Povídka beze jména Kapitola druhá:Nachytán

Kapitoly jako tato nebudu nijak označovat.Nechám to plynule navazovat ať čtenář nad příběhem zapřemýšlí.

Učení,dětmi nenáviděná vlastnost.Když sem byl malý kluk,učil jsem v kuchyni.Mamka měla odpolední a taťka akorát někam jel na motorce.Mohlo být kolem šesti hodin odpoledne.Byl podzim a stmívalo se.Chtěl jsem něco zkusit a nekoukat celé odpoledne do učení.Tehdy jsem chodil asi do šesté třídy.Rozhodoval jsem se dlouho a pečlivě plánoval.Dal jsem učení stranou a šel do ložnice rodičů.Nerozsvítil jsem hned a zatáhl záclony,nechtěl jsem aby někdo viděl co dělám.
Otevřel jsem mamčinu skříň a vytáhl jedny tělové silonky a začal je zkoumat.Sundal sem si tepláky a ponožky a začal jsem si na pravou nohu navlékat punčocháče.Byl jsem malej a výsada mého věku byla vstříc silonkám.Nerostlo mi ochlupení na nohách ani jinde,jako asi každému v mém věku.Byl to nádherný pocit,přelomový.Jako by ta chvíle trvala věky.Ten pocit mi připomínal jako by mě někdo hladil.Natáhl jsem si je na jednu celou nohu,díval jsem se na ni,udělal jsem pár kroků a pak si znovu sedl na postel.Začal jsem s druhou nohou...Klika cvakla,dvéře letí,taťka vešel do dveří...