Probuzené zlo -- část 4.

Michal koukal na oblečení pověšené na ramínkách, na zemi bylo několik párů dětských bot, ale jinak nic co by stálo za Petrův vyděšený křik.

„Vždyť tu nic není. Co jsi viděl?“

„Ty dveře se otevřely a potom zase zavřely“, popisoval vystrašeně. Michal se rozhlédl po pokoji.

„To byl jen průvan“, zavřel pootevřené okno do zahrady.
„Vidíš? Nic to nebylo“, utešoval ho.

„Tak už běž spát“, políbila ho na čelo a přikryla. Jana přešlapovala v ložnici, Michal zaklapl rozečtenou knihu a sledoval jak nervozně popochází po pokoji.

„Nechtěla bys jít už taky spát?“, zeptal se.

„Copak tobě to nepřijde divný?“, stoupnula si před něj k posteli.

„Podle mě si to všechno moc připouštíš. Pojď raději spát, ráno brzo vstáváme“.

„Asi máš pravdu. Je toho na mě asi zkrátka moc“, odpověděla.

„Myslíš, že pro mě je to jednoduchý? Každej den dřít v práci, platit všechno kolem. A když konečně seženu barák, tak zas pro změnu poslouchám kecy, o tom že tu straší“, zvýšil na ní hlas.

„Uklidni se, vbudíš malího a ráno nevstane do školy. Snad jsem toho tolik neřekla“

Michal se otočil na bok a zhasnul lampičku.
„Fajn, tak si buď uraženej“, vstala z postele a odešla si uvařit čaj. Dlouho do noci seděla v kuchyni. Přemýšlela nad tím, jak zbytečně po ní Michal vyjel. Uběhnul celý měsíc a všichni si pomalu zvykli na svůj nový domov. Michal pracoval dlouho do noci. Domů se vracel, až když celá rodina spala. Jednoho večera přijel opět pozdě večer domů. Zaparkoval auto do garáže. Nemohl se dočkat, až si dá horkou vanu. V koupelně otočil kohoutkem od vany a prsty zkontroloval zprávnou teplotu vody. Pomalu si rozepnul košili, posbíral špinavé prádlo na zemi a hodil jej do pračky. Najednou ucítil chladný závan větru. Pohlédl na dveře, jenže ty byly zavřené stejně jako malé okýnko nad vanou. Napadlo ho, že je už nejspíš opravdu nad míru přetažený z práce a vlezl do vany. Byla to za celý den první příjemná věc, která ho potkala. Zavřel oči a vychutnával si teplo rozlevající se do celého jeho těla. Cítil, jak se mu chce spát. Pomalu přivíral oči, hlava mu začala klesat směrem k bradě. Uslyšel, jak mu někdo šeptá něco nesrozumitelného do ucha. Otevřel oči a první co ucítil, byl chlad. Zabodával se mu do těla jako ostré jehličky. Voda ve vaně byla studená jako led.

„Jano?“, zavolal.
Okolo něj bylo hrobové ticho a nic nenasvědčivalo tomu, že by někdo v domě byl vzhůru. Hodiny na stěně ukazovaly půl čtvrté ráno. Prudce vstal z vany a začal se utírat. Otevřel skříňku v nástěném zrcadle. Nahmatal kartáček na zuby a zavřel dvířka od zrcadla. Naráz zůstal stát jako opařený, do skla zrcadla byl vyškrábaný nápis „Refitel“. Znovu je otevřel a zase zavřel, jakoby doufal v to, že vyrytý nápis v zrcadle zmizí. Byl tam pořád, čím déle na něj koukal, tím více ho to děsilo. Vysadil dvířka z pantů a odnesl a schoval je do garáže. Došel do ložnice. Potichu otevřel dveře a posadil se na okraj postele. Při jeho dosednutí vydala nepříjemný vrzavý zvuk linoucí se pokojem.

„Chodíš, čím dál později lásko“, řekla Jana rozespalím hlasem. Měl by sis vzít na pár dní volno“.

„Teď to nejde miláčku. Dostali jsme novou zakázku“, natahoval si mezitím budíka.

„Kromě víkendu se skoro nevidíme. A to ti stejně volají každou chvíli z práce domů, když zrovna nejsi v práci“.

„Musíme platit hypotéku. Nebo by ses raději vrátila zpátky do bytu?“.

„To ne, ale mohla bych se vrátit do práce, abys nemusel brát přesčasy. Tady v obchodě přijmou prodavačku. Není to bůhví za kolik, ale ráda bych zase pracovala“.

„Jsem dnes hrozně utahanej. Nemůžeme to probrat jindy?“

„Tak dobře nechám tě spát. Dobrou noc. Miluju tě“, políbila ho.

„já tebe taky“, opětoval jí polibek.
Michal ležel v posteli a nemohl usnout. Pořád musel myslet na to, co mohl znamenat ten nápis na zrcadle.