, kafe se mohlo nekonat. To přece musí i ženská nahlédnout, že Hrdlořezy-Letná je pro tramvaj maratón. Taková trať chce svý, a ne bábovku. Že já ti to po obědě neodpískal! Pro mne je Admira jiný kafe než bábovka. Když nastoupí Admira na Spartě, jde veškeren požitek stranou. Pro ukázněné davy klubovních příslušníků vládne jen tvrdá povinnost. Představ si tu vostudu, kdyby se rozkřiklo, že se starej Pojdál pro kafe nedostavil k zápasu. Měl jsem ti to po obědě odpískat, to byla chyba. Koukni na tabuli, ženská, už to stojí tři nula a já nevím pro koho. Doufám, že to nemohl vepsat Meteor, to je přece valná hromada lakýrníků, a ne mančaft. A kam to, pro rány Pilátovy, až polezem? Sedmnáctá řada! To už nás taky mohli posadit na Molochov pod anténu. S dovolením, pánové, abych nikomu neodřel Baťovo sváteční lakování. Slečinko, vemte si tu černou sazi na klín, já bych jí moh botou kupírovat čumáček. Dvaadvacet, třiadvacet, áno, račte to utřít, mladej muži, náš návštěvník, náš pán, ať si na tom nepomažem Neherovu karosérii. Tak, mamino, sedni, pěkný místo, zrovna nad centrlajnou. Máš to i s brankama před sebou jako na míse a Meteor je už nakrojenej.“
„Pro mne a za mne,“ odpovídá konečně paní Pojdálová důrazně, „může být Meteor třeba škrtnutej ze žebříčku. Mne sem netáhne žádnej Meteor, já se jdu podívat na Pepíka a to mám ještě celej poločas fór. Já se ti divím, jakej jsi táta. Kluk ti hraje poprvé v lize a ty se tváříš jako mlha. A jen meleš o kafi a o bábovce. Co mám dělat? Mám vyletět z kůže a posadit se vedle? Náhodou jsem toho názoru, že to bylo velmi dobré opatření, když jsme se napřed nasvačili. Teď aspoň nebude člověku nic chybět a může nepředpojatě fandit.“
„Dyk já taky nic neříkám. Ale když náhodou hraje Admira fórmač, tak to chci jako starej admirák vidět. Ráno přijde k pumpě kolega Dynalkol, kolega Vacuum, kolega Shell, kolega Mogul, začne se rozprávka a já ani nebudu vědět, čí noha to vsítila.“
„A že Pepík je v mistrovským mužstvu, – to není nic? Já bych ty tvoje bratry Zikmundy hnala!“
„Já ti přece Pepíkovu slávu neberu. Vodkojila jsi křídlo, jaký neběhá na celým kontinentě, to je jednou recht. Ty jeho centry, to jako dyby se anděl boží snášel z nebes před brankou…“
„A co ten start na míč, táto? A co ty kličky v poli? Na pětníčku se sedmkrát votočí a míč mu nevopustí nohu…“
„A to klamání tělem! To je marný, to je křidýlko, po něm by se i Uru¬guajci oblízli. Ale kde ti takhle vyrost, kde se udělal? Tuhle v tý Admiře. Je to jenom první bé třída, ale kdo je hráček, ten se tam něco naučí. A to mě na tom jedině mrzí, že zrovna můj kluk zradil moje barvy, že se dal přelanařit a vopustil klub svýho táty. Koukej toho nebožáka Frantu Volencovýho, co hraje teď místo něho. Je to pravý křídlo a má vobě nohy levý.“
„Prosím tě, dyk je to jen švec…“
„Copak vo to, vona ševcovská krev je do outoku dobrá, ale jenom kapkou. Tři ševci vedle sebe by se utloukli. Eště tak spojky by mohly být ševcovský, ale nikdy ne křídlo. To máš jako holiče, holič je na křídle dobrej v poli, na kličky a na unikání, to jo, na to von je, ale že by pak měl správnej centr, to mi nikdo nenamluví. Jak přijde ta pravá chvíle, holič to hodí do autu. To je marný, to je stará zkušenost – pro pět ran do břevna, co ten soudce píská ofsajt? Dyk to bylo dobíhaný!“
„A to zas byl ofsajt, táto, to zas byl – levej bek Meteoru šel přece fór, tak levý křídlo Admiry muselo stát ofsajt, to je jednou daný!“
„No, já jenom, aby soudce nebyl na Admiru mrkev. Voni se ti meteoráci nějak sebrali, koukej toho Záhoru, jak zakládá novej útok. To je inteligentní kopáč, ten kluk, jeho táta má v Holešovičkách zahradnictví a kluk sází góly kedlubny. Prej taky chodil do reálnýho gymnasia, ale ze sexty přestoupil do Meteoru a má to dobrý.“
„To já si taky myslím o našem Pepíkovi, že mu to nemůže škodit, když tu maturitu neudělá. Študovanejch lidí je a je to, jako když bídu máchá v nouzi – jen vidět to jejich prádlo! Ale zahrát správně na křídle, to je dneska pozice, to to má kluk rovnou z první vody načisto, co by se zdržoval maturou. Klub ho chce, klub ho musí mít, klub si ho musí umístit. Jestli to bude v plynárně nebo v těžkým průmyslu, na tom nezáleží, von z něho žádnej Breitfeld-Daněk nebude, ale bude mít svý jistý, a teď ty příjmy, co bude mít jako amatér…“
„Prásk! Dyk jsem povídal, aby dali na toho Záhoru pozor! To byla šupa! No, tak si Meteor dal taky gól. No, tři jedna, to nic není, to má Admira své dva body jistý.“
„Hlavní je, aby se ho nechytly holky. Jsou takový ženský, který mají extra spadeno na křídla. To může být gólman nebo centrhalfbek fešák jako z biografu, ale taková mrcha ne, vona chce pravý křídlo, vona by si s halfbekem nepřišla na svý. Povídala tuhle u nás jedna dáma při prádle, že byla v Kobylisích taková důra, která si vyhlídla pravý křídlo v michelským Unionu a tak ho za jarní sezónu utahala, že ho museli dát do rezervy. A ještě tam za ním lezla a nebyla žádná pomoc proti ní, až ho kapitán zařadil na levou spojku. Teprve pak ho nechala, levá spojka holt nebyl její fébl. A takový coury…“
„Šmarjá, matko, koukej na tabuli, co to tam vyvěsili – čtyry nula! Jaképak čtyry nula, když je to tři jedna? Že vono to bylo vobráceně? No jo, už jo, vona to Admira síří vod začátku. Já se tu troštuju, že je to tři nula, a voni srabaři hrají půlu nula tři! Potěš pánbů, zejtra ten Dynalkol, ten se bude chechtat…“
„Táto, to všecko je vedlejší, povídám ti, že hlavní bude Pepíka včas oženit. Aspoň aby měl řádnou holku. Já furt myslím na tu Mášu Provazníkovu z házené SK Hrdlořezy. Pamatuješ na ni, taková báječná smačerka to je, její táta je v konzumu skladníkem, slušná rodina, prádlo mají s monogramy, vona Provaznice sloužívala u nějakého direktora, já nevím, jestli byl v bance nebo v divadle, ale příjemná ženská to je, musíš ji znát, nosí červenou tašku a trochu kulhá na pravou nohu…“
„Ale co je to všecko platný, když ti admiráci nejsou s to udržet míč, to jsou dnes hotoví žebráci, jakpak já se mám s tímhle skórem zejtra postavit k pumpě. Ten Záhora si dělá na hřišti, co chce, beci jako by nebyli, to není kopaná, to je funus, teď to křídlo… už ho tam veze… já to nechci vidět… co jsem povídal, pět nula…“
„Brankář pozdě vyběh, takhle se to nedalo chytit. Ale co jsem chtěla říc: vona ta Máňa na něho bere, von se jí Pepík líbí už dávno a teď, když hraje v lize, bude do něho blázen. A voni starý mají domek s nájem¬níkem, to se moc hodí, protože by prostě mohli dát nájemníkovi výpověď a zařídit to pro Pepíka s Máňou. Vona někam chodí do kanceláře, to by ještě mohla i jako vdaná, Pepík by byl úředník a pravý křídlo, byt by měli u starejch zadarmo, já ti povídám, to je partie – tuhle vysokou nohu měl soudce pískat, no to je dost, že si vzpomněl. A vono je to ve velkým čtverci, no pomoz pánbů, to bude šestej gól… no jo, to není brankář, to je kůl v plotě…“
„Že už to soudce neodpíská! Vždyť už musí být každou chvíli konec! Tohle nemělo vůbec začít. Ale já to vejborům povím. To je samej předseda a místopředseda a nakonec postaví do centrhalfbeku knihkupeckého příručího. Pobíhá na hřišti, jako by hledal předminulej rodokaps! Ten kluk je dobrej takhle na pohlednice, ale ne držet takový eso, jako je Záhora! Vodjakživa jsem říkal: do centrhalfbeku patří zámečník, zámečník vydrží všecko. No, konečně odpískáno. Tohle mi byl zápas – jako se sejrem. Jedenáct srágorů, a říká si to Admira! Že jsem já nezůstal doma u kafe! Takový kafe, taková bábovka, a já, moula, se ženu na Letnou, abych nepřišel vo katastrofu!“
„I mlč už, ty blázne, copak jsme sem šli kvůli Admiře? Copak je Pepík jenom na papíře? Počkej, už hlásí mančaft… Slyšels, Pojdál! Jak to zaznělo! A jak to škublo lidma! To byl šumot, všichni si říkali, že je to to nový zázračný křídlo… a tady už vybíhají, koukej ho, koukej ho… aby mu pánbů ty nožičky pozlatit ráčil… Panenko Maria, drž nad ním ruku, aby se mu nestal žádnej foul… svatej Josefe, patrone jeho, dej mu dneska a vždycky běh a rány… Ježíši, táto, vidíš ho, puč mi kap… kapesník, kou… koukej, náš Pe… náš Pepíček stojí zrovna vedle Bicana!“