Spolubydlící

„Tak tady teď budu bydlet, konečně bez rodičů.“, říkám si stojící před menším domkem. Včera jsem udělala přijímačky na vysokou a teď budu mít celé léto pohodičku a pak rovnou do vysokoškolského studia.
A protože jsem ve svých 19 letech už nechtěla bydlet u rodičů, sehnala jsem si narychlo ubytování jako spolubydlící v tomto domečku. Na venek vypadá opravdu pěkně.
Zazvoním.
Za chvíli mi otvírá muž, může mu být necelých třicet, tmovovlasý a se strništěm. Usměji se, protože je to přesně můj typ.
„Dobrý den, včera jsme spolu mluvili a domluvili se, že mám dnes už přijít“, podávám mu ruku.
Usměje se, „Ahoj, těší mě“, také mi podá ruku, sehne se pro mé tašky a posunem hlavy mě zve dál.
„Musím se ti omluvit, protože jsem si neuvědomil, že pro tebe ještě nemám připravený pokoj. Přes rok tu se mnou bydlela má neteř, tak tam zbylo ještě pár věcí, které používala“, řekne a vede mě ke schodům.
„To nebude žádný problém, uklidím si to a její věci vám samozřejmě hned dám.“

„Je opravdu pěkná, hezčí než jsem čekal“, pomyslím si, když ji vedu do jejího nového pokoje. Určitě se jí bude líbit.
Otvírám dveře, vstupujeme zelenožlutého pokoje, kde u jedné strany je větší postel se závěsy s motivem medvídka Pu, naproti posteli stojí velký přebalovací stůl, dále tu je dřevěný šatník a po stěnách jsou poličky s hračkami. Na podlaze je položen koberec s Barbie.
„Tak to tu zbylo trochu více hraček“, říká udiveně.
Pomyslím si, zda už teď začíná mít nějaké pochybnosti. Doufám, že ne, chtěl bych si užít její výraz.
Sedám si na postel, ona stojí.
„Mohli bychom se domluvit ještě na pár pravidlech? Za chvíli budu muset na chvíli odejít, tak aby nevzniklo žádné nedorozuměni“, řeknu jí a prohlížím si jí.

„Ano, samozřejmě“, odpovím tiše. Začínám být trochu nesvá, nechápu, jak někdo může chtít spolubydlící a přitom jí nabídnout takový pokoj.
Podívám se na něho a čekám s čím přijde.
„Víš, že v dnešní době je mnoho podvodníků“, začne vážne. „a já bych byl nerad, kdybych na jednoho takového natrefil. Tím samozřejmě nemám nic proti tobě, ale musím udělat pár opatření. A to první, které tě bude zajímat je to, že po dobu mé nepřítomnosti tu nebudeš moci být volně.“
Nechápavě se na něho podívám, „Cože?“
Šahá do kapsy a vytahuje zelená kožená pouta, „Sedni si ke mně.“

Sedla si, bez jediného protestu, i když v očích už byly rozeznatelné pochybnosti, musím být teď rychlý, aby mi nestihla utéct.
Kleknu si před ní a už nacvičeným pohybem jí rychle spoutám pouty kotníčky k sobě, ani nestihla protestovat.
„Co to děláte?“, ptá se vyděšeně.
Neodpovídám a jemně ji povalím do postýlky a ručky jé spoutám za hlavou. Už sebou začala cukat, tak mi to trvalo trošku déle.
„Nemusíš se bát“, pohladím jí po tváři. Křičí na mě, abych ji okamžitě pustil, že prý to nikomu neřekne, odejde a zaponeme na mě.
Podívám se na ní přísně, „Nekřič! A radši si odpočiň po cestě, já se tak za dvě hodiny vrátím. Nemusíš mít strach, nechci tě mučit ani zabít“, řekl jsem.
Znovu mě začala prosit, byla tak rozkošná se slzičkama v očích. Ohnul jsem se nad ní a kapesníčkem jí je setřel. „Neboj se, opravdu hned přijdu. Ty si zatím odpočiň.“
Chtěla protestovat, ale položil jsem jí prst na rty a zamračil se, ztichla. Opravdu bude skvělá, teď už jsem si tím jistý.
Odešel jsem z pokoje, vzal si do obýváku její tašky, které jsem si prohlídnul. Ale nenašel jsem v nich nic zajímavého, tak jsem je odnesl na půdu, kde jsem je pečlivě zamknul do skříně.
Ležím spoutaná na posteli, když odešel, chvíli jsem čekala a pak začala volat o pomoc. Ale nikdo nepřišel, tak jsem to vzdala a místo toho jsem se začala utápět v slzách. Vůbec nechápu, jak jsem se do této situace mohla dostat. Do toho si uvědomím, že jsem vzrušená. Už asi dva roky brouzdám po netu a představuji si, jak mě někdo unese a předělá si k obrazu svému, ale to jsou jen představy, to nemělo být opravdu.
Na chvíli zavírám oči.

Pozoroval jsem ji chůvičkou, nejdříve se vztekala, pak plakala a nakonec se snad se svým osudem smířila, protože usnula. Chvíli jsem čekal a pak šel za ní. Sedl jsem si naproti ní a čekal než se probudí.
Jakmile jsem spatřil, že se začala vrtět, nasadil jsem co nejmilejší výraz.
„Ahoj, miláčku“, pozdravil jsem. A užíval si, jak je zmatená a vydššená. „Doufám, že jsi si odpočinula, protože dnes budeš mít dlouhý den, ale neboj, i tak půjdeš brzy spinkat.“
„Pustíte mě?“, zeptala se. Zdálo se, že vůbec neslyšela, co jsem jí právě řekl, tak jsem její otázku také ignoroval.
„Dnes se poprvé seznámíš s tím, jak teď budeš žít, budeš má malá poslušná holčička.“, usmál jsem se a podíval se jí do očí.
„Okamžitě mě pusťtě“, řekla plačtivě.
„No, tak neplakej“, znovu jsem přešel k ní, začal ji hladit po nožkách a ručkách. „Nemusíš mít strach, pokud se ti to nebude líbít, slibuji, že tě po víkendu pustím“, řekl jsem vážně.
„Opravdu?“, zeptala se překvapeně.

„Opravdu, nejsem žádný lhář“, odpověděl. A mě napadlo, že by takový víkend nemusel být vůbec špatný, snažila jsem se takto zbavit strachu. A pokud mě po víkendu pustí, tak si alespoň užiji, a když ne, tak s tím stejně nic nenadělám.
Poraženě jsem tedy přikývla. Usmál se, vypadal nevinně.