Sny, naděje a Bůh

Snad každý má sny, které živí nadějí v jejich naplnění. I když se sen rozplyne, naděje zůstává až do posledního vydechnutí. Představa smrti jindy tak děsivá, změní se ve vizi, kde vzdálené bílé břehy s omamným, mdlým svitem lákají k věčnému žití. K čemu však věčné žití bez toho, pro něž jsi srdce své otevřel? Možná Bůh zná odpověď, ale ten nevyslyší zoufalé volání, ač ho vzývá věřící či ateista. Pak zbývá už jen všemi zatracovaný a proklínaný Ďábel. Toho nemusíme volat, ani hledat, je v každém z nás. Stačí ho probudit a pak už nejsou sny, naděje ani Bůh.
I já měl svůj sen. V mých očích jediná bytost pro kterou bych překročil bílý břeh s hlavou hrdě vztyčenou, čekající trpělivě na věčné žití po jejím boku. I vzýval jsem Boha, já nevěřící, děkujíc mu za ten krásný sen. Večer co večer snil jsem o mýtině vysoko v horách, sevřenou kolem dokola strmě čnícími stěnami černých skal, tiše naslouchajícími milostným hrám orlů hnízdících v jejich sněhových vrcholcích. Uprostřed tiché jezero s temnou hladinou a příkrým břehem, na kterém krčící se ve stínu staletých borovic stál malý srub s kamenným krbem, praskajícím ohněm vytvářející na hrubých zdech fantastické fresky. Na udusané zemi bílá kožešina, v ní spící, napůl zahalená. Ona, smyslně krásná s vlasy volně splývajícími po opálené šíji. Tiše oddechuje, odhalená ňadra se lehce vzdouvají a vzývají k pohlazení. Zlehka přistoupím, skloněný s pokorou dávných rytířů, shrnu jemnou kadeř vlasů z čela a přitisknu své rty na její tvář. Zvednutými víčky probleskne moudrost věků, kterou v zápětí překryje zář ohně a lesk plamenů. V tom okamžiku cítím v nitru palčivou touhu, toho démona, jehož posedlost sebe sama děsí. Mírně se nadzvedne, kožešina pomalu klouzající z těla odhaluje ladné křivky nahého těla.
Vztáhne své štíhlé paže v náznaku objetí, ze rtů splývají dvě slova. Pronikají mnou jako smrtící šíp, zasahující střed srdce. Ulehám v jejím objetí, líbám tvář, šíji, tisknu se k plným ňadrům. Milujeme se.
Pomalu, jemně, cítím vůní vlasů z položené hlavy na mé hrudi. Každým žhavým polibkem jejích rudých rtů se blíží extáze. Nevnímám, toužím ať tato chvíle přetrvá věky, dokud nás nezahalí šedý příkrov konce světa.
Dech se zrychluje.
Těla propletena v milostném, bláznivém opojení se vzpínají co pár nezkrotných ořů, zběsile pádící divočinou. Objetí se uvolňuje, hledíme si do očí. Jeden pro druhého jsme otevřenou knihou, plnou krásných, nikdy nevyřčených veršů. Hladím rozpálené, chvějící se tělo s kapkami potu stékajícími jak horská bystřina v stínu skal.
Unavený, šťastný usínám, přichází sen…
Vidím v něm vztažené štíhlé paže v náznaku objetí, ze rtů splývají dvě slova. Neslyším. Ve spáncích buší těžká kladiva démonova, bojuji s ním svůj poslední, předem prohraný zápas. Cítím ho v sobě, řvoucího, trhajícího celé nitro na krvavé cáry. Každý jeho další útok je zběsilejší a krutější. Holýma rukama se snažím toho netvora zardousit, vrátit zpět do stínu.
Je pozdě!
Není více sil, tisíce párů zvědavých očí civí ze tmy chladně, zůstávám osamocen.
Další úder ostrým, zahnutým drápem již proniká k srdci. Obraz ležící ženy se rozplývá v mlze, marně se snažím odezírat ze rtů význam těch dvou slov, prosím Boha o pomoc, neslyší. Či snad trestá? Za tu troufalost, chtít slyšet, cítit dvě magická slova, slova vyznání.
Stojím strnulý, nehybný co socha, ale ne Davida z bílého mramoru, lidská, vnímající, však nemohoucí nic víc, než v duchu prosit za odpuštění. Koho? Boha, Ďábla, či tu, co teď přede mnou stojí, krásná ve svém rouše Evině, třímající v ruce ohnivý meč? V tu chvíli si uvědomím co bude následovat. Cítím žár, ohnivé ostří meče proniká pomalu s krutou přesností do mého srdce. Ledový úsměv, ostře kontrastující s rudými plameny jejích očí je to poslední co vnímám. Padám, kolena podlomená, ruce marně napřažené, doufajíc v poslední dotek.
Křičím, prosím, ústa jsou němá.
Navždy.
Probouzím se v temnotě, bez naděje, snů a Boha.