Mrazivý dotek 1 kapitola

Kapitola 1
2.9 1874 Zrada

T
ěžký kočár se kymácel ulicemi Londýna pod návaly prudkého deště.
„To je tedy psí počasí Leo, nemohli jsme si vybrat lepší noc“ utrousil sarkasticky mladík oblečený do tmavě modrého obleku s kloboukem na hlavě.
Evidentně z cesty nebyl nadšený spíše mrzutý.
Mladíkův mladší společník mlčel, loktem se opíral o polstrování okénka a jeho pohled směřoval přes sklo na tmavé ulice špinavého Londýna, pýchu celé Anglie. Očividně nebylo o co stát, venku nikdo nebyl, vyjma promoklých žebráků, ti se snažili vyloudit poslední mince, než je odejdou propít do nejbližší putyky a zloději kterých tu bylo nespočet spolu s prostitutkami.
„Být tebou tak mlčím, to ty jsi byl první, kdo se ke mně chtěl připojit, vzpomínáš Luigi?“
„Nemusíš mi to pořád připomínat, už jsem se chtěl taky z toho nudného hnízda podívat někam, kde to žije, navíc tohle je dobrý důvod se tvému otci zavděčit“ mávl rukou hezký tmavovlasý mladík, kterému se pramínky vlasů kroutily u krku.
Kočár právě zahnul do další zatáčky a mířil vstříc svému cíly v srdci města.
Leonardo vytáhl z postraní kapsy své zlaté hodinky, ve sklíčku se na malou chvíli zaleskla jeho chladná tvář.
„Sedm hodin a pět minut, zanedlouho bychom tam měli být „
Jeho bratranec seděl na koženém sedadle naproti němu byl jako jeho starší bratr, trávily spolu hodně času i na tuto diplomatickou misi ho vzal sebou, byl mu oporou a chránil mu záda, pokud se to tak dalo říci.
Jeho celé jméno znělo – Jaster Luigi Fortuna z Bath, přesto že nebyl šlechtic patřil tak nějak k jeho rodině. Položil by za něho i život.
Jeho vždy usměvavá tvář se nikdy nehyzdila žádnou starostlivou vráskou, nebyl ale lehkomyslný jen si myslel, že život si se vším poradí sám a zatím mu to kupodivu vycházelo.
Přesto že byl starší, bral vše více na lehkou váhu než Leonardo.
To on nesl post druhého syna, Nálepku toho méně nepotřebného, raději ho otec posílal za diplomatickými záležitostmi, on byl vyslanec, někdo kdo všechno zařídí ať je to cokoliv. Někdy mu to přišlo až i k smýchu že jeho starší bratr musel zůstávat na rodném sídle zavalený rodovými záležitostmi a listinami. I teď si dokázal představit, jak se utápí, pod stohy papírů kterým se Leonardo zdárně vyhnul, škodolibě se nad tím pousmál.
Když jejich věčné bratrské hádky nabírali, tvrdého forte fortissima byl vděčný, že může odjet a několik dní ho nevidět.
Ale tento večer byl jiný, měl zvláštní předtuchu. Přitáhl si svůj tmavý cestovní plášť více k tělu jako by mu byla zima.
Své obavy si Leo, jak mu Luigi přátelsky říkal, nechával pro sebe.
Vše co měli udělat bylo, přijet podepsat mírovou smlouvu nic víc. Ale vždy když se jedná o církev je v tom problém a je nutná velká dávka ostražitosti. Přesto že biskup už nemá takovou moc jako v minulém století stále je tu nebezpečí.
„Bude to jako vždycky Leo, uděláme, co musíme, podepíšeme to, vysmějeme s jim do tváří a pak to půjdeme zapít do nějakého klubu“ zasmál se Luigi, aby uvolnil stísněnou atmosféru.
Byl rád, že ho bratranec vyrušil od myšlenek, které nabírali stále větších rozměrů.
„Jak říkáš, uděláme, co musíme, to je to proč jsme tady“ přikývl Leonardo a posunul si klobouk více do týla a pak se zahleděl na stále stékající šmouhy na okénku.
Za pár minut co projeli nad Temží a pak přes Trafalgar Square, kočár zastavil, před budovou kde mělo vše hladce proběhnout.
„Děkuji, Alberte“ oba dobře oblečení mladenci vystoupily z kočáru, když jim vozka otevřel dveře.
Několik kapek jim dopadlo na ramena, přestávalo pršet ,to je dobré znamení zamručel si chlapec se světlými vlasy.
Několik mužů už na ně čekalo u vchodových dveří.
Nevypadali moc důvěryhodně, ale takový už byl život.
„Jdeme Luigi“ stiskl svou vycházkovou hůl se zlatou rukojetí.
„Jistě Leo“ ušklíbl se společník a vykročili vpřed jako šelmy připravené k boji.



„Sbohem doktore Dee“ ozval se ženský hlas zpoza dveří městské ordinace hlavního doktora.
„Dobře se vyspěte, Lily, dobrou noc“ mávl bíle oblečený medik odcházející dívce na pozdrav.
Liliana Whistová byla ráda, že už odchází, pracuje v městské nemocnici bezmála osm let jako zdravotní sestra a teď jí končila služba. Byla unavená, práce sestry je někdy velmi vyčerpávající, starat se o nemocné a zraněné lidi, navíc to chce i pořádnou dávku sociálního cítění a dobrou náladu.
Tou naštěstí překypovala, ale jak se den chýlil ke konci mohla, už nabídnout jen těžko udržitelný úsměv.
Ještě pozdravila paní Booccovou která jí vystřídala a vyšla hlavními dveřmi ven.
Domů jí to trvá vždy patnáct minut, to není mnoho, ale vždy vás na chodníku může zastavit nějaký lapka, proto sebou nosila v kabelce malou zbraň. Dívka se musela nějak bránit, učil jí to otec a než zemřel, odkázal jí svůj byt ve druhém patře na Holl street. Nebyla to špatná čtvrť, rozhodně patřila k těm lepším, i když s noblesními rezidencemi lordů se nemohla měřit.
Dívka přešla několik čtvrtí, na cestu jí svítily skomírající lampy, bylo už téměř osm hodin, než odešla, zeptala se v nemocnici a nyní slyšela být zvon z nedalekého kostela.
Šla rovně a nikdy se s nikým nebavila, zahalená do starého pláště, který měl nejednu záplatu. Alespoň že se počasí umoudřilo a přestalo pršet.
Lilyana neměla moc peněz, práce v nemocnici jí sotva stačila na nájem a pokrytí nezbytností potřebné k životu.
Otec jí po své smrti zanechal jen dluhy, které nemohla splácet.
Pan Whist byl docentem King's College London University která byla postavena roku 1829, tam také učil chemii a fyziku a jiné vědy, přesto že byl velmi nadaný půjčil si mnoho peněz od místních lichvářů, aby mohl provádět drahé experimenty.
Pak před třemi lety zemřel.
Byla to noc jako tato, podívala se na oblohu kde jí halily tmavé mraky a hrozilo, že zase znovu začne pršet, jak to bylo v této zemi zvykem.
Jeho kolegové ho našli v kabinetu na univerzitě s podříznutým zápěstím. Lily do teď nevěděla, zda to opravdu udělal nebo zda mu pomohli věřitelé, od kterých si půjčil.
Dívka prošla kolem zavřeného květinářství a výlohy s mýdly. Ve dne ulice překypovala lidmy jako v úle pilnými včelami ale večer, večer to tu připomínalo prostředí z hrůzostrašných básní Edgara Allana Poa.
Její život byl jako jeho povídky. Tvrdý, pustý a nudný.
Slečně Whistové bylo dvacet tři, dost dlouho na to aby se vdala. Bohužel svoje nejlepší léta měla za sebou, jak říkaly džentelmani „pokud se dívka do dvaceti nevdá je odsouzená zůstat starou pannou“, ta vyhlídka se jí nijak nelíbila, ale nemohla s tím nic dělat.
Zamračila se nad tím kam jí myšlenky odváděly pozornost, když přešla na druhý chodník, aby se vyhnula podivně oblečenému muži, kterému by nesvěřila ani rukavičku.
Ten se o ni ale nijak nestaral.
Konečně už bude doma, na konci ulice viděla vchod do svého patrového domu s oprýskanou omítkou.
Ušla pár kroků, když koutkem oka zahlédla havrana, jak se prudce vznesl ze slepé uličky vedle jejího domova.
Málem vykřikla, protože stačilo málo a srazil by se s ní.
Nyní se už vznášel, kdo ví kde, jen jeho mrzuté „Krááá“ za sebou zanechávalo dlouhou ozvěnu jako by jí vyčítal že mu stála v cestě.
„Ty ptáku“, vydechla polekaně a podívala se, odkud to vzlétl.
Kromě popelnic by na tmavé uličce, ta byla dlouhá jen tři metry, nic zvláštního jen tam tak ledabyle leželo opřené cizí tělo.
Tělo….
Za normálních okolností by si ho nevšimla jen díky tomu krkavci, který jí na nebožáka upozornil.
Rychle si pospíšila. Přiklekla k němu a dotkla se jeho ruky.
Byla ledová.
Jak dlouho tady ten chudák asi je?
Byl to muž.
Postava nebyla nijak vysoká, zato byla zády opřená o zeď a mokré žluté vlasy se jí lepily ke svěšené tváři, do které nebylo vidět.
Byl promoklý.
Lily, měla to nejhorší tušení.
Zkušeným pohybem se snažila najít puls na zápěstí.
„Sláva“ oddychla si, to už na ní dopadlo pár prvních studených kapek deště.
Nahmatala velmi slaboučký puls.
Téměř nehmatelný.
Žije.
Najednou se postava lehce pohnula a poodhrnula tak trochu svůj promočený kabát.
„Krev“ vykulila oči.
Od ramene se táhl celý proud červené krve, který se vpíjel do jemné látky obleku. A zem kolem něho byla jako bitevní pole.
Hned věděla, co musí udělat.
Nemůže tu toho muže jen tak nechat.
Lilyana se rozeběhla pro pomoc ke svému domovníkovy, Willimu.

„Rychle Willy doneste ho do pokoje!“ chrlila ze sebe Lily hned, jakmile odemkla dveře svého bytu.
„Dobře madam jak si přejete“ zahuhlal postarší šedivý muž který nesl v náručí bezvládné tělo ze kterého kapala krev.
„Pomozte mi ho svléknout prosím „ zavřela rychle dveře a spěchala zapálit svíci v pokoji, aby alespoň trochu viděly.
Když to vykonala, domovník už zápasil s perleťovými knoflíky obleku toho muže.
Lily mu pomáhala a horní svršky končily na hromádce na zemi.
Ještě že se Willy na nic nevyptával, stejně nevěděla, co by mu řekla „tam položte ho do mé postele.“
Muž se na ní překvapeně podíval, ale neodporoval a ve svých sveřepých rukách donesl svůj obnažený náklad na určené místo.
„Děkuji vám za pomoc“ pousmála se.
„To byla maličkost ale,“ odmlčel se a poškrábal na bradě „dal bych si na toho chlapce pozor“ varoval jí jako přítel a odešel.
Lily už jen slyšela jak zabouchl dveře a odeznívající kroky po chodbě. Sama odhodila na židli svůj promočený plášť.
Pan Adams byl dobrý člověk, i když někdy se tvářil jako morous, však to co řekl jí překvapilo.
„Chlapec“? Podivila se, vždyť je to muž, zakroutila hlavou a přistoupila k lůžku.
Skutečně to bezvládné tělo, které spočívalo u ní na posteli vypadalo mladě a rozhodně neměřilo ani sto šedesát centimetrů, na muže by to bylo opravdu málo. Až nyní se mohla pořádně podívat, koho si to vzala k sobě.
Ruce i nohy byly dlouhé a tělo štíhlé až nezdravě bledé, muselo to být nedostatkem krve a zimou když ležel tam venku.
Nyní když se ale dívala do jeho tváře musela uznat, že měl Willy pravdu.
Nebyl to muž.
Natáhla se a konečky prstů mu z čela odhrnula mokré pramínky žlutých krátkých vlasů.
Bože, byl to chlapec, mladý, stále ještě plný života, mohla odhadnout že mu nemohlo být více jak třináct až čtrnáct čtrnáct let.
Kdo ale mohl zranit tohle dítě? Zamračila se.
Svět je opravdu skandální místo plné nebezpečí a smrti. Jen silní mohou přežít v této ďáblově zahradě.
Možná měl jen smůlu a připletl se do něčeho nepříjemného. Či ho přepadl nějaký zloděj?
Otázek je více než by si přiznala.
Během pár chvil přinesla horkou vodu, obvazy, které měla z nemocnice mnoho a dezinfekci.
Nejdřív se musela ujistit, že chlapec žije, to nebylo těžké a pak když zkoumala ránu zjistila že není po noži ale po kulce.
Pistole.
Smrtící nástroj.
Střelná zbraň.
Ale naneštěstí je to čistý průstřel. Kulka musela někde vyjít ven, tak to bylo lehčí.
Nebyla doktor ale mnohokrát byla u takových zranění a věděla co přesně dělat.
Ránu, která vypadala dost špatně vyčistila, umyla, aby se do ní nedostala infekce a pak hocha v bezvědomí podepřela, aby mu mohla zavázat rameno bílými bandážemi.
Jak tak donutila to bezvládné tělo se posadit musela si jej opřít o sebe. Když ho obvazovala kolem dokola cítila jak jí dýchá na rameno.
Stále však měla strach o jeho život, je tak bledý, snad přežije do rána.
Tolik krve.
Šaty na zemi byly jeho rudou tekutinou nasáklé, co bylo, ale zvláštní je, že to nejsou žádné hadry, jaké nosí zdejší spodina naopak, kabát byl skvěle střižený v šedé barvě, aby chlapci padl na míru, i látka byla zřejmě drahá, takovou by si ani ona nemohla ze svého platu dovolit.
Škrobená bílá košile, saténová vesta a nažehlené kalhoty.
Když prohledala uzlíček oblečení našla jen zlaté kapesní hodinky na řetízku, žádné listiny,účtenky,peníze,zhola nic co by jí prozradilo mladíkovu totožnost.
Kdo to jen může být?
Je to syn nějakého bohatého obchodníka? Či lorda z Londýna? Potuloval by se tu takhle večer a sám bez svého sluhy nebo doprovodu?
Až se vzbudí jistě jí řekne kdo je a co se mu stalo to si byla jistá.
Namočila kus čistého plátna do horké vody a otřela mu obličej.
Bylo jí ho líto.
Tak mladý.
Může to být jeho poslední noc.
Když přejela látkou po chlapcově tváři lehce pohnul rty.
Byl to nepatrný pohyb naděje.
Nejspíše trpěl.
To ho ale mezi vědomí nepřivedlo.
Stále byl netečný.
Lilyana seděla na kraji postele vedle svého pacienta a hleděla na něho se smutným výrazem.
Byl hezký, výrazně hezký oválný obličej s plnými rty, které teď neprojevovaly ani špetku života. Jeho oči, nevěděla, jakou mají barvu, ale byli lemované tmavými řasami jako vějíře a vlasy měli barvu pšenice tak světlé, že se nemohli rovnat ani zářícímu slunci v pravé poledne.
Připomínal jí hrdiny z mýtů a bájí o kterých jako malá ráda četla. Stejně starý byl i Romeo když se zamiloval do své Julie, ale v tomto případě to smrtí neskončí.
Nesmí.
Jistě z něho bude hezký muž, až vyroste. O tom není pochyb.
Ona ho dostane mezi živé, ať to stojí cokoliv.
„V klidu spi, postarám se o tebe“.