Jen tak symbolicky

Petr pozoroval dvě slečny. Mohlo jim být tak šestnáct, sedmnáct let. Seděly proti němu přes uličku v motoráku jedoucím z Plzně do Břas. Obě odbarvené blondýnky, v upnutých riflích. „… fakt nemožnej… modřiny, že si nemůžu vzít sukni…,“ slyšel útržky hovoru. Byl pátek po velikonocích a Petr mířil do Dolního Stupna.

„Já vůbec nepochopím jak se někdo může nechat otloukat. Je to úchylárna,“ rozčilovala se Lenka. V hospodě U Dubu v Dolním Stupně byla spolu s Petrem, Michalem a Marcelou. Petr chodil s Lenkou a Marcela s Michalem. Na stole před nimi stály čtyři půllitry.
„Mně to připadá docela hezký, když si nějakej kluk vzpomene a přijde s pomlázkou,“ pokračovala v diskuzi sedmnáctiletá studentka Církevního gymnázia Marcela.
„No a taky, že si dá práci vůbec nějakou pomlázku uplíst, že jo,“ doplňoval Marcelu její přítel Michal.
Michalovi se Marcela líbila. Byla drobnější černovlasá, nakrátko ostříhaná. Nosila ráda červené prádlo. Ráda si ho nechala od Michala svlékat. Někdy prádlo nenosila. A kouřila. Někdy i cigarety. Marcela se řídila radou svých rodičů. Všechno se má zkusit kromě kriminálu a drog. Ke zkoušení toho prvního nebyl důvod, na to druhé byla moc rozumná. Občasného jointa za drogu nepovažovala.

Petr mlčel. Pamatoval si jak na gymplu, kam s Michalem patřili do stejné třídy, obráželi na velikonoce spolužačky. Byly to pěkné vzpomínky. Poseděli, pokecali a možnost, samozřejmě decentně, párkrát přetáhnout šestnáctiletý dívčí zadeček vrbovými proutky taky není nic nepříjemného.

„To jsem zvědavá jak nějakou upleteš,“ odpověděla svému zastánci Marcela a přivinula se k němu. Marcela byla ráda, že má Michala. I když chodila na církevní gymnázium nebyla věřící a Velikonoce nijak moc neprožívala. Byla ráda, že má od čtvrtka prázdniny, že druhý den je volné pondělí, že je teplo a že celý víkend svítí sluníčko. Michal byl o tři roky starší než Marcela, pracoval v plzeňském rádiu a věci neřešil.

Ten nápad jet letos na prodloužený velikonoční víkend na chatu svých rodičů měl Petr. Seznámil se s Lenkou loni na podzim na jedné z mezifakultních pařeb na kolejích. Petr byl student druhého ročníku podnikového managementu na plzeňské ekonomce. Lenku zaujal spíš značkovým oblečením než svým vzhledem. Byl to ten typ člověka, který se popisuje jako nenápadný. Ani hezký ani ošklivý, ani tlustý ani tenký, středně vysoký, žádné zvláštní znamení. Nejatraktivnější na něm byli jeho rodiče, tedy zejména tatínek MUDr. Petr Mach, známý plzeňský gynekolog. A jejich dům v tržní hodnotě nejméně osm milionů korun v plzeňské Schwarzově ulici.

„Vůbec nechápu co má jako za smysl držet tradici někoho mlátit. To bysme taky mohli upalovat čarodějnice. Z tradice,“ pokračovala Lenka.
„No, to by nebylo od věci,“ ušklíbl se Michal. „Zvlášť některé.“
Michal neměl Lenku rád. Připadalo mu, že Lenka Petra využívá. Dlouhovlasá studentka plzeňských práv, která se narodila a s rodiči žije v Praze na Žižkově na něj působila namyšleně. Byla mu protivná. Podle všech měřítek atraktivní: vysoká, míry 90 – 60 – 90 nebo určitě tak nějak, vždy draze a vkusně oblečená, upravené dlouhé hnědé vlasy, které si někdy uměla vyčesat tak, aby vynikl její štíhlý krk, nalakované nehty, sebevědomá každým coulem.

Lenka s Petrem tvořili na pohled ideální pár. Byli stejně staří, měli rádi stejné věci, stejné značky, stejné názory. Jenže právě ty stejné názory vznikaly často tak, že Petr začal mít stejný názor jako Lenka.
„Náhodou já si pamatuju, že se holkám líbilo, když jsme je přišli vymrskat. Že jo Michale?,“ odporoval tentokrát nesměle Petr.
„Jasně, že se holkám líbí, když je kluci přijdou pomladit. Viďte slečno,“ podíval se rozhlasák na servírku, která na stůl pokládala další čtyři půllitry.
„To víte že jo, však to k nám zítra s Petrem přijďte zkusit,“ usmála se.

Servírka Jana se s Petrem znala. Ten rok měla maturovat v Plzni na zdravce a nevěděla co bude dělat potom. V hospodě U Dubu, která patřila jejímu tátovi Radku Jirákovi vypomáhala o víkendech a o prázdninách. U Dubu pracoval i její bratr Honza. Teď mířil od výčepu rovnou k nim.

„Co se tady vybavuješ? Hosti čekají,“ hrál si s nadsázkou na šéfa. V hospodě už kolem jedenácté moc hostí nezbývalo. Kromě Plzeňáků ještě v druhém rohu opilec Bouška, ale toho nebylo třeba obsluhovat, protože spal s hlavou na stole.
„Vždyť zrovna zvu mladé pány k nám na pomlázku,“ otočila se k svému o tři roky staršímu velkému a silnému bratrovi devatenáctiletá Jana.
Když Petr jezdil dřív s rodiči na chatu, v létě chodili s Honzou a malou Janou na koupaliště, jezdili na kole. Jenže teď už Jana nebyla malá Jana, ale velká holka. Měla větší zadek i větší prsa než Lenka, světlé vlasy stažené do culíku. V bílé halence nahoře na tři knoflíčky rozepnuté a černé sukýnce jí to slušelo. Hodila se sem víc než pěstěná Lenka. Ta si nemohla nevšimnout jak Petr na servírku civí.

„Někdo má dost široký zadek, aby si do něj nechal mlátit,“ pronesla zjevnou narážku. „A vůbec jdu domů,“ zvedla se a automaticky očekávala, že ji Petr bude následovat. Jenže to se nestalo. Ne snad, že by se mladý ekonom nějak vzbouřil, ale než stačil vstát, byla už Lenka ze dveří a hospodský ho navíc mohutnou paží zatlačil zpátky na lavici: „Nech ji, přece za ní nebudeš běhat.“
Michal s Marcelou se z druhé strany stolu sunuli k odchodu. Bylo jim hloupé nechat Lenku odejít samotnou a Michal měl u sebe klíče od chaty.
„Klidně poseď, však za náma dojdeš,“ uklidňoval Petra rozhlasák.
„Jasně, však je dojdeš,“ rozhodl za Petra výčepní Honza.
Jana mezitím odešla. Vyhodit Boušku, zamknout hlavní vchod, utřít bar, uklidit sklenice a pak domů.

Výčepní strávil v hospodě v družném hovoru s Petrem další dvě hodiny. Probrali dětství, lásky, světovou i národní politiku, daně a skončili tam kde začali – u pomlázky.
„Musíš za Janou přijít, to by se fakt naštvala,“ kladl Honza na srdce svému kamarádovi města.
„No a ty zas musíš přijít zítra k nám na chatu. Za holkama, ať taky poznají co to znamená pořádnej mrskut,“ kontroval pivem a pár panáky posilněný Petr.

Dvě lehce se klátící postavy se pokoušely odemknout dveře rodinného domku rodiny Jirákových, majitelů hospody U Dubu v Dolním Stupně. Tedy Honza se pokoušel odemknout a Petr se pokoušel nenápadně zmizet.
„Počkej, už to mám,“ hlasitým šepotem vítězoslavně oznamoval domácí pán. „Neboj, normálně pojď dál,“ strkal Petra před sebou do osvícené chodby. Petr si všiml asi půlmetrové pomlázky spletené z osmi vrbových prutů. Stála ve džbánu s vodou na botníku dole v chodbě. Vzal ji do ruky a potěžkal. Zkusil s ní švihnout.
„No tak na co čekáš,“ nasměroval ho Honza ke schodům.
„Je to ten pokoj nahoře vpravo. Neboj, naši jsou na Šumavě, tak se nespleteš“.

Nespala. Při hluku, který dělali než se jim podařilo odemknout a projít dole chodbou to ani nešlo. Když nesměle vešel do jejího pokoje, vstala z postele a šla mu naproti. V červeném flanelovém pyžamu a s rozpuštěnými vlasy už nevypadala tak sexy jako před dvěma hodinami, ale vypadala moc hezky. Stála od něho pár centimetrů. Nedotýkali se, ale Petr skoro cítil mladé energií nabité tělo pod látkou volného pyžama.

„Hody vody doprovody…,“ pomalu a lehce nechal dopadat pomlázku na její zadek. Držel ji za zápěstí. Celkem zbytečně. Stála.
„Slepička Vám snese jiný,“ skončil. Pustil ji a šel odložit pomlázku na skříň. Jana si lehce promnula zápěstí. Nepříliš silný stisk na zápěstí vnímala víc než takřka virtuální dopady proutků na flanelové pyžamo.
„Tos tomu moc nedal.“
„Však jen tak symbolicky.“
„A se svojí holkou taky šukáš jen tak symbolicky?“
Spadla mu brada. Zase ten okamžik, kdy je za úplného blba a neudělá s tím vůbec nic. Ani se nezmůže na odpověď natož na něco čím by tu holku setřel. Měl vztek, víc na sebe než na ní. Pak to udělal. Spíš mechanicky než s nějakým rozmyslem. Vzal pomlázku zase zpátky ze skříně. Bez nějakého viditelného napětí z ní odstranil dvě mašle, takže zbyla skutečně jen žíla z osmi vrbových prutů. Šel k ní. Pomalu, dva kroky. Srdce mu bušilo až v krku. Ona stála v klidu pořád na stejném místě, lehce se usmívala. Byla to řeč beze slov:
„Tak co srabe, zase budeš jen mávat do vzduchu?“
Tep se mu zrychloval. Zase jí levačkou chytl za zápěstí, ale tentokrát za pravé tak, že jí držel pravou ruku za zády a lehkým tlakem svého předloktí si ji mírně předklonil. Udělal ještě jeden krok, takže její tělo přitiskl na sekretář, který stál v rohu. Půl kroku ustoupil, ale stále ji držel.

Tentokrát švihal pořádně. Držela bez hnutí, opřená o skříňku, trošičku předkloněná. Po každé ráně jen o něco víc nahlas vydechla. Pomlázka dopadala víc na pravou půlku jejího zadku a pokaždé po sobě nechala na červeném flanelu znatelnou stopu. Ta se na látce objevila vždy po dalším úderu zase o kousíček vedle. Desetkrát, možná patnáctkrát se ozvalo slabé zasvištění, tlumený dopad a pokaždé o trošku hlasitější Janino vydechnutí.

Pustil ji. Ruce měl svěšené podél těla, v pravačce pořád držel pomlázku a díval se do země jakoby provedl něco hrozného. Stojí tu ve tři hodiny ráno s holkou, kterou viděl po několika letech a kterou prostě seřezal. Navíc se mu ten výprask líbil. Už zase se vracel do normálu a hlavou mu táhly myšlenky na to co udělal, co se stane teď, co má říct, měl by se omluvit, nebo by mu to ona měla nějak oplatit…

Jana se narovnala. Otočila se k němu čelem. Kdyby se odvážil podívat se jí do očí viděl by, že jsou vlhké, ale rozhodně v nich není vztek nebo naštvanost. Uchopila oběma rukama jeho pravačku. Vzala mu pomlázku a druhou rukou jeho dlaň pomalu sunula za svým tělem. Přitiskla se k němu, takže svojí rukou mohl dosáhnout až na místa, která tak intenzivně naklepával vrbovými proutky. Cítil jak Jana jeho dlaň sune pod gumu pyžama a jeho prsty našly první naběhlý proužek. Cítil sálající teplo a zvětšující se zvrásněnou krajinu, kterou vytvořil na jejím zadečku.

Uslyšel kroky vracejícího se Honzy. Jana ustoupila o krok dozadu, takže jeho ruka zase vyjela z pyžama ven a zůstala volně vyset podél těla. Lehce si otřela oči.

Honza v ruce držel tác se třemi panáky slivovice.
„Ségra nás ani nepohostí, to jsi ji asi moc neomladil, no však oni to ještě kluci ráno doženou.“ Připili si. Při odchodu ji jen letmo zahlédl, třela si zadek rukou a zdálo se mu, že se usmívá.

Na chatu se vrátil kolem čtvrté ráno. Cesta z hospody sice normálně trvala zadem deset minut , ale šel po silnici což zabralo dobrou půlhodinu. Nespěchal. Všichni spali. Michal chrápal na gauči, holky ležely na letišti. Zalezl na volné místo na druhém gauči a koukal do stropu. Pořád si to nemohl srovnat. Místo aby šel z hospody domů, šel do baráku ke skoro cizí holce. Bezdůvodně ji zbil. Líbilo se mu to. Potom… Lenka se na posteli začala převalovat. Představoval si jaké by to bylo s ní.

Po snídani vyrazili Michal s Marcelou směrem k Všenicím. „Třeba u potoka najdeme nějakou vrbu, abysme se mohli pěkně pomladit,“ vtipkoval Michal a poplácával Marcelu po zadku.
Lenka se šklebila. Byla moc hrdá, aby se Petra ptala, kdy se vrátil, ale byla viditelně naštvaná, že ji včera nechal odejít a očekávala, že přijde odprosit. Loni trávila Velikonoce na svahu v Alpách a teď se musí tahat s touhle plzeňskou partičkou. Ale byla zvyklá rozumně uvažovat. Petr je sice moula, nicméně alespoň dělá co se mu řekne, finančně ji zajistí když už ne vlastní schopností, tak alespoň penězi od pana otce MUDr. Petra Macha. V létě z Petra vyrazí tu cestu Izraele, to taky není k zahození. Nebo by mohli někam na jih k moři. Lenka ráda plavala a bylo to na ní vidět. Hezká a pružná postava, která ve dvaadvaceti letech opravdu neměla nic, co by chybělo nebo přebývalo. Vzpomínky na léto a moře ji přivedly zase zpátky k vilce rodiny Machových, bazén s prosklenou střechou… Ale ten tady není, jen hezká a dobře vybavená koupelna. S velkou vanou. Dva se do ní pohodlně vejdou. Ranní koupel rozhodně nemůže být na škodu a třeba když trochu zmizí z očí, Petr ji bude hledat. Když bude prosit u koupelny respektive u napěněné vany, třeba si uvědomí, že ji nemůže jen tak nechat odejít večer z hospody a přijít pod parou až ve čtyři ráno. I když zase tak moc nalitej vlastně nebyl. Dobře, že dělala, že spí, uzavřela svůj myšlenkový proud a zamířila do koupelny.

Petr uklízel v ložnici. Byl rád že je chvilku sám a navíc bylo třeba vynést všechny peřiny a nechat je přehozené přes zábradlí vyvětrat aby nezatuchly. Tak mu to vždycky nakazovala maminka, paní doktorová Machová. Z balkonu uviděl koordinovaný výjev: z modré oktávky, která zastavila před chatou se soukal Honza a ještě jeden kluk, kterého si matně pamatoval ze včerejška z hospody. Jana zůstala sedět za volantem. Bylo devět hodin a vypadali docela střízlivě.
Po cestě od Koreckého rybníka se zároveň vraceli Michal s Marcelou. Marcela na sobě přiléhavé triko s krátkým rukávem, krátkou volnou sukýnku a šedé legíny. Vedli se za ruce a Michal nesl cosi, co připomínalo pomlázku. Slunce svítilo na obloze bez mráčku. Prostě jarní pohoda.

Petra už zase obcházel strach. Moc dobře si vybavil včerejší rozhovor v hospodě U Dubu.
„Chceš zkusit jak se mrskají vesnický holky?,“ provokovala Jana.
„Jasně a Honza musí přijít na Lenku a Marcelu, těm pár jarních přes zadek jim jen prospěje,“ machroval včera u piva. Teď si vůbec neuměl představit, že by ti dva kluci měli Lenku sešvihat stejně jako on v noci Janu. A že by vyšlo najevo, že včera nebyl jen v hospodě a co vůbec udělal. V jeho představách bylo včerejší angažmá u hospodských sourozenců Jiráků a zvlášť výroba jelit na Janině zadku něco na pomezí znásilnění a vraždy.

Z louky před chatou se začalo ozývat Marcelino ječení. Petr sešel na zápraží. Honza s tím druhým honili Marcelu po louce. Jana je pozorovala z bezpečné vzdálenosti opřená o auto. Kluci neměli pomlázky. Jen větvičky vypadající jako kus tůje, ale byl to jalovec. Běhali po louce tam a zpátky bez viditelnějšího úspěchu respektive zásahu. Michal, který v ruce držel napodobeninu pomlázky ze tří proutků, to vše pasivně pozoroval s tím, že když kluci zrovna utíkali kolem něj cedil mezi zuby:
„Kluci tak neblbněte, nechte ji.“
Spíš to ale vypadalo, že chce mít alibi jakože Marcelu bránil, ve skutečnosti ho celá situace začínala čím dál víc bavit. Ani udýchaná Marcela zatím nevypadala, že by ji ten hon příliš vadil. Vytrénovaná z pravidelných běhů za tramvají vozící ji do školy neměla problém dvěma klukům vytrénovaným spíš ve zvedání piva v hospodě, utéct. Kdyby chtěla. Nakonec vběhla Michalovi přímo do náruče se smíchem a s křikem:
„Michale zachraň mě“.
Michal v tu chvíli už viditelně pobavený a vyrovnaný s tím, jak celá situace dopadne se přiklonil na stranu mužského plemene. Marcelu objal a v podpaží zlehka nadzvedl, takže se ho musela oběma rukama držet kolem krku. Tím však zůstala její zadní část zcela nechráněna a když Honza se svým kamarádem doběhli, pozdě si uvědomila, že Michal ji určitě neuchrání.
Stačil jí ještě říct: „Neboj, to Ti prospěje, uvidíš jak budeš zdravá,“ a už na svém drobném zadečku a na stehnech cítila štípání jalovcových větviček. Švihnutí jalovcem moc nebolí, zato za chvilku štípe i přes rifle natož přes leginy pod nimiž jsou jen hodně úsporná tanga. Stovky drobounkých okem sotva viditelných jehliček se zabodávaly do látky a lehce jí procházely. Tomu odpovídala i Marcelina reakce. Střídavě zvedala jednu a druhou nohu, stoupala si na špičky, takže to vypadalo, že kolem Michala tancuje. V Michalově objetí zpočátku spíš se smíchem než vážně ječela a kroutila se, ale s přibývajícími šlehanci se stehna a zadeček pod leginami zbarvili červenými tečkami pálícími po zásahu silicemi nasycené rostliny.

Když ji Michal pustil, třela si nohy i zadeček oběma rukama opravdu hodně intenzivně. Navíc různě podupávala, přidřepovala si a zase se zvedala. Michal se na ní zálibně, spíš mlsně díval. Líbila se mu a přemýšlel o tom, jak by mohl její zadeček večer hladit a ošetřovat a jestli by si od kluků neměl jalovcovou větvičku vypůjčit, kdyby náhodou nebylo Marcelčino pozadí dost červené. Promítal si jak mu Marcelka leží ohnutá na klíně, on jí pomalu stahuje rifle a říká:
„Ale já tady nic nevidím, to asi nebudeš celý rok čilá a zdravá, to budeme muset napravit,“ jak ji jemně hladí jalovcovou větvičkou po vyšpuleném alabastrově bílém zadečku, zabarveném přece jen pár šmouhami po raním pomlazování do růžova, jak se napřahuje…

„A co tady mladý pán ten už tě vyplatil?“ vytrhla ho z představ Honzova otázka.
Michal se začal nerozhodně natahovat po nabízeném zeleném velikonočním nástroji. „Ne, tím už né, to hrozně pálí. Fakt kluci,“ myslela docela vážně Marcela, a dívala se přitom střídavě na všechny tři, jakoby se to, zda jí zadeček bude pálit ještě víc než teď, netýkalo jen Michala, ale kolektivního rozhodnutí.“ To vše doprovázela položením svých rukou na zadeček a silným střídavým masírováním obou půlek.

„Ano, je třeba diverzifikovat,“ lišácky se usmál Michal a shýbl se pro svůj výtvor ze tří proutků, který vyrobil při vycházce k rybníku a který Marcelka původně zamýšlela použít spíš do vázy.

Oba kluci pochopili. Tentokrát vzal Marcelku do náruče Honza, jenže ji zvedl až tak, že se ohnula přes jeho rameno, takže hlavu měla někde u jeho lopatek, rukama mu bušila do zad, nikam jinam s nimi stejně nedosáhla a zadeček byl pěkně vyšpulený na Honzově hrudi. Honzův kamarád už jen nadzvedl sukýnku a vrbové proutky měly volnou cestu.
„Ne to neplatí, já nechci,“ pištěla Marcela zatímco Michal se nesměle napřahoval a marně přemýšlel nad nějakou inteligentnější velikonoční básničkou než je hody vody. „Počkej, počkej, zastavil ho v rozpřahu blonďák. „To je pravda, že to neplatí. Síla proutků přece nepůsobí přes látku,“ a několika pohyby stáhnul Marcelčiny legíny ke kolenům, takže teď byla vedle Honzovy hlavy vyhrnutá sukně, na rameni svítil zadeček a silné ruce mladého hospodského zvedaly drobnější dívku přesně tam kde se krabatila stažená látka legin.
„A je to Vaše pane,“ zadeklamoval blonďák. Marcelka ještě provedla pokus dosáhnout si rukou na zadeček, který byl v různé míře stejně červený jako úsporné kalhotky, které ho zakrývaly. Byl to zajímavý barevný přechod. Lehce opálené nohy ještě z loňské dovolené v Řecku a bíle orámovaná plocha menšího, ale hezky vyklenutého zadečku, na níž byly jako šmouhy červené shluky drobounkých teček, které se slívaly v jakousi mapu rudého oceánu a uprostřed trojúhelníček pevniny z červených tang. Michal s prvními slovy velikonoční říkánky švihl lehce, ale když viděl, že intenzita Marcelčiných protestů se nijak moc nezvětšila, naopak spíš ustává, dokonce mu blesklo hlavou, jestli se jí náhodou na hospodského hrudníku tak trochu nelíbí.
Při druhé ráně přidal a „doprovody“ už provázelo zasvištění tří spletených proutků a Marcelčino „Jau“. Na zadečku se objevilo šest proužků, když Michal žádal „aspoň bílý“ a další tři přibyli ještě při slibu, že „slepička snese jiný“. Ten už tmavovláska s červeným zadečkem doprovázela hlasitým „Au“. Když ji Honza postavil na zem, oběma rukama si nejdřív uhladila sukýnku a pak teprv si pod ní natáhla od kolen nahoru leginy.
„No teda, takhle jsem nikdy nedostala. Ani když mě naši chytli jak kouřím za školou. Tak pojďte na panáka,“ obrátila se na všechny tři.
Michala vzala za ruku, pravačkou si vždycky po pár krocích upravovala a popotahovala kalhoty na pálícím zadečku.
„Já ti to večer pofoukám,“ šeptal jí do ucha Michal a ona se od něho nechala hladit. .

Zatímco Petr pozoroval z dálky chycení a pomlazování Marcelky, obcházel ho čím dál tím větší strach. Dobře věděl jaký má na velikonoční zvyky názor Lenka a nemyslel, že by ho v nějak krátké době mohla změnit. To už ale všichni vstupovali na práh chaty. První šel Michal, za ruku si vedl zbitou Marcelku, za nimi šli oba kluci z vesnice a s odstupem se k chatě vydala od auta i Jana.

„Ahoj, tak co ty ekonome? Uletěly ti včely, nebo máš ještě kocovinu ze včerejška, že tak koukáš. Přišli jsme se podívat za lufťákama,“ halasil hospodský Honza. Sedli si do spodní místnosti ke stolu, Marcelka odběhla nahoru, odkud se vrátila převlečená do riflí a s lahví slivovice v ruce.
„Ten jalovec je strašnej, já to mám snad všude,“ přejížděla si volnou rukou po kalhotách. Ťukli si a Petr se díval na Janu. Znovu si vybavil ten pocit ruky hladící naskakující jelítka na jejím zadečku. Docela ho zajímalo, jak její zadeček vypadá teď, jistě zpracovaný několika dalšími velikonočními koledníky. Snažil se vypozorovat, jak se jí sedí, uhádnout z jejích pohybů kde jsou stopy po jeho pomlázce, jestli taky dostala jalovcem…
„A kde máš tu tvojí,“ oslovil ho Honza. „Neschovává se před námi?“.
„Ne, ona bude ve vaně,“ uvědomil si Petr Lenčinu zálibu v trucování v koupelně.
„Tak to se za ní podíváme,“ začal se Honza zvedat.
„Ne, počkej, to je blbý, ona Lenka…“
„Je pražačka,“ skočila mu pohrdlivě do řeči Marcela, které se sedělo o poznání hůř než Janě. Vrtěla se a snažila se trochu přizvednout na rukách.
„Jo jasně,“ usadil se zase Honza. Petr vykročil směrem ke dveřím.
„Počkej,“ zarazil ho blonďatý Honzův kamarád a podával mu jalovcovou větvičku. „Uvidíš, že to při koupeli moc dobře funguje,“ mrkl na něj.

Lenka se prohlížela v zrcadle. Věděla, že se klukům líbí a věděla, že líbí Petrovi. Zkoušela různé pózy, vyplazovala jazyk, pomalu si spouštěla dlouhé kaštanové vlasy na prsa, dívala se jak jí splývající vlasy zakrývají bradavky i široké tmavé dvorce, rukama obkroužila oba souměrné prsy. Přejela si rukou přes pečlivě upravený proužek chloupků zakrývající její klín. Vyšpulila zadeček. zkoušela se přes něj plácnout rukou. Podala si z vany kartáč a zkusila se jím přes zadeček přetáhnout. Vůbec nechápala co na tom ti chlapi mají. Proč bych se měla nechat řezat přes zadek jen proto, že jsou velikonoce. Ještě že má Petra, snad si t o s ním vyjasnila. Zkusila nechat dopadnout kartáč na druhou půlku. Tentokrát se strefila a ozvalo se plácnutí a na čerstvě vykoupaném zadečku se objevil malý červený otisk, který postupně mizel. Lenka se snažila zahlédnout otisk v zrcadle. Zálibně se dívala na svá stehna. Ani stopy po pomerančové kůži. Ale jak dlouho ještě, pomyslela si. Občasná masáž, nebo poplácání prý pomáhá, ale to jsou stejně pověry. Navíc se prostě dobrovolně mlátit nenechá. Otočila se, když se otevřely dveře.

Stáli proti sobě. Petr s lehce skleslými rameny, v ruce jalovcovou větvičku. Lenka proti němu překvapená, spíš tím, že Petr nic neříkal. Už se smířila s tím, že ji zde nenašel ve vaně a že se nepřišel omluvit, ale teď nevěděla co má čekat. Natáhla se pro ručník, ale Petr jí zastoupil cestu. Objal ji kolem pasu, jalovec měl pořád v ruce. Přitiskla se k němu. Měla ho na lopatkách, teď se omluví a hned pak definitivně dohodnou tu cestu do Izraele.
„Mám tě rád.“
„Hm,“ čekala jak bude pokračovat.
„Chtěl bych, abys byla celý rok zdravá a svěží.“
„Hm,“
„Aby nám to spolu klapalo“.
Tak ještě chvilku a pak z něho vyrazím ten slib, pomyslela si nahá dívka v jeho náručí. Jenže místo dalšího vývoje a sbližování od ní Petr o kousek ustoupil, chytl ji za pravou ruku, úplně stejně jako si to ráno neplánovaně nacvičil s Janou. Opřel ji o pračku. Lenka se chtěla ohradit, nemyslela, že by se s ním měla milovat právě teď a tady, ale než zvážila jak výrazný má být její protest proti spontánnímu sexu, jak situaci vyhodnotila, přistál první švihanec jalovcem na vyšpuleném zadečku.
„Seš normální?“ vykřikla tak, že to muselo být slyšet až do vesnice.
„Okamžitě mě pusť,“ pokračovala v křiku. Nepustil ji, ale zarazil se. Na zadečku se objevil vějířek drobounkých červených teček.

Koupelna chaty MUDr. Macha byla velká a dobře vybavená, ale ne dost velká, aby se do ní vešlo pohodlně šest lidí. Ve dveřích, stál Honza, vedle něj jeho kamarád, za nimi jako třetí vzadu Michal. Za mužskou hradbou nakukovaly obě dívky.

Petr cítil zase ten pocit vlastní neschopnosti. Ani nedokáže velikonočně vymrskat vlastní holku. Ale tentokrát se neopakovalo žádné zatmění před očima. Pustil Lenku, s rozpačitým výrazem a lehce rozpaženýma rukama tlačil osazenstvo koupelny zpátky do spodní místnosti. Cítil se trapně. Zase si nevážil sám sebe. Pustil se do něčeho na co nemá a co hůř všichni ho u toho viděli. I Jana.

Lenka vyšla z koupelny. Přes triko se jí rýsovala hezká pevná prsa. Dál už na sobě měla jen tříčtvrteční kalhotky. Vypadala sexy a sebevědomě. Jak z reklamy na šampon, mýdlo a dámské prádlo dohromady. Ostatní seděli kolem stolu, na němž stála rozpitá láhev se slivovicí. Prošla kolem nich aniž by se na někoho podívala a zamířila po schodech do patra.

Lenka seděla na posteli. Měla vztek. Vypadá jako husa. Mohli by za ní přijít až sem. Výprask prutem jako symbol plodnosti. Spíš jako symbol znásilnění. Petr je trouba, ten by si na něco takového nikdy netroufl. Ale co ti ostatní dva venkovští burani – hospodský s tím svým kamarádem a ekonom Michal. Dokázali by ji zbít. A za co, proč? Ze vzteku, nebo kvůli tradici? V koupelně jí ujely nervy, neměla na Petra ječet. Budou se chtít sami před sebou ukázat jako chlapi. Jak by to asi probíhalo. Drželi by jí za ruce, položili by ji na břicho, tou větví co měl Petr to zas nemůže tak bolet, ale co kdyby vzali vařečku, nebo ten kartáč z koupelny. Bezděky si rukou přejela po stehně. Dotkla se růžového švihance po jalovci, který ji mírně a vlastně docela příjemně svědil. Mohou být myšlenky na násilí vzrušující? Překvapivě zjišťovala, že ano. Jak moc bolí jelita po vrbových prutech? Za jak dlouho by se jí zahojily modřiny? Jak by musel Petr odprošovat, že v tom nezabránil? Tedy pokud by se jejího výprasku sám neúčastnil, ale toho on přece nebyl schopen. Podívala se ke dveřím. Neměly zámek, který by se dal zamykat.
Nepřišel nikdo.

Když Lenka kolem nich prošla nahoru Petr jen rozpačitě pokrčil rameny.
„To bude v pohodě ,“ prohodil a dolil prázdné panáky.
Honza se pomalu začal zvedat.
„Musíme ještě k Novákům a za holkama z Břas,“ obrátil se na sestru, která byla jejich řidičkou. Přesunuli se k oktávce. Všichni tři Stoupovští se chystali nastupovat, když je Marcela zarazila.
„Počkejte, a co Jana? Tu jako necháte uschnout?“ obrátila se na Petra s Michalem. Jana stála na levé straně auta, dělala, že se jí to netýká.
„No vlastně jo,“ rozhoupal se první Michal. Všiml si pomlázky položené za čelním sklem auta u spolujezdce. Byla to ta stejná, s níž už dnes Jana dostala dvakrát od Petra a jednou taky docela výživně od svého bratra. Dvě malé mašličky byly na svém místě.
Michal se pro pomlázku natáhl, zatímco Petr z druhé strany auta přidržel pomalu ustupující Janu.
„Kluci to nebude nutný, já už jsem dneska pomlazená dost. Na celý rok, fakt,“ kladla odpor, ale ne nepřekonatelný. Dlaně přitiskla na obě půlky, jakoby očekávala kam všude budou vrbové proutky dopadat.
„Ale jo, ukážeme ti jak mrskají kluci z města,“ byl aktivnější Michal. Ohnuli ji přes od sluníčka vyhřátou kapotu auta. Vystřídali se s Petrem oba. Výprask rozhodně nebyl symbolický, i když s tím, který jí ráno proměnil zadek v notovou osnovu se srovnat nedal. Něco zbrzdily mašličky na pomlázce, něco látka riflí.

Petr vrátil pomlázku zpátky do auta a díval se jak se Jana se narovnala. Kalhoty mu byly v rozkroku hodně těsné. Dneska už poněkolikáté sešvihaná dívka si oběma rukama si pohladila zbitý zadek i vrchní část stehen. Usmála se na oba.
„Tak vám děkuju. To budu zdravá a svěží, jen si nejsem jistá jestli se dá auto řídit vestoje,“ hodnotila s bolestivou grimasou v obličeji výprask.
První dala pusu na tvář Michalovi. Když se nahýbala k Petrovi, pohladila ho rukou po tváři.
„Přijeď se podívat na proužky. Když budeš chtít, můžeš časem nějaké přimalovat,“ zašeptala mu do ucha.