Daph Wertová

Daph Wertová byla osmnáctiletá studentka matematicko-fyzikální fakulty. Byla tam nejmladší. Když chodila, bylo těžké spustit oči z jejích dlouhých nohou a smyslně vlnících se boků, ještě když měla podpatky. Daph byla důkazem toho, že když bůh přidá na inteligenci, nemusí vždy ubrat na kráse. Nosila velké černé brýle, za kterými schovávala krásné, až nepřirozeně zelené, oči. Její úsměv byla její tajná zbraň. Čelo jí zakrývala ofina tmavě hnědých vlasů, které nejčastěji nosila rozpuštěné, aby vynikly její krásné pravidelné lokny. Uměla se fantasticky oblékat. I kdyby si na sebe vzala pytel, určitě by v tom vypadala elegantně. Nejraději však nosila světle zelený pletený svetr a módně roztrhané černé džíny. Kotníkové semišové boty na vysokém podpatku jejímu outfitu vždycky dodaly šmrnc. Byla přátelská ke každému bez rozdílu. Zastávala totiž názor, že nikdo si nezaslouží, aby na něj byli ostatní zlí, když ho předem ani nepoznají. Ráda se bavila a na žádném večírku nikdy nechyběla. Byla tu ale jedna část její osobnosti, o které příliš mnoho lidí nevědělo...

Rewen Quel byl třicetiletý učitel matematiky na matematicko-fyzikální fakultě. Šla z něj hrůza a budil přirozený respekt. Byl krásný, což mu přidávalo na hrůzostrašnosti ještě víc. Daph byla vždycky jak přikovaná k lavici, když se na ní podíval svýma pronikavýma modrýma očima, které měly stejnou barvu jako košile, již nosil každý den. Havraní vlasy měl vždycky sčesané dozadu. Nešlo ho vidět jinak, než v perfektně nažehlených šedých kalhotách a naleštěných černých polobotkách. Když šel chodbou, jako by před ním ustupovaly i zdi. A ostatní studenti a profesoři automaticky uhýbali z jeho cesty. Byl neuvěřitelně okouzlující. A taky nebezpečný. Daph měla na jeho přednáškách pocit, jako by občas mluvil jenom k ní. Nespouštěl z ní oči. Kdykoli ho kdekoliv viděla, jeho pohled mířil na ni. Někdy měla dokonce pocit, jako by ji svlékal pohledem. Párkrát si i přála, aby to udělal doopravdy. Jakmile ji ale vždycky něco takového napadlo, zlobila se za to na sebe. Na přednáškách ho ale pokaždé s úžasem sledovala. Jeho žilnatá předloktí a kousek tetování, která odhalovaly vyhrnuté rukávy modré košile. Vrásku uprostřed čela, která se mu dělala, když upřeně koukal do počítače. A taky to, jak nadzvedával obočí pokaždé, když něco někomu vysvětloval.
Po další jeho přednášce o analytické geometrii čekala, až všichni studenti odejdou z místnosti.
„Promiňte, nechápu tuhle rovnici, počítala jsem to asi sedmkrát a ani jednou mi to nevyšlo podle výsledků v knize,“ položila na katedru svůj poznámkový blok zaplněný čísly a rovnítky a naklonila se nad něj tak, že Rewen měl výhled přímo do jejího výstřihu. Ten den měla na sobě červenou průsvitnou halenku, ale profesor sledoval jenom příklady v sešitě a na žádnou z částí jejího těla ani nepohlédl.
„Máte velice úhledné písmo,“ obdivoval její rukopis.
„Děkuji,“ pípla Daph a ukázala prstem na poslední ekvivalentní úpravu, kterou provedla, „vyšlo mi, že dvanáct x se rovná sedmnácti, což je prvočíslo ale podle zadání má x vyjít jako celé číslo.“
Chvilku přemýšlel a na čele se mu znovu udělala již zmíněná vráska.
„Tady jste přičetla sedm odmocnin ze tří navíc,“ zabodl prst do papíru.
Daph se naklonila tak blízko, že cítila jeho parfém a nacpala mu tak svůj výstřih přímo před nos.
„Máte pravdu,“ vyhrkla. „Ani nevím, kde jsem to vzala.“
Celou dobu, co mluvila, hleděla při tom na jeho rty. Tak ráda by je líbala. Rewen ji najednou chytil za ruku, kterou se opírala o stůl. Podívala se mu do očí, ale nedokázala z nich nic vyčíst. Srdce jí bušilo o sto šest. Obešla katedru. On ji jedním rychlým pohybem přitáhl k sobě a pomalu se k ní nakláněl, přičemž své prsty zarýval do jejích boků. Daph už špulila rty, když vtom najednou změnil směr a místo polibku na ně si začal vychutnávat její krk. Začal u ušního lalůčku. Zuby jí z ucha vytáhl náušnici ve tvaru perličky a odplivl někam daleko za sebe. Pak ji přirazil k tabuli za sebou a pokračoval v činnosti. Vášnivě ji začal kousat na krku. Bylo to tak slastné. Přála si, aby nikdy nepřestal. Každý jeho polibek byl čím dál více elektrizující a Daph z něj naskakovala husí kůže po celém těle. Měla pocit, jako by se zastavil čas.
Když svými rty došel až k levé klíční kosti, začal sát. Pomalu jel svýma velkýma rukama po jejích zádech dolů, a když jí stiskl zadek, Daph unikl slastný vzdech. Rewena pálila v ústech hořká chuť jejího parfému, ale chtíč byl mnohem silnější. Rty obtahoval hladké křivky jejích ramen a krku. Z ničeho nic se ale najednou prudce odtáhl. A podíval se jí hluboko do očí. Oba prudce dýchali.
„Už víš, co jsi udělala za numerickou chybu?“ vyrazil ze sebe, sbalil si notebook a odešel ze třídy. Téměř polonahá v rozepnuté halence zůstala stát před tabulí a snažila se rozdýchat, co se právě stalo.

***

Pořád to měla v hlavě. Dokola a dokola se jí to přehrávalo, jako na kazetě, kterou nikdy nebude moct zastavit. Sešit, ruka, husí kůže, tabule, zabouchávající se dveře. Nevěděla, co ji děsí víc, jestli to, že po ní vyjel profesor nebo to, že se jí to líbilo. Konec konců mohla si za to sama. Kdyby za ním po přednášce nešla, nestalo by se to. Přestože dobře věděla, že nic, co dělali, nebylo správné, zoufale toužila, aby se v blízké době stalo něco podobného.
Nechtěla ho potkat, dneska ne. Oblékla se do obyčejného volného šedivého trika s malou kapsou na levé polohrudi, vzala si černé punčochy, černou krátkou kruhovou sukni a bílé okopané tenisky, aby zbytečně nebudila pozornost. Svázala své vlasy do mohutného drdolu, nalíčila se – nesnášela chodit mezi lidi nenamalovaná -, popadla svoji tašku a šla z koleje do školy. Cestou se stavila v kavárně Bright Side, kde si nechala udělat své oblíbené skořicové latte s mandlovou pěnou a čokoládovými hoblinkami. Vytáhla z kapsy mobil, aby se podívala na příchozí zprávy a zkontrolovala čas. Druhou rukou si naklonila k ústům kelímek s nápojem. Zhluboka si lokla, když v tom do někoho narazila. Jak se lekla, vylila si obsah kelímku na triko a to, co měla v ústech, leknutím vyprskla před sebe.
„Promiňte, moc mě to mrzí, nekoukala jsem na cestu,“ začala ze sebe soukat omluvu, přičemž hleděla na svoje zašpiněné oblečení a utírala si bradu. Čísi ruka jí podala kapesník.
„Prosím,“ ozvalo se zeshora.
Daph zvedla hlavu. To snad ne. No kdo to tam asi byl, co? Ledové oči, černé vlasy, modrá košile. Rewen. Narazit do něj byla poslední věc, kterou si přála. Kdyby mohla mít právě teď jedno přání, bylo by to vrátit čas o dvě minuty zpátky.
„Děkuji,“ řekla s vytřeštěnýma očima a opatrně si od něj vzala kapesník, aniž by při tom spustila oči z jeho kamenné tváře s nic neříkajícím výrazem. Co to má profesor na košili? Tmavý flek. Poprskala ho. Sakra. Tohle byl vrchol trapnosti.
„To snad ne, tohle se může stát jenom mně,“ zamračila se a začala zuřivě drhnout skvrnu z mužovy košile. Zatímco on nepřetržitě sledoval béžové kapičky, jak stékají po perfektních křivkách jejích z trika se deroucích prsou, jak prudce dýchala, až dokud nesklouzly a nezmizely v temné škvírce mezi nimi.
Najednou si před ní začal sundavat onu umazanou košili a lidé procházející kolem nich se začali zastavovat, uhihňávat se, něco si navzájem šeptat a v tom horším případě vytahovat mobily s foťákem namířeným Rewenovým směrem. Nevěřícně na něj třeštila oči. Když uviděla ty dokonalé břišáky, napadlo ji v tu chvíli, jaké by to asi bylo, kdyby ji na sebe pořádně přitlačil. Pohlédl na ní.
„Co to děláte?“ zeptala se vyděšeně. Jenže on, jako by ji úplně ignoroval.
„Ponížila jste mě na veřejnosti.“
„Byla to nehoda, a navíc tu košili jste si sundal sám,“ zamračila se ublíženě.
„Čeká vás trest,“ oznámil jí. Sebral si svoje věci a polonahý pokračoval v cestě do školy. Daph zůstala stát jako omráčená.
Když došla do budovy, běžela k nástěnce s organizačními listinami, podívala se na svůj rozvrh a první přednáška: analytická geometrie – R. Quel. Do hajzlu. Tohle bude nejdivnější hodina a půl v jejím životě. Sedne si dozadu, aby na něj nemusela koukat. Bude dělat, že tam není. Přísahala, že jestli Quel bude celý den bez trička, půjde za školu a vykašle se na celý svůj denní učební program. Vůbec nepochopila, proč tak vyšiloval kvůli takové blbosti, jako je vylité kafe.
Podívala se na hodiny v hale. Za tři minuty osm. Sprintovala v pobrindaném tričku, s poloprázdným kelímkem a taškou v ruce. K aule došla v osm hodin a šest minut. Když vcházela dovnitř, Rewen byl zrovna otočený zády. Byl oblečený. Díky bohu! Nevšiml si jí, a přímo před ní – jedno jediné prázdné místo úplně vzadu. Že by se na ni konečně usmálo štěstí? Třeba si profesor ani nevšimne, že tam vůbec je.
Vůbec nevnímala, o co v hodině jde. Potřebovala rozdýchat tu předešlou ranní situaci, trapnou a divnou zároveň. Když tak nějak zaregistrovala konec přednášky, zaklapla stolovou část skládací lavice a sebrala tašku ze země.
„Daph Wertová,“ ozvalo se od katedry. Otočila se. Stál tam Rewen a mazal bílé zápisky na šmouhaté tabuli.
„Ano?“ zakřenila se.
„Slíbil jsem vám trest za to ranní ponížení,“ připomněl jí a opucoval si ruce od křídy.
„Už jsem vám řekla, že jsem nechtěla. Byla to nehoda,“ snažila se z toho vybruslit.
„Pojďte sem,“ vyzval ji.
Chvíli tam mlčky stála a přemýšlela, jestli by bylo rychlejší vyskočit oknem nebo to vzít po schodech.
„Slyšela jste mě?“ řekl důrazněji.
„Ano,“ šourala se poraženecky k tabuli. „Co mám teda udělat, abyste mi odpustil?“ řekla lehce výsměšným tónem.
„Vy nic dělat nebuete,“ postavil se před ní, „to já bych vás měl seznámit s pravidly slušného chování a respektem vůči autoritám,“ řekl lhostejně a nadzdvihl obočí.
Daph se zadívala na jeho rty a zároveň si skousla svůj spodní. Stáli tam naproti sobě.
Jak byla řeč o tom, že měla občas pocit, jako by ji Rewen svlékal pohledem – to zrovna teď dělal. A vůbec se nesnažil to jakkoli skrýt. Oběma bylo jasné, co se za chvilku stane. A oba to chtěli. Přesto byla Daph trochu v rozpacích. Je to dobrý nápad?
Šla k němu blíž, byli od sebe asi třicet centimetrů.
„Tak prosím,“ přimhouřila oči, „poučte mě, pane profesore,“ zdívala se mu hluboko do očí a našpulila rty. Najednou ji majetnicky chytil za boky a přirazil ji k těm svým.
„To teda kurva udělám,“ vyrazil ze sebe a začal ji líbat. Popadl ji za tričko a strhl ho z ní. „Hmm, černá krajka,“ jel rukama výš, „to mám rád,“ chytil jí za prsa, div jí je nerozdrzil. Daph unikl vzdech. Obratně jí rozepnul podprsenku a odhodil někam za sebe. Byla mu tak blízko, že skoro nemohla dýchat, a pokaždé, když zhluboka lapla po dechu, přitlačila k němu sebe a svoje prsa ještě víc. Což taky nejspíš chtěl.
Rukama pečlivě zkoumal všechny tvary a linie horní poloviny Daphiného těla, přičemž jí rozpustil vlasy. Dal si záležet, aby svými kousavými polibky pokryl každý centimetr její kůže. Pak sjel níž. Odhrnul jí sukni na zadku a začal si s ním hrát. Pak odhalil její černé krajkové podvazky. Postupně je rozepnul. Zdek jí mačkal tak silně a tak vášnivě, jako by mu to mělo zachránit život. Měla tanga, takže to pro něj bylo ještě slastnější. Daph mu sundala jeho špinavou košili a užívala si jeho dokonalé svalnaté tělo. Rukama mu jezdila po předloktích, aby mohla cítit ty úžasné vystouplé žíly a při tom ho líbala na hrudi.
Najednou ji uchopil za stehna a vysadil na katedru. Roztáhl jí nohy od sebe a líbal ji postupně od krku až po břicho. Daph myslela, že se zblázní, jak to bylo úžasné. Nakonec si jí přisunul blíž, rozepnul si kalhoty a odhrnul poslední vrstvu látky, která je od sebe dělila: Daphiny kalhotky. Zavzdychala mu do ramene. I když ona seděla na stole, přesto byl Rewen vyšší. Cítila to až v podbřišku. Čím rychleji do ní pronikal, tím slastnější to pro ni bylo. Neudržela se a vykřikla, což ho namotivovalo k další věci.
„Otočte se, slečno Wertová,“ pošeptal jí do ucha.
„Ano?“ zavzdychala.
„Musím do vás ty vědomosti nasoukat skrz naskrz,“ pošeptal jí opět a skousl jí ušní lalůček. Daph byla inteligentní a tentokrát si nebrala náušnice (částečně to bylo i proto, že tu druhou neměla). Slezla se stolu, postavila s k němu zády a pak to ucítila. Rewen si ji začal užívat pěkně ze zadu. Nešetřil ji ani sebe. Chytil ji za prsa, odhrnul jí tmavé kadeře z krku a s neskutečnou vášní ji líbal na ramenou a na šíji. Ve vzduchu byla cítit neuvěřitelně opojná směs jejich parfémů. Když byli oba na konci, Rewen zabořil obličej do jejích voňavých vlasů, Daph se opřela lokty o stůl s ním nalepeným pořád na svých zádech a jeho rukama přitisknutýma ke svým prsům a oba prudce dýchali ve stejném rytmu. Oba cítili tlukot srdce toho druhého. Oba byli nadmíru uspokojeni a oba byli neuvěřitelně vyčerpáni.
„A až si příště půjdete pro to kafe,“ vyrazil ze sebe zadýchaně, “vemte mi taky.“
„Ano, pane profesore.“
„Hodná holka,“ poplácal ji po nahém zadku.