Člověk a paní Přísaha

Jeden člověk převzal od přítele do úschovy peníze, ale pak ho přemohla lakota. Chodil a přemýšlel, jak to zaonačit, aby mu měšec zůstal.
Nakonec přítel řekl: „Nechceš-li vrátit peníze dobrovolně, vrátíš
je pod přísahou!“
Den přísahy byl stanoven na příští poledne a lakotník, aby se
přísaze vyhnul, utekl hned ráno na pole.
A tady potkal starou vznešenou paní. „Kdo jsi?“ zeptal se, protože
takovou osobu nikdy předtím v kraji neviděl. „Říkají mi paní Přísaha!“
„A kam míříš?“
„Jsem stále na cestách,“ odpověděla paní Přísaha. „Ale k vám se
nevrátím dřív než za nějakých třicet let.“
Tahle zpráva našeho podvodníka potěšila. Rychle se rozloučil
a spěchal k příteli.
„Přísahám pod tímto poledním sluncem, že jsem si nikdy žádné
peníze od tebe do úschovy nevzal!“ zalhal.
Přítel byl nešťastný a křivopřísežník se bezstarostně vracel
domů. Ale jeho dům byl v plamenech, hořel jako otep slámy.
A před hořícím domem stála paní Přísaha.
„Cos mi to provedla, ty lhářko!“ naříkal křivopřísežník.
„Slíbila jsi, že se nevrátíš dřív než za třicet let!“
„Nevrátila bych se,“ odpověděla paní Přísaha, „kdybys mne tak
rychle nepřivolal zpátky. Když mě někdo křivou přísahou urazí,
jsem na místě hned.“

Ano, špatný čin sám na sebe si přivolává trest.
A špatný člověk nesmí doufat,
že se mu trest vyhne či že snad bude otálet.