Poslední mohykán.

Tak, odkud bych asi začal. No, o tom jak jsem na štědrý den přišel o manželku a dcerku vyprávět nebudu, stále to ještě bolí. Ale pravdou je, že jsem se zhroutil a skoro půl roku mě doktoři dávali dohromady.
Jednou, po prohlídce doktor konstatoval, že jsem v pořádku a že mohu jít domů. Domů – kde na každém metru vidím svoji ženu a skotačící dcerku.
Pokýval hlavou, že ví a že se s tím něco musí udělat. Zamyslel se.
„Musíte změnit prostředí, najít si nové bydlení někde, kde vám to nebude rodinu připomínat, kde vás neznají. Víte co, počkejte pár dnů, poptám se.“
Asi třetí den, bylo to v pátek, to si pamatuji. Přišel s tím, že jeho kolega má chatku kousek od města, asi deset, nebo dvanáct kilometrů. Jeho soused starý děda má zamluvené bydlení v novém domě s pečovatelskou službou a potřebuje svoji chatu prodat. A že můžu s ním jet se na to podívat.“
Zakroutil jsem hlavou, „proč ne? Ale neumím si představit bydlení na nějaké chajdě.“
Doktor se zamyslel.
„Když se prodá váš byt a zařízení které nebudete potřebovat, tak by to na to chatku mělo snad stačit.“
Usmál jsem se. „To je to poslední co by mě tlačilo doktore. Chtěli jsme si pořídit nějaký domek, tak mám dost našetřeno.“
A tak odpoledne mě vyzvedl doktor Vorlíček, takový kulatý a usměvavý primář zdejší interny. Během necelé půlhodinky jsme dojeli do pěkné vesnice uprostřed lesů, odbočili v jedné uličce a vyškrábali se po zpevněné cestě podél řady chatek, nebo snad vilek.
Dojeli jsme až nakonec cesty, dál odbočovala do lesa. Úplně poslední v řadě chatek stál přízemní domek s pultovou střechou.
„Tak to je ono, tato poslední chata,“ řekl doktor a zavolal na bělovlasého stařečka který se zvědavě vybatolil ze dveří: „Dědo, vedu vám kupce!“
Děda si mě zkoumavě prohlédl a pak pozval dál.
Lidi, ten dědula to měl vevnitř tak dokonale zařízené, že jsem zíral. Malá kuchyňka s kombinovaným sporákem, velká lednice s mražákem, dřez s teplou a studenou vodou, stolek pro dva a vše jen oddělené takovou příčkou od obývací části , kde za velkými dveřmi byla vidět terasa s výhledem do údolí. A ještě dveře do malé ložnice a do koupelny se záchodem. Nejvíce mě překvapilo, že děda měl na stolku vedle telefonu noťas a na něm spuštěný internet.
Podivil jsem se, „teda neříkejte, že tady máte přípojku internetu?“
„Mám, „ řekl klidně, „společně s telefonem, to víte, já už toho moc nenadělám, tak abych měl spojení ze světem.“
No, nebudu to rozvádět. Mě se to tam tak zalíbilo, že jsme si na to s dědem plácli, doktor Vorlíček nám pomohl to dát právně dohromady a já se stal majitelem toho domku.
Děda většinu vybavení tam nechal, protože v novém to bude mít vše vybavené, já si přemístil svoje sakypaky a doktoři přes realitku prodali můj bývalý byt.
Topení tam bylo elektrickými přímotopy, ale hlavní topení krbovými kamny, které prý hravě vytopily celý domek.
S prací nebyl taky žádný problém. Pracoval jsem jako obchodní zástupce jedné firmy ve městě zabývající se mikroelektronikou. Takže jsem se dal pomalu do práce a ve chvílích volna zkrášloval svoji novou rezidenci. Naproti, kousek výš byla malá výletní restaurace, které vládl majitel Lojza.
I když já nejsem hospodský typ, spřátelili jsme se.
Jednou odpoledne seděl jsem na lavičce a četl si noviny. Najednou mi přistál u nohou míček a od branky se ozval dětský hlásek, „ pane Mohykán, spadl mě k vám do zahrady míček.“
Vstal jsem, zvedl míček a donesl ho tomu klučinovi.
„Jak jsi přišel na toho Mohykána?“
„Máte to tady napsaný,“ ukázal na zvonek.
Pochlubil jsem se s tím sousedovi.
Zasmál se, „jste poslední v řadě, tak jste poslední mohykán. Děda to snad tisíckrát přepisoval a vždycky pak našel tento nápis. Pak to vzdal.“
Blížil se podzim, já jsem byl přijat ostatními jako starousedlík a jednoho dne se objevil vousatý hajný, prý kolik budu chtít na zimu dřeva.
„Na všechno možné jsem se dědy vyptal, ale toto mě nenapadlo.“
Prý to nevadí a hrnul se do sklepa. „No, děda toho za zimu moc nespálil.“
A že by to odhadl na tak tři plnometry, tedy jestli budu chtít.
Samozřejmě jsem přitakal.
Přes léto jsem si nechal udělat u branky vjezd pro auto a stání upravit zatravňovacími tvárnicemi. Teď se to hodilo. Auto to vysypalo na vjezd a já si to pohodlně odnosil do sklepa.
Zima přišla náhle v druhé půli listopadu. Napadlo okolo deseti centimetrů sněhu a světe zboř se držel se.
Začal jsem topit v krbových kamnech a objevil kouzlo mihotajících se plamenů za dvířky topeniště. Opravdu, kamna vytopily bez problémů celý domek.
Dokonce jsem stihl vyřídit jeden kontrakt v Anglii. Měl jsem strach jak to budu bez auta stíhat, ale veřejná doprava fungovala jako hodinky.
Jak se blížily vánoční svátky, byl jsem stále nervóznější. Hledal jsem a vymýšlel stále nějakou práci abych zahnal vzpomínky.
Třikrát jsem přerovnal ve sklepě dřevo, nepomohlo to.
A tak přišel jedenadvacátý prosinec. Bylo odpoledne, zataženo, poletoval snížek a teploměr ukazoval skoro šest pod nulou.
Vyhrabal jsem ve sklepě pár malých červených jablíček a snažil se je uvázat na stříbrný smrček před domkem. Pro ptáčky, ať taky mají vánoce.
Po cestě od dědiny se přibližovala nějaká zachumlaná postava, ze které se posléze vyklovala poštovní doručovatelka.
„Pane Jirsa, mám pro vás doporučený dopis,“ zavolala.
„Tak pojďte dál, pod střechu, je otevřeno. Já bych se pro to na poštu klidně stavil, nemusela jste se s tím sem trmácet.“
„Beztak musela, kdo by vám přinesl avizo,“ zasmála se.
Pod stříškou se ztuhlými prsty pokoušela rozepnout brašnu.
„Potvora, nějak se zasekla,“ prohlásila rozpačitě.
Máte ještě hodně roznášení?“ zeptal jsem se.
„Ale ne, vás jsem si nechala nakonec a potom hned do tepla domů.“
„Tak pojďte dovnitř, já vám udělám teplý čaj na rozmrznutí a v teple brašna určitě povolí.“
Trochu neochotně vešla dovnitř, pomohl jsem jí s kabátem a dovedl do obýváku.
Stála u kamen a nahřívala si ruce.
Jak ji mám popsat. Hnědovláska, střední postavy, pěkný obličej. Věk – u ženských to neumím odhadnout.
„Dáte si ho z rumem?“ zavolal jsem z kuchyňky.
„Ne děkuji, alkohol nepiji,“ odvětila poněkud stroze.
„Ale já nemluvím o rumu zvlášť, ale v čaji, v tom teple se alkohol odpaří a zůstane jen vůně,“ oponoval jsem.
Přemluvil jsem ji, prý ale jenom trošku.
Donesl jsem čaj, přitáhl křeslo blíže ke kamnům, aby měla teplo.
Držela hrnek v dlaních a ohřívala si je jeho teplem. Usrkla si, „ten je dobrý, kde jste ho sehnal?“
„Před nedávnem jsem byl služebně v Anglii, tak jsem si přivezl zásobu.“
„Vy zde bydlíte sám?“ zeptala se poněkud udiveně.
„Ano, jsem vdovec. V loni na štědrý den jsem ztratil ženu a dcerku,“ řekl jsem snad trochu zastřeným hlasem.
Zrudla.
„Promiňte mi, já to netušila,“ omlouvala se.
„Nic se nestalo, musím se s tím vypořádat.“
Dopila, rozepnula brašnu a podala mi úřední dopis.
Podepsal jsem převzetí a nedočkavě otevřel.
„Páni inspektoři se probudili, „ zasmál jsem se. „Doktoři mě už v půli roku uznali za svéprávného a inšpektorům to trvalo půl roku déle. Vracejí mě řidičák.“
Pomohl jsem jí obléknout.
„Doprovodím vás, venku se už stmívá.“
Viděl jsem že chce protestovat, ale najednou se jen usmála a byla zticha.
Tak jsem se oblékl a doprovodil ji až ke krajním barákům vesnice.
Zastavila se.
„Tak vám děkuji, bydlím hned na kraji u hlavní silnice.“
Zamyslela se, pak se na mě podívala: „Budete mít na štědrý den rybu?“
„Ne, pro jednoho je kapr veliký a ty naporcované, no já jim moc nevěřím, udělám si řízek.“
„Tak to ne, donesu vám na štědrý den smaženého kapra a bramborový salát,“ pronesla rozhodně.
Protestoval jsem, ale marně.
„No tak, když jinak nedáte, ale půjdu vám naproti, ať to netáhnete sama.“
Podal jsem ji vizitku, „ zavolejte mi než půjdete.“
Zamyšleně se na vizitku podívala, „máte to celý v angličtině?“
„Celý ne, jméno a telefonní číslo je v češtině,“ zasmál jsem se.
Díval jsem se jak stoupá cestou mezi domky. Nevím proč, ale najednou ten splín ze mě úplně spadl.
Ráno na štědrý den jsem vytáhl z krabice malý stromek, nazdobený, s žárovkami a umístil ho na stolek u okna.
Trochu jsem pouklízel a čekal na telefon.
Místo telefonu se ozval zvonek od branky.
Hodil jsem na sebe bundu a šel jsem otevřít. A před brankou stála doručovatelka v obou rukách tašky.
„Tak se mě zdá, že jsme se domluvili na tom doprovodu,“ spustil jsem přísně.
„Nedomluvili, to jsi chtěl ty,“ - zarazila se a hned se omlouvala, „ promiňte, to mě jen tak vyklouzlo.“
Odemkl jsem branku, sebral tašky a vracel se do chaty. Rozpačitě se šourala za mnou.
Položil jsem tašky na linku, „ teda to má být večeře pro jednoho? To nesním ani za týden.“
„Budete muset,“ odvětila.
Tak jsem ji hned napomenul: „Správně je budeš muset, nebo to z venku neplatí?“
„No jak myslíš,“ znovu zrozpačitěla, „já jsem Květa.“
„A moje jméno si určitě pamatuješ z dopisu. Jenže, to by se mělo zapít, že? Tak to bude problém, kromě zbytku rumu po tom jak mě dělali vjezd tady nic nemám a rum samotný já nerad. Tak já uvařím čaj, jo?“
Pomohl jsem z kabátu a usadil u kamen. Teplo z kamen ji fascinovalo, nahřívala si ruce a okouzleně pozorovala hru plaménků za sklem.
„Chceš čaj s rumem, nebo bez!“ zavolal jsem z kuchyňky.
„Jak chceš,“ ozvala se.
Donesl jsem dva šálky čaje, přiťukli jsme si a napili.
„To je zajímavé,“ začala rozumovat,“ doma taky vaříme čaj, ale má to úplně jinačí chuť.“
„Toto je čaj, který patří mezi nejoblíbenější v Anglii. Je z Ceylonu, teda dnes ze Srí Lanky. Na čaje si v Anglii strašně potrpí.“
Koukla po mě, tak trochu jak se říká po očku, „ na něco jsme zapomněli, měli jsme se políbit. Teda, jestli ti to nevadí.“
Nahnul jsem se a políbil ji na tvář, „už je to v pořádku?“
„Není,“ namítla věcně, „mají se políbit, oba.“
No, tak jsme vstali a políbili se. Potvůrka to vzala vážně. Jestli to byl přátelský polibek, to opravdu nevím.
Dopila čaj a že už bude muset běžet domů. Nemůže to všechno nechat na mámě.
Vybalila z tašek krabičky.
„Tak tady máš kapra, tady salát, trochu domácího cukroví a tady takový malý dárek od Ježíška.“
„Ty jsi se zbláznila,“ namítl jsem, „to je pro celou rodinu na týden, polovinu si vezmeš zpátky.“
No, hodnou chvíli jsme se handrkovali a já to jak jistě očekáváte prohrál.
Tak jsem ji dal dárek od mého Ježíška, samozřejmě se bránila, ale pak kapitulovala.
Oblékli jsme se, vzal jsem prázdné tašky a doprovodil ji do vesnice.
U prvních domků jsme se rozloučili a já se šoural domů. Ne, nemyslete si že snad kvůli loučení nebo tak něco. Zcela prozaicky. Kopeček kluci používali jak sáňkařskou dráhu a cesta byla uježděná, že dalo práci najít kousek po kterým se můžu šplhat nahoru.
Večer jsem si ohřál jídlo, ještě zbylo na další den. Usadil jsem se na pohovce, zapnul telku a uzobával cukroví. Pak jsem si vzpomněl – dárek. Donesl jsem balíček a rozbalil. Uvnitř byla krojovaná panenka a lístek: „Každý mužský potřebuje ženskou, tak ať nejste sám.“
Jo, v první chvíli mě to vzalo. Pak jsem panenku posadil ke stromečku.
Uvařil jsem si svoji večerní dávku čaje a seděl na pohovce, myšlenky se toulaly hned do minulosti, hned do přítomnosti.
Začal ječet mobil. Neznámé číslo. Tak jsem se ohlásil. A hele, ona to Květa.
Prý jak se mám, jestli mě chutnalo a za dárek že ještě dostanu. Čaj že jsem si přivezl pro sebe a ne abych ho po krabicích rozdával.
Jako bych já mohl za to, co dostala od Ježíška. Chvíli jsme se handrkovali, pak popřáli dobrou noc a já to vzal vážně. Sbalil jsem vše, uklidil, pozhasínal a zalezl na kutě.
Kupodivu, pokud si ze snu něco pamatuji, zdálo se mi o Květě.
Svátky se překulily do všedních dnů, v práci byla celopodniková dovolená a zákazníci také dali pokoj.
Květa se objevila hned první den po svátcích, donesla přání k novému roku a že si jde pro krabice.
Měl jsem je nachystané, tak jsem ji pozval na čajový dýchánek. Neodmítla a hned se uvelebila u kamen.
Zatím, co jsem chystal čaj, nelenila a sypala ze sebe všechny novinky za dobu co jsme se neviděli.
Donesl jsem čaj, na talíři zbytek cukroví co zůstalo a přisedl.
Chvíli jsme mlčky popíjeli a pak se zeptala: „Nechceš se stavit na chvíli na Silvestra u nás? Jenom tak do devíti, pak naši zalezou do postele.“
Hned jsem oponoval, „ a co když přijdeš sem, ke mně. Nebo se to pro dámu nehodí?“
Zamyslela se.
„Tady naproti je silvestrovská zábava, ty tam chceš jít?“
Zakroutil jsem hlavou, „nemám v lásce takové organizované ožíráni, i když mě Lojza strašně zve. Já raději doma a udělám si večer podle svého.“
Pomalu popíjela čaj a zřejmě dumala co dál.
„Ta dobře, přijdu. Udělám nějaké chlebíčky a něco k večeři.“
Zaprotestoval jsem, „to nepadá v úvahu. Štědrý den jsi obstarala ty, tak Silvestr bude v mojí režii.“
Snažila se odmlouvat, ale nakonec kapitulovala.
Na druhý den jsem se vypravil do města. Nakoupit suroviny na oslavu a nějaké kvalitní vino.
Napakoval jsem vše do ledničky a špíže a dal se do uklízení. Ne že bych měl doma nějak velký nepořádek, ale sem tam to přece bylo potřeba uklidit.
Ráno jednatřicátého jsem se vyštrachal ven, abych uklidil sněhovou nadílku po nočním sněžení.
V dáli se ke mně batolila obtloustlá postava souseda doktora a za ním jako kačeny zbytek rodiny.
„Kde jste nechal přibližovadlo?“ zavolal jsem na něho.
„Ahoj - dole pod kopcem, copak sem se dá vyjet? Tak jedině pásákem. A jak se daří, vše v pořádku?“ začal se hned vyptávat.
Dorazil před chatu, odemknul branku a s celým svým procesím zmizel dovnitř.
Po chvilce se objevil venku, „nechcete přijít navečer k nám, ať nesedíte sám?“
Usmál jsem se, „jste moc hodný sousede, ale již mám domluvenou společnost.“
Pozdvihl udiveně obočí, „no to je dobře, tak si ten poslední den v roce užijte.“
Připravil jsem jídlo, chlebíčky a jednohubky, víno se chladilo v ledničce, prostě vše bylo nachystané.
Květa se objevila okolo šesté hodiny, samozřejmě v rukách nadité tašky.
„Hu, to je zima, ahoj a nachystej nějaké talíře,“ spustila hned jak vešla dovnitř.
„Prosím tě co zase vlečeš? Vždyť mám všechno nachystané,“ bručel jsem.
„Tys pekl cukroví?“ zeptala se lakonicky a z krabic chystala cukroví na talíře.
Tak jsem se vzdal.
Připravil jsem za jejího dohledu večeři, usadili se a dali do jídla.
„To je dobrý,“ ozvala se udiveně, „to mě musíš naučit.“
Vytáhl jsem z ledničky láhev piva a rozlil ho do dvou sklenic.
Mívám v kuchyňce puštěné rádio spíš jak kulisu rušící ticho, tak většinou ani nesleduji co hrají.
Náhle Květa zpozorněla, „prosím, zesil to!“
Hráli skladbu z filmu Mamma mia.
„To je Abba, tu já zbožňuji,“ vydechla nadšeně.
„Tak, to se mýlíš. Je to skladba od Abby, ale je to z filmu Mamma mia.“
„Aha, to je možné, slyšela jsem že dělali nějaký film, ale já byla naposledy v kině tak před dvaceti lety.“
„Mám ten film na DVD, tak se rozhodni, budeme se dívat na telku, nebo si pustíme film?“
Postavil jsem ji před velké dilema, nevěděla co si vybrat. Nakonec film zvítězil.
Usadili jsme se na pohovce a já donesl ze spíže tác s jednohubkami na mlsání.
Ono cpát se hned po večeři chlebíčky není zrovna moudré.
Zaúpěla, „prosím tě, odnes to nebo já se neznám. Jednohubky jsou pro mě mor.“
„Tak je nejez,“ namítl jsem.
„Copak to jde, když leží přede mnou?“ znovu zaúpěla.
Spustil jsem přehrávač a vrátil jsem se na pohovku.
Zcela, jakoby samozřejmě se zavrtěla těsně vedle mne a přitiskla. „Nevadí ti to?“ zeptala se šibalsky.
„Koukej raději na film, „ napomenul jsem.
Z filmu měla opravdu radost, poskakovala jako čertík, dusila se střídavě smíchem nebo jednohubkami.
Z filmu neuplynula ani první třetina a tác byl prázdný. Podotýkám, že já jsem měl z něj dva kousky.
„Mám donést jednohubky, nebo chlebíčky?“ otázal jsem se Květy zcela zabrané do filmu.
„To je jedno, „řekla roztržitě, pak se zamyslela, „tak raději chlebíčky, těch já tolik nesním.“
Donesl jsem chlebíčky a odpoutal její zrak na tác.
„Tos kupoval?“ zeptala se a hned se do jednoho zakousla.
„Tak abys věděla vše je moje samovýroba,“ pochlubil jsem se.
Z lednice jsem donesl sedmičku vína, otevřel a nalil.
Květa se poněkud zarazila, že alkohol skoro vůbec nepije.
„Buď úplně klidná, mám jenom tuto láhev a pak na přípitek třetinku šampusu,“ uklidnil jsem ji.
Sedl jsem si vedle ni a ruku jsem si položil na opěradlo za Květu.
Podívala se na mě a stáhla ji okolo ramen.
Přitiskla se, hlavu mi položila na rameno a sledovala film.
Nadarmo se neříká, že ženská stihne dělat více věcí najednou.
Květa stihla koukat na film, pojídat chlebíčky a ještě se ke mně tisknout.
Film skončil půl hodiny před půlnocí, tak jsem to přepnul na televizi.
Blížila se půlnoc, připravil jsem sklenice a donesl šampus.
Pak jsem při hymně otevřel láhev, a připili jsme si.
Polibek mě však poněkud vyvedl s míry. Květa mě náhle objala s tak vášnivým polibkem, že jsem lapal po dechu. Pak se tiše rozplakala.
Rachot ohňostroje přerušil ticho. Dívali jsme se ode dveří na terasu na girlandy nesoucí se na střechami dědinky.
Podal jsem ji balíček papírových kapesníků, „prosím tě utři se, co kdyby k nám někdo přišel pogratulovat.
Poděkovala a zmizela v koupelně.
A pak začalo ječení mobilu, volali z práce, ošetřující doktor se ptal jak se cítím, že primář Vorlíček je na chatě vedle, no znáte to.
Zvonil zvonek od branky, Květa se objevila upravená, tak jsme šli otevřít a popřát si nový rok s doktorem, Lojzem a já ani nevím kdo další se tam objevil.
Akorát jsem měl nehoráznou švandu z toho že jsem se objevil s ženskou.
Mrzlo, až praštělo, tak jsme se urychleně odstěhovali do chaty. Přiložil jsem do kamen.
Květa stála u kamen a jaksi nerozhodně řekla, „bylo to moc krásné Karlíčku, ale já už budu muset jít domů.“
„To musíš?“ zeptal jsem se, „já myslel že jsi plnoletá.“
Zajiskřilo ji v očích, „to nemusím, ale…“ zarazila se.
Otevřel jsem dveře do ložnice: „spát budeš v ložnici, já si ustelu na pohovce.“
Poťouchle se podívala, „to musíš, já myslela že jsi plnoletý?“ vrátila mě to.
Zatím co se Květa motala v koupelně, rozestlal jsem postele, převlékl do pyžama a zalehl.
Objevila se po hodné chvíli, pouze ve spodním prádle. Usedla na kraj postele.
„Tak už můžeš zhasnout,“ ozvala se zastřeným hlasem.
Otočil jsem se k vypínači a zhasnul.
Ve tmě bylo slyšet chvíli šustění a potom Květa vklouzla pod peřinu.
Přitiskla se ke mně hlavou a zachichotala se,“ já už si ani nepamatuji jak se leží s mužským.
Pozvedl jsem lem mojí peřiny a Květa jako had vklouzla pod ní. Ucítil jsem, jak se ke mě přitisklo nahé ženské tělo.
Neměla na sobě nic, převrátila se na záda, hlavu mě strhla na ňadra a hladila ji.
Celý vzrušený jsem tiskl, hladil ňadra, cítil jejich hebkost, mazlil se s bradavkami, tiskl tvář v rozkoši mezi ně a cítil jak místo hlazení mě hlavu chytila a nasměrovala na svoji bradavku.
Vzal jsem ji mezi rty, mnul, lechtal jazykem, když Květa prudce vydechla a tiskla mou hlavu na ňadra.
Po chvíli si přitáhla hlavu ke svému obličeji a začali jsme se divoce líbat. Její tělo se co chvíli otřáslo, jakoby křečí a přitom vždy prudce vydechla.
„Nechceš si pyžamo sundat?“ vydechla tiše.
Posadil jsem se a rychle ze sebe pyžamo shodil. Přitiskl jsem se k ní, líbal ouška a tváře a rukou mazlil ňadra.
Tiše řekla, „nečekej že se dnes v něčem shodneme, já jsem tolik let mužského neměla a ty už jsi to asi taky dlouho nedělal. Potvrdil jsem všechno polibkem a Květa posunula moji ruku do svého klína.
Zavřela oči a čekala co bude dál.
Jemně jsem jí roztáhl nohy do široka a začal hladit horkou lasturku. Byla krásně měkká, po bocích pokrytá kučeravými chloupky. Zajel jsem do lasturky svými prsty a ucítil vlhkost.
Postupně jsem se mazlil s okrajem dírky, pak jsem dráždil kamaráda a pozoroval, jak Květě to není lhostejné.
Prudce vydechovala, snažila se jít lasturkou naproti a posléze trhaným dechem vybuchla ve svém vyvrcholení.
Já už to také nevydržel a vřítil jsem se do svírající se dírky.
Nikdy jsem to nezažil, bylo to něco překrásného, hebkého, mokrého, křečovitě mě svírajícího.
Jako smyslu zbavený jsem prudce zarážel kolík do jejího lůna, Květa při každém přírazu stonavě vydechla, prsty zaťaté do mých paží.
V blížící křeči jsem zrychloval, lapala po dechu a pak se sténáním jsem se vyprostil a pokropil bříško.
Leželi jsme vedle sebe a oddychovali.
„Miláčku, „vydechla,“ toto jsem ještě nezažila.“
„Měla bys zamířit do koupelny, poněkud jsem tě upatlal,“ namítl jsem věcně.
„Myslíš?“ řekla pobaveně a pomalu se zvedla z lůžka.
V měsíčním světle jsem viděl obrys její postavy mířící do koupelny a slyšel zvuk pleskajících bosých noh.
Vrátila se za hodnou chvíli, vklouzla pod přikrývku a přisála se na ústa.
Cítil jsem chlad vlhkého těla.
Potom zavrtala hlavu do polštáře a než jsem se nadál, spala.
Připojil jsem se.
Ráno jsem se probudil, Květa vedle mne měla ještě půlnoc. Oblékl jsem se, roztopil kamna a dal se do přípravy snídaně.
Probudila ji až vůně topinek a čaje.
Rozmžouraně se posadila, v první chvíli se nedokázala zorientovat kde je.
Potom se oblékla a objevila ve dveřích ložnice.
„Dobré ráno,“ vydechla nejistě a tiše.
„Vítám tě do nového dne a roku spolupachatelko,“ zahlaholil jsem.
„Zkulturni se a hybaj ke stolu, ať to není všechno studené.“

J. Robbertos – prosinec 2015