Příležitostné radosti

Mobil mi začal zvonit v kabelce zrovna ve chvíli, kdy jsem si kupovala v lékárně aspirin. Doufala jsem, že brzy přestane a mírně provinile se usmála na magistru, která mi podávala taštičku s léky. Čekala jsem, až se moje karta dorozumí s bůhvíčím, a já budu moci odejít.
Snad jsem ten PIN zadala dobře, pomyslela jsem si.
Mobil zvonil dál a lidé ve frontě se začínali ošívat a významně po mně pokukovat.
No, teď už to zvedat nebudu!, rozhodla jsem se a hrdě vztyčila hlavu.
Naštěstí hned vzápětí stroj na karty zabzučel a vyplivl potvrzení o platbě. Chytla jsem léky a kartu a vyběhla z lékárny ven. Ve stejném okamžiku přestalo i to vyzvánění.

Když jsem zašla za roh a našla ve své velké kabelce mobil, tak jsem zjistila, že volal soused Petr. To mě překvapilo.
Věděla jsem, že se mu líbím, a že se potkáváme na chodbách domu nebo ve výtahu častěji, než aby to byla náhoda, ale je o pět let mladší a já jako vdaná žena jsem ho nikdy v jeho snahách nepodporovala. Párkrát jsem se nechala unést a setřela ho a vždy jsem se bavila jeho překvapením a rozpaky.
Na druhou stranu jsem o Petrovi měla několik erotických snů. O těch jeho modrých očích, štíhlých, šlachovitých rukách a krásném zadečku. Ano, za hřích by stál, to se nedá popřít.
Pípla esemeska. Samozřejmě od Petra. No, tak se podívám, co chceš.
‚Ahoj Radko, vím, že jsi dnes sama doma ...‘ začínala troufale zpráva a pokračovala ve stejném duchu. Byla jsem docela zaskočena a překvapena.
Petr psal, že potkal mého muže, jak odjíždí s kufrem na několik dní pryč, a že si myslí, že to je skvělá příležitost, aby mě pozval k sobě do bytu na skleničku a trochu společenské konverzace.
To mě opravdu pobavilo. Tak holoubek si myslí, že mi dá skleničku nějakého Sklepmistra a já mu na oplátku taky dám? Asi si mě plete s nějakou studentkou. Celou cestu do práce jsem se bavila formulací odpovědi. Nakonec jsem naťukala takovou, u které jsem předpokládala, že ho odradí od dalších návrhů: ‚Zkus to na nějakou studentku a ne vdanou paní. Na mě stejně nemáš!‘
Odpověď přišla skoro okamžitě: ‚Jsi bohyně, to vím ... ale netušíš, že já jsem Bůh!‘ To mě dostalo. Sebevědomý holoubek!
Pak jsem ale dorazila do práce a musela se pustit do vyřizování restů a celou SMSkovou epizodu odložila na později.
To ‚později‘ přišlo krátce před obědem, kdy mi mobil opět zapípal.
‚Člověk se musí podvolit pokušení, je možné, že jiné už nepřijde‘. Aha, holoubek vyraboval sešítek s citáty a oslňuje. Tedy, ne že by to nebyla pravda, ale dáma musí přeci přemýšlet také o následcích!
Slovo ‚pokušení‘ jsem ale po zbytek dne z hlavy nedostala.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co udělám. Petra jsem vždy odmítala mnohem tvrději než jak jsem to doopravdy cítila. Také se mi líbil a představa jeho objímajících rukou mě vzrušovala. Nikdy mě to ale nezlákalo natolik, abych jakkoli ohrozila své manželství. Samozřejmě, že nebylo úplně dokonalé, jako každé manželství, ale určitě ani špatné.
Prostě se mi příčilo pomyšlení mít nějaký poměr ... ovšem na druhou stranu, takové malé dobrodružství, krátké a intenzivní, o tom by bylo možné chtít chvíli snít.
Polilo mě horko a zbytek cesty jsem měla opravdu nestydaté představy. Když jsem vystupovala z tramvaje měla jsem kalhotky pěkně navlhlé.

Přes to všechno jsem se rozhodla, že na poslední SMSku nebudu reagovat. Udělám si hezký večer a pustím si nějaký starý film. To bude nejlepší.
Nejpevnější předsevzetí však mohou vzít za své, když osud pokyne. Začalo to samozřejmě další SMSkou.

Večer začal tak, jak jsem si ho naplánovala. Udělala jsem si k večeři salát z čekanky a k tomu skleničku Sauvignonu. Na Petra jsem nemyslela a protože se od oběda neozval, měla jsem věc pro dnešek za vyřízenou. Ovšem příští minuty mě měly přesvědčit o opaku. SMSka od Petra byla velmi prostá: ‚Stojím za dveřmi‘.

Za dveřmi?! To snad ne!! To je určitě vtip! Vstala jsem z gauče a šla se k domovním dveřím podívat. Kukátkem jsem se nezdržovala a rovnou otevřela. Petr tam stál a usmíval se. To bylo poprvé, kdy jsem nemohla najít slova. A jak se ukázalo, tak i zbytek večera jsem moc prostoru pro vlastní názor neměla dostat.
Než jsem se stačila nadechnout vešel Petr do předsíně. Celou dobu se mi díval do očí a já nebyla schopna reagovat. Zdálo se mi, že se opravdu zastavil čas. Všechny myšlenky, které mi obvykle létají hlavou, byly najednou pryč a místo nich zbyla jen mírná závrať. A náhle, jako když promluví bůh, se ozval Petrův hlas.
Naklonil se ke mě, až se tváří dotýkal mé a klidným, pevným hlasem řekl: „Jdi. Obleč si nějakou košili s knoflíčky a sukni. Teď!“ Byla jsem stále jako omámená a zároveň věděla, co se děje. Přesto jsem poslušně odešla do šatny a převlékla se ze županu do žluté košile s krátkými rukávy a sukně. Při převlékání jsem se trochu vzpamatovala, ale ani na chvíli jsem nezaváhala. Byla jsem zvědavá, co z toho všeho bude a co si pro mě Petr připravil.
A také se mi to docela líbilo. Vlastně se mi to moc líbilo.

Když jsem se ze šatny vracela k Petrovi, byla jsem rozhodnuta podstoupit cokoli, co se dnes bude dít, ale nechtěla jsem vypadat jako pasivní a odevzdaná. To jsem nikdy neměla v povaze a dnes jsem s tím začínat nebudu.
„Tak co, holoubku, rozdáme si to hned a tady nebo půjdeme do obýváku na koberec?“ byla to okamžitá inspirace, co mě vedla k tak agresivní výzvě, ale nejlepší obranou byl vždy jen a jen útok.
Petr zůstal naprosto klidný a bylo vidět, že ví velmi přesně, co chce a co se bude dít. Podíval se na mě a jeho pohled byl zároveň něžný i přísný. Pak mě chytil za dlaně a řekl:
„Já teď odejdu, aby nás na chodbě nikdo nepotkal. Počkej pět minut a pak přijeď ke mě. Ne dříve, ne později.“ Otočil se a odešel.

Bylo to nejdelších pět minut mého života. Nešlo o to je přečkat, šlo hlavně o spoustu otázek, kterých jsem měla najednou plnou hlavu. Jestli dělám dobře. Jestli chvilková radost stojí za to riziko. A zároveň jsem věděla, že to byla zkouška i od Petra. Když přijdu, dobrovolně, budu už úplně v jeho moci. Je to přiznání, že chci vše, co mi nabízí.
Na kuchyňských hodinách bylo osm dvacetdva.
Rozhodnutá jsem ale byla už dávno. Ano, chci vše, co mi dnes nabízí. Nadechla jsem se, zhasla světlo na chodbě a vyšla dychtivě za dobrodružstvím.

V pátém patře jsem zaklepala na Petrovi dveře, které se ihned otevřely. Vstoupila jsem a zatímco zavíral dveře jsem pokračovala směrem do obývacího pokoje. Měl ho vkusně zařízený. Trošku chladný svou strohostí – bylo vidět, že tu chybí ženská ruka.
„Typický staromládenecký byt,“ utahovala jsem si z něj s úsměvem.
On ale ignoroval moje řeči, udělal několik kroků, upřeně se mi podíval do očí a řekl: „Tím, že jsi přišla a vstoupila do mého bytu tě zbavuji veškeré odpovědnosti. Cokoli se stane nebude z tvého rozhodnutí. Veškerou odpovědnost beru na sebe. Nemůžeš bojovat na dvou frontách, chtít a zároveň se bránit. Nech tedy veškerou odpovědnost na mně.“
Cítila jsem, jak ze mě spadla velká tíha. Nebylo to racionální, ale to v této chvíli nehrálo roli. Bylo to jako zpovědní tajemství. Cokoli se stane, se stane zde a tyto zdi to neopustí. Udělala jsem poslední krok nad propastí a teď už nemohu dělat nic, jen skočit.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Ano Petře, tak budeš odpovídat.“
„Ano Petře,“ zopakovala jsem jako ve snu.

Pak jsme si povídali o všem možném. Petr mi naléval velmi dobré červené víno z Francie a celou dobu seděl na druhé straně gauče. Vlastně ani nevím, o čem všem jsme mluvili, jen jsem poslouchala jeho mírně zastřený hlas a cítila, jak se mi díky vínu rozlévá po těle horko a blaženost. Chtěla jsem aby se přiblížil a zkusil mě líbat, ale nebyla jsem netrpělivá. Za jiných okolností bych už dávno udělala nějaký aktivní krok, ale dnes jsem si užívala, že věci budou tak, jak chce Petr.
Po necelé hodině povídání Petr vstal a v ruce držel hedvábný šátek.
„Je čas na hru. Jsi připravena se mi odevzdat?“ zeptal se s vážnou tváří.
„Ano Petře,“ odpověděla jsem a nechala si uvázat šátek přes oči.
„Nezapomeň, dnes jsi moje,“ opakoval znovu a pokračoval „všechna odpovědnost je na mně. Ty jsi jen loutka.“
Nevím proč to fungovalo. Byla jsem v neznámém bytě, nic jsem neviděla a přesto se nebála. Dala jsem mu slib a dám mu i své tělo. A než večer skončí, dostane možná i mou duši.

Chytil mě za ruku a vedl z obýváku pryč. Přišli jsme do místnosti, která byla provoněna jemnou jasmínovou vůní a bylo slyšet zurčení potůčku a ptačí zpěv. V dálce zahřmělo. Asi nějaká esoterická nahrávka, ovšem iluze to byla dokonalá.
Představovala jsem si, že to je ložnice. Čekala jsem, že mě Petr položí na postel a něžně se se mnou pomiluje, pak si sundám šátek a já na oplátku pomiluji jeho. Byla jsem celá zvlhlá a v podbřišku mě lehce mravenčilo z dychtivého očekávání.
Pak ale Petr velmi něžným hlasem promluvil, a všechno bylo opět jinak.
„Jsi moje. Nemusíš myslet na nic. O ničem rozhodovat. Jen se mi poddej.“ A pak pokračoval: „Kdybys kdykoli chtěla skončit nebo ti nebylo něco úplně příjemné, tak stačí, když řekneš ‚Jasmín‘. Bude to takové naše heslo.“
Pak mi postupně na každou ruku zapnul nějaký náramek.
Začala jsem mírně panikařit. Zas tolik ho neznám! Co když to je nějaký sadista nebo něco ještě horšího! Ale Petr ke mě mluvil a vysvětloval, že se nemám bát, že to vše je jenom hra. A že se na tento okamžik těšil skoro rok a že kdybych viděla jak je vzrušený a natěšený.... Chlácholivý a dychtivý tón jeho hlasu mě uklidnil natolik, že když zarachotil řetěz a moje ruce byly vytaženy nad mou hlavu tak, že celé mé tělo bylo napnuté až jsem musela stát skoro na špičkách, tak jsem se přesto už nebála ale těšila, co bude dál.

Pak mě Petr políbil.
Jen velmi krátce a něžně, ale celým tělem mi projelo vzrušení jako elektrický proud. Jeho rty se pohybovaly po mé tváři, ale skoro se jí nedotýkaly, přesto jsem měla intenzivně omamný pocit. Cítila jsem zvláštní vůni. Nebyl to žádný parfém, jen jeho přirozená vůně. Připomínala trošku mátu a trošku silice bergamotu, kterými je ovoněný čaj Earl Gray.
Tiše mě obešel a přičichl k mým vlasům. Rukou mi přejel po páteři od krku až ke kříži a jak se rukou přibližoval k zadečku, cítila jsem elektrizující mravenčení a vzrůstající vzrušení.
Byl ale mnohem rafinovanější a zastavil ten letmý pohyb dříve než se zadečku dotkl a místo toho velmi tiše promluvil. Měl hezký hlas, trošku hlubší, ale s medovými tóny. Mluvil pomalu a jasně vyslovoval.
„Budu si s tebou hrát. Budu dělat všechno, co se mi zachce a ty s tím nic nenaděláš. Musíš se mi podvolit. Nesmíš promluvit bez dovolení, jinak dostaneš výprask. Poslouchej, co ti říkám a pochop, že jediná cesta je na nic nemyslet, jen se nechat unášet pocity a užívat si. Rozumíš?“
Mé pocity v té chvíli byly velmi smíšené. Hlavním byl mírný strach z neznámého, ale někde za ním jsem začínala cítit probouzející se touhu.
„Ano, Petře,“ odpověděla jsem šeptem.

Na zemi byl vysoký koberec, takže jsem nevěděla, kde Petr je, pokud se mě nedotýkal. Nenadálé pohlazení tváře mě proto vylekalo, až jsem cukla hlavou. Petr pomalu sjížděl rukou z tváře po krku a po klíční kosti do místa, kde byl poslední zapnutý knoflíček mojí košile. Rozepl ho. Pomalu, jemně. Pak druhý a další. Vše velmi pomalu a já si představovala, jak se košile postupně rozevírá a odhaluje stále více z mého těla. Když rozepl poslední knoflíček, nechal košili tak jak byla a moje tělo zůstalo z většiny zahalené.
Opět zklamání. Opět rafinovanost. Čekala jsem, že ji rozhrne, že si mě prohlédne a třeba zlíbá na prsa. Ale nic z toho neudělal. Nechal mě napnutou a dychtivou.
Cítila jsem, jak při sebemenším pohybu se mi bradavky třou o košili a ještě více se zvětšují a vytrčují.

Aniž jsem to postřehla, se Petr přesunul za mě. Položil mi ruku na kotník a pomalu hladil po vnitřní straně nohy směrem vzhůru. V polovině stehna ale pohyb zastavil a pokračoval zase po druhé noze zpět. Bylo to k nevydržení. Dráždil mě stále více.
Náhle mi rychlým pohybem vytáhl sukni až k pasu. Věděla jsem, že mám kalhotky úplně mokré. Myslím, že si prohlížel můj zadeček a já v té chvíli chtěla, aby se ke mě přitiskl a já mohla cítit jeho stojící penis. To ale neudělal.
Místo toho mě jemně kousl do zadečku. Jeho zuby spíše klouzaly po kalhotkách, než aby mě přímo kousl, ale mě z toho začalo v mušličce pěkně cukat.
Potom mi shrnul sukni zase zpátky.
To mě chce opravdu napínat až tolik?! Asi ano ...

Pak ale vsunul ruce pod mojí košili a jemně chytil v pase. Pomaličku a něžně posouval své ruce vzhůru, až se špičkami prstů dotýkal z boku mých ňader. Bradavky se mi okamžitě vztyčily až to trošičku zabolelo.
Čas se na chvíli zastavil. Jen tak na jeden nádech.
Ale jeho prsty už zase tančili po mém těle, přes žebra a zadeček dolů, ke spodku sukně. Rychlým pohybem mi ji vykasal, uchopil horní okraj mých kalhotek a pozvolna je stáhl až ke kotníkům.

Stála jsem tam, připoutaná, s rozepnutou košilí, trčícími bradavkami a v sukni, pod kterou jsem byla úplně nahá. Možná jsem na sobě měla několik kousků oblečení, ale věděla jsem, že on ví, že já vím, že jsem opravdu úplně nahá a že si se mnou může dělat co chce.
Bylo by hezké, kdyby mi uvolnil ruce a hodil na postel a tam mě líbal a hladil a pak jsme se pomilovali. Přesto mě mnohem více vzrušovala představa, že mě nechá takto bezmocnou a vezme si mě zezadu. Divoce. Bez ohledu na mé potěšení. Jako děvku!
Bolest mi vyrazila dech! Bylo to hlavně leknutí a překvapení, které mi způsobilo ten šok. Plácnutí přes zadek jsem už zažila horší, ovšem s šátkem přes oči, kdy se hlavním smyslem stal hmat, to bylo něco docela jiného.
Ta pálivá bolest byla taková, až mi vehnala slzy do očí. Ovšem ve druhé chvíli se tisíce jehliček v zadečku přetavily v teplo a energii, která se rozlila po celém mém těle. A stejně jako vesmír, který se rozpíná a smršťuje, se ta energie nejen rozletěla po mém těle, ale odrazila se, zkoncentrovala a vybuchla v mých bradavkách a mušličce.
Cítila jsem, jak mi po noze teče vlhkost a v mušličce mi silně škube.
Chtěla jsem na Petra zakřičet, aby mě za ní alespoň chytil, polaskal, ale bála jsem se slibovaného výprasku.

On ale dál pokračoval tak, jak chtěl on a ne já.
Rozevřel mi košili a začal jemně olizovat levou bradavku. Projela mnou slast. Druhou bradavku chytil mezi prsty a stiskl tak pevně až to zabolelo. Opět se slast smísila s bolestí a mně začalo v mušličce škubat až jsem zasténala.
Další půl hodiny si moc nepamatuji. Petr mě líbal a hladil a hryzal po celém těle. Všude. Stále znovu a znovu. Nevím kolikrát jsem byla na pokraji vyvrcholení, ale nikdy ho nedosáhla. Vždy přestal s laskáním a počkal, až se uklidním, než pokračoval.
Byla to muka.
Tváře mi žhnuly a mušlička mi svrběla a škubala s sebou, jako nikdy. Ale Petr se jí stále vyhýbal, ani letmý dotyk nebo pohlazení.
Celý můj svět se díky tomu soustředil právě do ní. Nevnímala jsem nic jiného, než koncentrovanou touhu a trýznivé svrbění.
Najednou zařinčel řetěz, uvolnily se mi ruce, a já bez opory ztratila rovnováhu a spadla. Petr mě ale zachytil a hned nato mi sundal šátek z očí. Zamotala se mi hlava z toho světla a přitiskla jsem se k němu celým tělem. Poprvé jsem ucítila jeho ztopořený penis, jak se opírá o můj bok, což ve mně vyvolalo ty nejpudovější tužby.
Sklouzla jsem na kolena a rozepnula jeho kalhoty. Spodní prádlo neměl a byl vystříhaný tak, že měl jen krátké chloupky. Jindy bych si dala více záležet a prohlédla si jeho výbavu, ale dnes jsem pevně chytila jeho horký penis do ruky a lačně ho vzala do úst.
Jen to, že jsem držela ten tepající penis, mi přivodilo první orgasmus.
Volnou rukou jsem Petra chytila za pevný zadek a užívala si slastné křeče, které trhaly mým tělem.
Nebylo to ale uspokojení, spíše jen taková ochutnávka slastí, které měly přijít. Když jsem se konečně nadechla, povalila jsem Petra na postel a začala divoce líbat. Pak jsem si vylezla na něj a s neuvěřitelnou slastí konečně ulevila své mušličce. Nasednout na jeho penis a cítit ho v sobě bylo jako výbuch supernovy. Prohnula jsem se do luku, čímž se dostal ještě hlouběji. Udělala jsem se podruhé a potřetí.

Během večera jsme si to zopakovali ještě mnohokrát. Je jasné, že zítra to nerozchodím bude mě bolet celé tělo, ale tak vyčerpávající uspokojení jsem nezažila od vysoké školy.
Také jsem věděla, že si to už nikdy nezopakujeme. Něco takového už nejde překonat. Jistě to nebyl Petrův záměr a zklamu ho tím, bylo to skvělé, ale v dalším mám jasno.