ŠKOLA PRO MĚ

Překvapení

Ve škole mě řadí mezi tzv. průměrné žáky a nijak zvlášť mě škola nebaví. Ráno se mi obvykle nikam nechce. S mamkou se o tom téměř každý den dohadujeme. Zrovna dneska ráno jsme to probírali s oběma rodiči dost intenzivně.

Navečer se taťka vrací s rozzářenou tváří, „Lauro, mám pro tebe překvapení.“ Jsem napnutá jak struna, co by to mohlo být, ale taťka se tváří tajemně a nechce mi nic prozradit, že prý až zítra ráno. „Kdo si počká, ten se dočká.“
Ráno mně zvědavost nedá spát a budím se dřív, než zvoní budík. Vcházím do kuchyně, kde už sedí táta u ranního čaje, a škemrám: „Tati, prozraď mi, prosím, to překvápko.“ Taťka se na mě směje a říká, „Dobře, prozradím ti část, dnes nepůjdeš do své školy, mám pro tebe pro dnešek něco jiného, připrav se na odjezd, něco ti ukážu.“ Hurá! Alespoň 1 den bez školy! Rychle se připravuji a přitom zkouším vyzvídat, kam pojedeme. Táta mi nechce nic víc říct, a když sedáme do auta, jsem už zvědavější než ta nejzvědavější opička.
Najednou zastavujeme před nádhernou zahradou lemovanou květinami. V zahradě stojí několik krásně barevných budov nezvyklých tvarů a za zahradou začíná les. V zahradě vidím plno dětí, které se vesele baví. U vchodu si hlouček kreslí barevnými křídami na chodník pěkné obrázky. „Tati, kde to jsme?“ nemohu vydržet zvědavostí, kam mě to táta zavezl. „Ještě chvilku počkej, brzy se to dozvíš,“ odpovídá taťka, který mě rád napíná.
Přistupuje k nám dívenka přibližně v mém věku, zdraví mého tátu, zkoumavě se na mě podívá, podává mi ruku a říká: „Ahoj, já jsem Anežka, ty jsi asi Laura, viď?“ Jak to, že zná mé jméno, napadá mě, ale v klidu odpovídám, „Ano, Laura.“ „Budu dnes tvou průvodkyní, Lauro,“ dodává Anežka a začíná popisovat, „právě ses ocitla v areálu našeho vzdělávacího centra. Chodí sem děti od miminek s rodiči až po dospívající a dospělé, také je tady křídlo pro seniory. Výuka dnes ještě nezačala. Kdo přijde dřív, využívá zahradu. Můžeme si hrát, kreslit, povídat, starat se o záhony nebo vytvářet něco nového. Vidíš támhleten altán? Tam máme police se spoustou různých nářadí, náčiní, pomůcek a materiálů pro venkovní činnosti.“ „A k čemu je tady ten plátěný stan?“ ptám se. „To je týpí, původní obydlí amerických prérijních domorodců. Míváme v něm různá setkání nebo si v něm rozděláme oheň, když je chladněji a chceme být venku, abychom se měli kde ohřát. Za chvíli tam proběhne ranní hudba. Chceš si zazpívat?“ Kývla jsem a vcházíme dovnitř, kde už sedí několik lidí všech možných věků, kteří ladí své nástroje, vybírají si z košíku chřestidla, zvonečky a jiné rytmické nástroje. Na malé tabuli jsou napsaná 3 čísla. Anežka nám říká, že jsou to čísla písní ze zpěvníku, které se dnes budou zpívat. Podává mi zpěvník. Týpí se brzy úplně zaplňuje, spouští hudební nástroje a začíná se zpívat. Jednu z písniček dokonce znám. Po skončení hudby míří většina dětí do hlavní budovy. Anežka se obrací k nám se slovy: „Jejda málem jsem zapomněla, promiňte, musím ještě donést do kuchyně mátu, mám teď službu v zeleninové zahradě. Půjdete se mnou?“ Otočím se na taťku, který se usmívá a pokyvuje hlavou, „Tak pojďme.“
Přicházíme k záhonům plných květin a různorodé zeleniny, kde většina druhů je pro mě naprosto neznámých. Anežka mi trpělivě odpovídá na mé všetečné otázky a vysvětluje, co všechno tady roste. Když uspokojí mou zvědavost, zamíří sebejistě k vyvýšenému záhonu, vyndá z kapsy nůžky a stříhá svazeček máty. Potom mávne rukou směrem ke kruhové budově u vchodu do zahrady: „Tam je naše kuchyň a jídelna s čajovnou. Musím tam mátu donést, aby měli na dnešek čerstvou, pak ti ukážu naše centrum. Tvůj tatínek si zatím může dojít do naší čajovny na čaj, kávu nebo svačinu. Najde tam i různé časopisy a knihy ke čtení.“