KRÁSNÝCH ŠESTNÁCT
Bylo nám čerstvých šestnáct a studovali jsme průmku. Protože jsme oba byli z blízké vesnice, každé ráno jsme sedli na autobus a jeli do školy.
Bylo zrovna jaro a příroda se probouzela ze zimního spánku. Sluníčko se také probudilo a jeho paprsky, pronikající okny, nás šimraly pod nosem. S Luckou jsme se po sobě podívali a řekli si, že je škoda tak nádherný den trávit v lavici. Domluvili jsme se s holkama, aby nás omluvily a vyrazili do přírody.
Sluníčko, jako kdyby chtělo dohnat to, co za celou zimu zameškalo, pálilo ze všech sil. Po cestě k naší vesnici jsme postupně odkládali to, co jsme měli na sobě, až jsme zůstali tak, jak jsme přišli na tento svět. Vše ostatní skončilo v batohu, který jsme používali do školy.
Procházeli jsme kvetoucími loukami, na sobě jenom boty a nechali se laskat teplými paprsky. Plnými plícemi jsme nasávali tu vůni jara, až se jaro ozvalo i v nás. Odhodili jsme batohy a padli do trávy. Jarní sluníčko v nás vzbouřilo hormony a tak jsme se na sebe vrhli. Bylo to nádherné, milovat se pod hřejícími paprsky sluníčka. Probudily se i včelky a hledaly první květy, aby se z nich napily.
Otočil jsem se hlavou mezi Lucčiny nohy, aby se také mohl napít z té nevysychající studánky. I ona se přisála k mé hadici, aby zkoušela, zda odtud také něco vysaje. Netrvalo dlouho a dočkala se toho, co měla tak ráda. Vytrysknul odtud proud a Lucka ho pilně polykala, aby ani kapička nepřišla nazmar. I já jsem se snažil, aby neunikla ani kapička toho, co se řítilo z Lucky.
Příjemně unaveni jsme po chvilce vstali, abychom pokračovali v cestě. Vznášeli jsme se na louce na vlnách štěstí, jako dva motýlci. Plnými doušky jsme nasávali tu nádhernou vůni jara, až nás to znovu přepadlo a my jsme se znovu složili do trávy. Naše ruce, spolu se slunečními paprsky, bloudily po našich tělech.
Nemohli jsme se nabažit toho jara v nás a tak jsme zváleli hodný kus louky, než se naše těla spojila. Nespěchali jsme, abychom si toho užili dosytosti.
Zvony ve vesnici vyzváněly poledne, ale my byli pořád spojeni, jako kdyby to tak mělo zůstat navěky. Cítil jsem, jak se Lucka už poněkolikáté zachvěla a sevřela mě svými svaly. Ani já jsem nevydržel a také jí naplnil až po okraj. Unaveně jsme odpadli a já nabíral na prst to, co se v Lucce smísilo a střídavě nám to dával ochutnávat.
Po krátkém odpočinku jsme se u potůčku umyli a chvilku tam poskakovali, abychom uschnuli. Potom jsme se oblékli a plížili se k zastávce na kraji vesnice, kam právě přijížděl autobus. Odtud jsme šli domů, jako kdybychom právě přijeli.
Těšili jsem se na další krásný den...
Bobr
©
2015
Bylo nám čerstvých šestnáct a studovali jsme průmku. Protože jsme oba byli z blízké vesnice, každé ráno jsme sedli na autobus a jeli do školy.
Bylo zrovna jaro a příroda se probouzela ze zimního spánku. Sluníčko se také probudilo a jeho paprsky, pronikající okny, nás šimraly pod nosem. S Luckou jsme se po sobě podívali a řekli si, že je škoda tak nádherný den trávit v lavici. Domluvili jsme se s holkama, aby nás omluvily a vyrazili do přírody.
Sluníčko, jako kdyby chtělo dohnat to, co za celou zimu zameškalo, pálilo ze všech sil. Po cestě k naší vesnici jsme postupně odkládali to, co jsme měli na sobě, až jsme zůstali tak, jak jsme přišli na tento svět. Vše ostatní skončilo v batohu, který jsme používali do školy.
Procházeli jsme kvetoucími loukami, na sobě jenom boty a nechali se laskat teplými paprsky. Plnými plícemi jsme nasávali tu vůni jara, až se jaro ozvalo i v nás. Odhodili jsme batohy a padli do trávy. Jarní sluníčko v nás vzbouřilo hormony a tak jsme se na sebe vrhli. Bylo to nádherné, milovat se pod hřejícími paprsky sluníčka. Probudily se i včelky a hledaly první květy, aby se z nich napily.
Otočil jsem se hlavou mezi Lucčiny nohy, aby se také mohl napít z té nevysychající studánky. I ona se přisála k mé hadici, aby zkoušela, zda odtud také něco vysaje. Netrvalo dlouho a dočkala se toho, co měla tak ráda. Vytrysknul odtud proud a Lucka ho pilně polykala, aby ani kapička nepřišla nazmar. I já jsem se snažil, aby neunikla ani kapička toho, co se řítilo z Lucky.
Příjemně unaveni jsme po chvilce vstali, abychom pokračovali v cestě. Vznášeli jsme se na louce na vlnách štěstí, jako dva motýlci. Plnými doušky jsme nasávali tu nádhernou vůni jara, až nás to znovu přepadlo a my jsme se znovu složili do trávy. Naše ruce, spolu se slunečními paprsky, bloudily po našich tělech.
Nemohli jsme se nabažit toho jara v nás a tak jsme zváleli hodný kus louky, než se naše těla spojila. Nespěchali jsme, abychom si toho užili dosytosti.
Zvony ve vesnici vyzváněly poledne, ale my byli pořád spojeni, jako kdyby to tak mělo zůstat navěky. Cítil jsem, jak se Lucka už poněkolikáté zachvěla a sevřela mě svými svaly. Ani já jsem nevydržel a také jí naplnil až po okraj. Unaveně jsme odpadli a já nabíral na prst to, co se v Lucce smísilo a střídavě nám to dával ochutnávat.
Po krátkém odpočinku jsme se u potůčku umyli a chvilku tam poskakovali, abychom uschnuli. Potom jsme se oblékli a plížili se k zastávce na kraji vesnice, kam právě přijížděl autobus. Odtud jsme šli domů, jako kdybychom právě přijeli.
Těšili jsem se na další krásný den...
Bobr
©
2015
PeopleSTAR (2 hodnocení)
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva