Lakomec

Jeden lakomec si celý život nic nedopřál. Jen počítal své ušetřené
penízky. K stáru jich měl velikánskou truhlu. K ničemu je
nepotřeboval, ale přesto nemohl usnout ze strachu, že někdo přijde
a pár grošů mu z truhly ukradne.
Proto se rozhodl, že peníze vymění za hroudu zlata. Aby byla
v bezpečí, zakopal ji v zahradě do hluboké jámy a navršil hlínu tak,
že místo vypadalo jako hrob.
Jeden zvědavec ho však spatřil, jak se při měsíci ohání rýčem
a lopatou. Pár dnů si počkal. Pak jedné noci vlezl do zahrady a začal
na stejném místě kopat. Těšil se, že v hrobě odhalí nějaké hrůzné
tajemství a roztroubí to všude po městě.
Jenže narazil na hroudu zlata – a neroztroubil nic. Zlato schoval
pod kabát, z města se ztratil a jistě až do smrti se z takového
bohatství radoval.
Zato lakomec naříkal a rval si vlasy. A když si postěžoval svému
sousedovi, takovouhle dostal odpověď: „Nech už naříkání. Vezmi
kámen, zakopej ho na stejné místo a mysli si, že je to hrouda zlata!
Vždyť jsi svého bohatství neužíval ani tenkrát, když jsi ho měl.
A spánek budeš mít klidnější než předtím, protože kámen ti žádný
zloděj neukradne!“

Byla to dobrá rada, i když se lakomci pranic nelíbila.
Protože mít něco, co člověk neužívá,
je stejné jako nemít nic.