Kouzelný sen

Jednou, kdysi dávno, žila jedna dívenka a jmenovala se Verunka. Byla moc krásná, milá a taky hodná, prostě radost pro tatínka a štěstíčko pro maminku. Bydleli spolu v domku se zahradou a bylo jim spolu dobře. Asi za tři roky jim čáp přinesl chlapečka Honzíka. Tak tam spolu žili, těšili se z krásných dní a pomáhali si navzájem. Děti rostly a pěkně si spolu hrály. Verunka měla svého bratříčka moc ráda, střežila ho, jako oko v hlavě. Také Honzík měl rád svou sestřičku a ve všem ji poslouchal. Když byl ještě úplně malé miminko, vozila ho Verunka v kočárku na panenky po zahradě, nebo ho uspávala doma v pokojíčku, v jeho kolébce. Ty chvilky měla jejich maminka nejraději. Bylo to pěkné a milé. Ráda poslouchala Verunku, jak dětským něžným hláskem zpívá svému bratříčkovi ukolébavku. Když malý bratříček usnul, seděla spokojená Verunka u okna, prohlížela si knížky a snila. Ráda si představovala jiný, pohádkový svět, ve kterém prožívala různá skvělá dobrodružství a byla v nich hlavní hrdinkou.

Jednou také tak seděla, zasněně koukala z okna, neviděla, neslyšela. Bylo to před bouřkou. Honzík spokojeně chrupkal ve své kolébce a maminka, unavená z celodenního shonu, usnula ve svém křesle u televize.

Najednou, z ničeho nic strašlivě zahřmělo a než se stačila vylekaná Verunka vzpamatovat, zčernalou oblohu proťal blesk. Ozářil silným světlem celý pokojíček, až malé děvčátko oslepil. Okno se prudce otevřelo a okenice na sebe s rámusem narážely v silném větru. Na parapet usedl strašlivý drak! Z očí mu šlehaly zelené blesky a z obrovské tlamy šel čpavý dým. Samým zděšením ze sebe nemohla Verunka vydat ani hlásek a celé tělíčko jí zdřevěnělo. Drak k ní natáhl pařátu a přísně poručil – pojď ke mně a ničeho se neboj Verunko, sedni mi na záda a pevně se drž! Proletíme se spolu. Ale když venku je bouřka a prší, zašeptala vystrašená malá holčička. Ale, kdepak, zasmál se chraptivě drak a mávl pařátou. Skutečně. Verunka opatrně vykoukla z okna a nic. Nepršelo a vítr se utišil. Jenom tma byla snad ještě větší, než před tím. Já se bojím, zaplakala nešťastná Verunka. Nezdržuj! Napomenul ji přísně drak, popadl ji tou svou obrovskou pařátou, přitiskl pevně k sobě a vyletěl vysoko na černou oblohu. Verunka se držela, jako klíště a hrůzou zavřela oči. Drak letěl nekonečně dlouho a vysoko kroužil nad mraky. Verunka se uklidnila, odvážila se otevřít jedno očičko jenom tak na škvírku a potom ještě kousek a potom i druhé očičko a v úžasu zírala na tu krásu. Všude kolem nich zářily snad miliony hvězd. Měla pocit, že se jich může dotknout, že jsou tak blízko. Zčista jasna drak udělal ladný oblouk a začal rychle klesat k zemi, až Verunce hvízdalo v uších a vlásky jí vlály v tom prudkém vzduchu, jako závoj. Zase raději pevně zavřela oči. S hlasitým žuchnutím přistáli bezpečně na zemi a drak zachroptěl - otevři oči, strašiputko maličká.

Verunka se rozhlížela po překrásné zahradě nádherného zámku. Všude kolem to příjemně vonělo a z otevřených oken se linula tlumená hudba. To je nádhera! Vydechla okouzleně Verunka a už se nebála. Co tady budu dělat? Ptala se zvědavě draka. Musíš pomoci naší královně. Uspává svého synáčka a on stále pláče. Nemůže usnout. Zkus mu tak krásně zazpívat, jako zpíváš svému bratříčkovi, určitě usne! Ale, co když se mi to nepodaří? Strachovala se dívenka? Uvidíme. Prohlásil stroze drak a šoupnul Verunku blíž ke dveřím. Dívenka měla opravdu strach, nevěděla, co si na ni drak vymyslí, když svůj úkol nesplní. Bála se, že už nikdy neuvidí svého malého bratříčka, maminku a tatínka. Procházela mnoha pokoji a nemohla se vynadívat, sloužící ji přivedli před královnu, která už na ni čekala ve své komnatě. V přenádherně zdobené kolébce leželo královské miminko. Kolem ní stáli lékaři a rádci, sloužící a služky a spousta dalších lidí, kteří se snažili královně poradit a pomoci, aby její synáček spinkal. Pan král seděl zhroucený v křesle u postele a držel si hlavu v dlaních. Děťátko žalostně plakalo, až uši zaléhaly. A plakala i paní královna, protože si nevěděla rady a všichni už byli unaveni a chtělo se jim moc spát. Děťátko byl napapané, přebalené, nic mu nechybělo, ani nebylo nemocné, ani zoubek mu nerostl......Verunka honem přemýšlela, co ještě by tak mohlo malému chlapečkovi vadit, že nespí a jenom křičí a pláče. Vzpomínala na svého bratříčka a potom ji to napadlo. Co chybělo chlapečkovi, malému princátku? Víte to, milé děti? No jistě. Dudlík! Dudánek. Ten miminka někdy potřebují, když se nemůžou zklidnit. Podudlají si trošičku, uklidní se, dodává jim to ten pěkný pocit bezpečí a klidu. Ale to paní královna, ani nikdo z jejich rádců a učených doktorů nevěděl. V celém zámku nikde dudlík nebyl. Nedá se nic dělat, rozhodla rázně Verunka, musíme letět k nám! Všichni se divili, jakou kuráž a odvahu ta malá holčička má a drak schlíple nastavil svou náruč, aby se mohla holčička pohodlně usadit. Verunka ho bez dlouhých cavyků popadla kolem pařáty a pevně se držela. Můžem! Poručila, ale honem raději zavřela obě oči. Až se jí zatočila hlava, jako na řetízkovém kolotoči na pouti, když se točila s dětmi. Přistáli hladce na okenním parapetu jejich domku. Verunka vběhla do pokojíku, kde klidně spinkal její bratříček a z kapsáře na jeho kolébce vytáhla jeden dudlík. Měl tam ještě dva, tak mu chybět jistě nebude, řekla si pro sebe a něžně ho pohladila po tvářičce. Koukla po mamince, která spokojeně oddychovala v křesle a honem se pověsila drakovi kolem krku. Ten si ji postrčil do náruče a už zase rychle letěli zpět do zámku. Tam už netrpělivě všichni čekali na ten zázrak. Pan král chodil nervózně sem a tam a rádcové za ním v hustém špalíru. Děťátko v kolébce křičelo, až drnčely tabulky skla v oknech a královna pořád plakala. Služky si zacpávaly uši. No, prostě - jedna velká hrůůůza! Verunka vběhla do komnaty a hned si to namířila ke kolébce. Pohladila chlapečka a do pusinky mu vložila dudlík. Malý princ vykulil očička a zadudlal si. Potom zakopal spokojeně nožkama, zamával ručičkama, povrtěl se a zaculil na Verunku. Najednou zavřel očka a všichni v úžasu koukali, jak pomalu zhluboka oddychuje. Usíná! Královně spadl kámen ze srdce. Konečně se celou noc v klidu vyspím, pomyslela si šťastně. Ale něco mu ještě chybělo, začal zase mžourat a vrtět se. Já vím, usmála se Verunka, potřebuje klid a vyvětrat. Já mu zazpívám a bude spát celou noc, jako andílek. Opravdu. Pan král poručil, aby všichni okamžitě odešli z komnaty, paní královna otevřela okno a služka přinesla malou polstrovanou židličku pro Verunku. Holčička zazpívala svým něžným hláskem potichounku tak krásnou ukolébavku, až paní královně srdce jihlo a malý princ spokojeně usnul a potom sladce spinkal až do rána. Ale to už Verunka věděla předem, na to nemusela čekat. Těšila se domů. Dostala malé pohoštění od paní královny a dárky pro sebe i pro svého bratříčka. Verunka naučila paní královnu ještě pár ukolébavek a potom se pěkně rozloučili. Pan král děkoval za pomoc a slíbil jí splnit každé přání, kdyby kdykoliv a cokoliv potřebovala. Verunka nemusela dlouho přemýšlet. Už věděla, co si bude přát. S drakem se už dávno skamarádila a těšila se, jak se spolu zase někdy proletí. Cesta domů uběhla rychle.Než se stačila Verunka vzpamatovat a rozhlédnout po hvězdách, které prozářily celou oblohu, jako malé lucerničky, přistál drak bezpečně na parapetu okna jejího pokojíčku. Opatrně složil unavené děvčátko otevřeným oknem dovnitř. Musíme se rozloučit, řekl smutně. A dobře se vyspi, ať se ti něco pěkného zdá, usmál se na rozloučenou. Taky mám pro tebe malý dárek, podívej, mám ho tady, na jednom prstě. Verunka nedočkavě odmotávala zdobnou šnůrku z drakova pařátu. Na šnůrce visela pěkně modelovaná hliněná píšťalka. Až ti bude smutno, nebo se budeš chtít proletět, zapískej. Verunka svého dráčka objala kolem krku a vlepila mu pusu. Ahóóóój, zamávala.

Uhodil blesk a hrom zaburácel, až otřásl celým domem. Polekaná Verunka vyskočila od okna, maminkóó´! Vyběhla z pokoje a slyšela, jak malý Honzík pláče. Maminka se taky probudila a dlouze zívla. Je bouřka, jdu pozavírat okna, Verunko. Dej Honzíkovi dudlík. Verunka šátrala v kapsáři a hmatala v kolébce a divila se. Jak je to možné? Jeden dudlík chybí! Stalo se to, nebo se mi to jenom zdálo?!

Když po večeři usínala dívenka ve své postýlce, bylo už dávno po bouřce. Okno nechala maminka pootevřené, byla vlahá a teplá letní noc. Lehký vánek přinášel do pokojíku vůni ze zahrady a děvčátko vnímalo příjemné tóny hudby z obývacího pokoje, kde byla maminka s tatínkem. Přivřenýma očima zahlédla noční oblohu s třepotavými světýlky hvězd a náhle, jakoby se seskupily v podobu draka a on v ladném oblouku proletěl kolem okna.......závoj snu přikryl víčka malé dívenky a ona opět stanula v pohádkové zahradě královského zámku.