Kanec a kůň

Kanec a divoký kůň žili volně v přírodě, ale museli se scházet
u jednoho napajedla. Kolem byly lesy s bohatstvím bukvic a žaludů
pro kance a louky se šťavnatou trávou pro koně, ale vody bylo v kraji
málo. Napajedlo, u kterého se scházeli, bylo široko daleko jediné.
A právě proto tu došlo ke sváru. Kanec vždycky podupal trávu
kolem, a když pil, brouzdal se a ryl v napajedle tak, že vodu bahnem
zkalil. Nedělal to úmyslně, ale vysvětlete to koňovi.
Kůň nad zkalenou vodou ohrnoval pysky. Pak došlo ke svárům
a hádkám. A nakonec se kůň rozhodl, že požádá o pomoc sedláka,
který tu na samotě hospodařil.
„Pomůžu ti,“ řekl sedlák, „ale musím ti napřed nasadit sedlo
a uzdu.“
Divoký kůň souhlasil. Strpěl sedlo i uzdu a sedláka donesl na
hřbetě až k napajedlu. Tam sedlák kance zastřelil a koňovi řekl:
„Zbavil jsem tě trápení – a ty mě teď dovezeš domů na statek.“
„Tak nepatrná odměna za tak velikou pomoc!“ pomyslel si kůň.
Ale na statku sedlák popadl ohlávku a uvázal divokého koně ke
žlabu.
Se svobodou byl konec. Koni už nepatřili šťavnaté louky a lesy
plné buků a dubů. Vodu dostával do džberu a uvadlou trávu do
žlabu, ve dne tahal pluh a v noci nespal pod hvězdami, nýbrž pod
černou střechou stáje. Pozdě naříkal…

… jako každý, kdo se chce vyhnout blátu
a spadne do louže.