Pražské a jiné historie Eduard Bass

Malíř Kordofán

Můj přítel malíř Kordofán nebyl nikdy tak spokojen s veřejnou správou jako onoho dne, kdy se v novinách dočetl, že také dvacetikoruny jest považovati za drobné. „To je konečně rozumný názor,“ prohlásil tehdy u Zlatého tygra uznale, „taková dvacetikoruna nestojí opravdu za to, aby se o ní mezi přáteli mluvilo.“ Po pravdě se sám docela podle této zásady neřídil. Pokud šlo o něho, Kordofán to byl, který zpravidla zavedl řeč na dvacetikorunu; ale sotva ji na vás vymámil, výjimka potvrdila pravidlo a Kordofán si nepřál, aby se pak na tuto maličkost vzpomínalo. Založilť na dvacetikoruně celou svou veselou existenci. Jako malíř, zpěvák, improvizátor, kytarista, tanečník, recitátor, lehký atlet, pingpongista, vodák, plavec, rybář, šachista, fotograf, znalec rádia, kuchař, pijan a spolujezdec na čemkoli měl tisíce přátel a známých, mezi nimiž mu nebylo za těžko najít denně tři, čtyři, pět mužů s přebytečnou dvacetikorunou, o níž pak, jakmile se setkání skončilo, bylo zbytečno mluvit. Malíř Kordofán byl člověk osobně navýsost skromný, rád přijal pozvání i na hubený oběd, a zasedlo-li se večer k pití, nikdy se nehnul k placení dřív, dokud nezjistil, že to opravdu nikdo za něho nezaplatil. Při tomto rozšafném způsobu života se mu dařilo dokonce i ukládat přebytky dvacetikorun na zlé časy, takže mohl považovat svou existenci za zajištěnou.
Z druhé strany to zase jeho přátelé přijímali už jako životní normu, jako jakýsi druh sociálního zdanění, jako desátek, jako velkoměstskou koblinu a rohovinu: potkáš Kordofána a odevzdáš mu dvacet korun. Jen ti, kteří měli své pražské stezičky vyšlapány ve stejných směrech jako on, bručívali na tuto povinnost a na sociální řád, který neuspěl k tomu, aby vydržování malíře Kordofána rozvrhl na širší obec poplatníků. Kordofán sám to uznával a na svou omluvu ujišťoval, že se snaží každý den chodit jinudy, aby spravedlivě postihl všechny své přátele. Potvrdili pak přemnozí, že se jim Kordofán vynořil na místech někdy zcela netušených, v panorámě na Petříně například, nebo ve vinohradském viváriu. O jeho dobré vůli nemohlo být tedy pochybností; a o smyslu pro pořádek svědčilo, že nároky jeho byly pevné a neměnné. Setkání s ním stálo 20 K. Byla to prostě taxa.
Proto bylo výjimkou takměř historickou, když mě jednoho dne přepadl s požadavkem u něho zcela neslýchaným: potřeboval tentokrát celých padesát korun. Nevím už, jaký krutý důvod ho k tomu doháněl, zda uhlí, či domácí nebo exekutor. Nikdy jsem jeho důvodům nevěnoval pozornost, ač si jí pro svou důvtipnou rozmanitost zasloužily. Povšiml jsem si jen jeho naléhavého ujištění, že aspoň těch třicet korun, jimiž překročil taxu, považuje za mimořádně čestný závazek, jejž vyrovná při první příležitosti. Upřímně řečeno, zamrzelo mne to, a když jsem se pak rozloučil jednak s ním, jednak s padesátikorunou, zbyla ve mně jakási hořkost, že je dovoleno takové nenadálé zvyšování poplatnosti, když se hladina platů a mezd nikterak nepohnula, a že zrovna já jsem ten hejl, který si nenadálou zvůli Kordofánovu odskákal. Také jsem po různých úvahách dospěl k rozhodnutí, že to nenechám jen tak a že při té slíbené první příležitosti budu hájit svůj nárok, už ze solidarity k širé obci přátel a známých malíře Kordofána.
Na tu příležitost bylo mi tehdy čekati několik měsíců. Jednou konečně jsme se setkali. Bylo to ve větší společnosti, tak na třicet nás mohlo být. Malíř Kordofán oplýval roztomilostí a bujarými nápady, takže každý se v dobré náladě připravoval na chvíli, kdy bude mu nenápadně vyklopiti povinnou dvacetikorunu. Jen já si pro ten okamžik schovával svůj tajný trumf. Několik přátel postřehlo, oč nakonec půjde, a vytratilo se po anglicku, k nemalému pohoršení Kordofánovu. Zbylo nás přesně dvacet, když shledal, že ubývání spolustolovníků začíná být příliš nebezpečné. Přešel tedy hned k akci. Náhoda tomu chtěla, že první, k němuž přisedl, byl jsem já –
„Příteli…“ spustil, ale podívav se mi oddaně do očí, shledal v nich patrně cosi jako advokátskou upomínku. Musím přiznat, že jeho paměť a vůbec bystrost ducha nikterak předchozím kvasem neutrpěla. S podi¬vuhodnou duchapřítomností zůstal po pomlčce věren témuž vroucímu tónu, kterým začal.
„Příteli… drahý, nejdražší příteli… nikdy ti nezapomenu, cos pro mne posledně udělal. Dal jsem ti slovo a uvidíš, že mu po chvilce dostojím. Jen ještě okamžíček měj strpení – Kordofán ví, co je to čest!“
Stisknuv mi obě ruce, potřásl jimi a podíval se na mne téměř v slzách. Načež vstal a požádal prvního náhodného souseda, aby s ním na minutku vyšel ven. Pak vyzval druhého, třetího… muž za mužem se vytráceli jako do zpovědnice. Pak už je přestal zvát ven, k desátému či jedenáctému si přisedl. Pilo se mezitím dál, zábava byla už docela hlučná, zpěvu a smíchu plno, zapomínali jsme, co dělá Kordofán. Všiml jsem si ho až asi za hodinu, když zase usedl v mé blízkosti a začal hučet do mého souseda po levici. Hodina už tak pokročila, že ani si příliš nedával pozor na šepot, a já tedy zřetelně slyšel aspoň úryvky.
„… můžeš se ho zeptat, sedí tu vedle tebe… padesát korun mně půjčil, je to znamenitý chlapec… ale teď je s ním zle, já myslím, že ho vyhodili z místa nebo prohrál žalobu na alimenty nebo takového něco, zkrátka já mu musím těch padesát korun dnes vrátit, jinak je to s ním zoufalé…“
Zahlédl jsem u souseda pohyb ramenem, jak vytahuje tašku, aby Kordofánovi odevzdal padesát korun na mou záchranu. Chtěl jsem tomu uniknout, zvedl jsem se opatrně, kývl na číšníka, že zaplatím v šatně, a zmizel jsem od stolu. Ale než jsem se oblékl, Kordofán už byl za mnou a objal mne oběma rukama.
„Příteli, drahý, nejdražší příteli… slovo dělá muže. Pomohls mi a hle, já půjčené vracím. Dals mi tehdy padesát korun, ale dvacet byl bys dal bezevšeho, zbývá tedy třicet. Dnes bys mi jistě byl neodepřel také svou přátelskou podporu, že ano, to máme druhých dvacet korun, takže zbývá deset, které ti tuto podle svého slibu vracím. Pořádek je pořádek.“
„Kordofáne,“ zvolal jsem, „upřímně řečeno, kolik jsi na tom vydělal?“
„Devět set devadesát korun,“ odpověděl prostě, „dvacetkrát po padesáti bez těchhle desíti. Byl to krásný večer. Nazdar.“
Cestou domů teprve se mi rozleželo, že to všechno bylo vykoupeno dvacaterou pomluvou mého života do uší dvaceti různých lidí. Nepochyboval jsem ani chvíli, že fantazie Kordofánova si vymyslela nejméně dvacet malérů, které mne domněle potkaly. A řekl jsem si: Dobře ti tak. Proč jsi se chtěl vzpírat sudbě. Proč jsi chtěl zvrátit výsostné zařízení, kterým je malíř Kordofán.
Nejhorší však na tom bylo, že se tehdy Kordofán namlsal a začal opouštět zásadu drobných. Přátelé si začali naříkat, že od toho dne je zatěžuje padesátikorunami. Pravda, dalo se s ním smlouvat, že vzal i třicet, ale tím vším byl prvotní pořádek porušen. A tehdy jsem, zas jménem všech spolutrpících, vešel pošetile v druhý souboj s Kordo¬fánem. Seděli jsme téměř mezi samými malíři, když na mne zaútočil o padesát korun.
„Kordofáne,“ odpověděl jsem mu, „nejde mi o těch padesát korun, ale o mravní závazky. Dávám ti tuto celou stokorunu, ale s podmínkou, pro niž jsou svědci všichni přátelé kolem. Tato stokoruna bude putovní. Zakládám ji jako věčnou výpůjčku pro všechny naše potřebné přátele. Tys první její uživatel. Za čtvrt roku máš povinnost, mravní povinnost, odevzdat ji malíři, kterému nejvíce přijde vhod. A ten po čtvrtroce učiní stejně. A tak dále…“
„Řetěz na věky věkův!“ vykřikl Kordofán. „Báječná myšlenka! Jedinečný nápad! Celé generace malířů budou ti, příteli, žehnat!“
Oslavilo se to mecenášské gesto znamenitě. Od těch dob jsem už o putovní stokoruně neslyšel. Po roce jsem se setkal s Kordofánem.
„Kordofáne,“ povídal jsem mu, „ty jsi myslím docela mizerný chlap. Převzal jsi nejvyšší mravní závazek solidarity…“
„Počkej, příteli, mýlíš se,“ přerušil mě Kordofán. „Stokoruna jestvuje a mravní závazek taky. Ale ať dělám, co dělám, po každém čtvrtroce ti shledám, že nenajdu malíře, který by více té stokoruny potřeboval než já sám. A proto zcela ve smyslu darovacího statutu ji každý kvartál odevzdám zase sobě. Ujišťuji tě, že tvá nadace je tak v nejlepších rukou. V tak dobrých, že by bylo záhodno, abys k té první stokoruně připojil nyní druhou.“