Žít a přežívat

Když jsem se probudil, měl jsem pocit bezútěšného žalu. Svíral mi srdce jako rukou v železné rukavici. Ještě rok, řekl jsem si. Přežiju to. Vstal jsem, svaly bolestivě zaprotestovaly. Skrz cáry mlhy jsem v okně viděl pošmourný listopadový den. Na ulici jsem spatřil jediného muže, venčil psa. Nebylo mu vidět do obličeje. Přitiskl jsem tvář na studenou okenní tabulku a pozoroval muže. Pes beagle, nic oslńujícího. Sebral jsem z nočního stolku pokrytého prachem lahev vodky, plnou do dvou třetin. Otřel jsem hrdlou rukávem a pořádně si zavdal. S trochou vzteku, jako s páskem utaženým přes nenávistné oči s kruhy z nevyspání, jsem pozoroval muže. Vztek se ve mně mísil, bublal na povrch. Jak tam může jen tak klidně jít a necítit ani část té bolesti, kterou mám v sobě já?? V tu chvíli jsem si nic nepřál tolik, jako ublížit tomu cizímu muži, muži který venku venčil psa.
Znovu jsem si pořádně lokl ze zaprášené flašky. Alkohol je nejjednodušší, pomyslel jsem si. Zkrátka jsem mohl jen tak... ne žít, ale přežívat. Ten rozdíl jsem chápal i já. Někdo žije, má manželku, k tomu kupu děcek. Jezdí na dovolené, kupuje si drahá auta, má plány, vzpomínky, budoucnost, má práci, domácí zvířata, rodiče, sny, cíle... Někdo ale - jako já - jen přežívá. To se nedá nazvat pravým životem. Já jen tak vegetuji. Bez pořádného smyslu se jen tak brodím životem, zabíjí mě to, ale já se nepokouším bránit. Vždyť k čemu by to bylo? Stačí žít takhle, z peněz, které vezmu bůhvíodkud, s flaškou vodky jako mým prvorozeným synem. Stačí mi to. Žít jen s prázdnými myšlenkami, bez cílů, bez naděje... Utápět svůj žal ve vodce. Žít s falešnými slovy lítosti, pronášenými od lidí šeptem, lidí jako je ten muž venčící psa, lidí, kteří ani netuší, jak moc to bolí, netuší, jaké to je, jen přežívat...