O Svatováclavské studánce

V ulici Resslově na Novém Městě pražském stojí starý kostel
sv. Václava; divně se odráží od svého okolí nových domů. Založen byl
ke konci XII. století, za Karla IV. přestavěn z románského na gotický.
Vedle tohoto chrámu stával kdysi dvůr krále Václava IV. Známo je,
že panovníci vedle svého sídla na hradě Pražském mívali i v městě
některá obydlí; tak i na Starém Městě při Prašné bráně býval dvůr
královský.
Nedaleko dvora Václavova byla starodávná studánka, jejíž voda
byla považována za léčivou. O jejím původu takto se vypravuje:
Za časů, když kníže Václav Svatý panoval, lesy rozsáhlé, které
pokrývaly velikou část země české, přiléhaly až k samému městu
Praze. Tak také v místech mezi Vyšehradem a Prahou, kde později
Nové Město bylo založeno, za dob Václavových hustý les se prostíral.
Tam byla i hojnost zvěře všeliké a k provozování myslivosti
příležitost nemalá. Proto v tom lese, hradu Pražskému nedalekém,
knížata pražská ráda honívala, často volání a troubení lovců se
tam ozývalo, štěkot láje psů, koní dupot a ržání. Hojná pak bývala
kořist, se kterou lovci domů se vraceli.
Ani kníže Václav nepohrdal kratochvílí loveckou. Zajíždíval na
hon do lesa na pravém břehu vltavském. Stalo se jednou, že kníže
na lov si tam vyjel s několika jen služebníky, kořisti žádostiv. Ale
toho dne štěstí mu nepřálo, marně psi po lese slídili, marně lovci
prolézali houštiny. Až tu pojednou, bylo pozdě odpůldne, slunce
už nad výšinu Pražského hradu se naklánělo, zuřivým štěkotem
hlásili psi, že se ukázala zvěř. A v tu chvíli kníže uslyšel, jak lovci
volají, že jelena vyplašili. Otočil kníže koně v tu stranu, odkud
volání přicházelo, ale vtom už nedaleko v křoví ozval se praskot
a statný paroháč vyskočil z houštiny. Byl daleko přede psy a lovci
a s hlavou nazad položenou uháněl jako vítr.
Kníže nemeškaje pobídl koně a hnal se za jelenem. Ale kůň
mezi stromy nemohl se rychlostí vyrovnat jelenu, a třeba jej kníže
sebeusilovněji pobízel, přece se zdálo, že jelen unikne.
Najednou však kníže spatřil, že paroháč v nejprudším běhu
klopýtl a na zem se svalil. Dojel kníže až k jelenu a chtěl jej kopím
probodnouti, když tu zvíře se vzchopilo, na nohy skočilo a uhánělo
pryč. Kníže, tím překvapený, chtěl koně pobídnouti k dalšímu
běhu. Ale pohleděv na místo, kde předtím jelen k zemi klesl, udiven
zarazil. Spatřil tam, jaká byla příčina pádu jelenova. Zvíře
zakoplo o kořen z mechu vyčnívající, až jej ze země vytrhlo. Ale
tím i kámen nemalý z toho místa se odvalil a zpod kamene, jaký
div, vytryskl pramének živé vody.
V tu chvíli přihnala se knížecí družina. Lovci se divili, proč
se kníže zastavil, v stíhání jelena ustal. Ale ten hned jim kázal,
ať se dále neženou, ať psy zavolají, že on už toho jelena honiti
nechce, že mu život daruje. S podivením pak také lovci patřili
na pramének, když uslyšeli, jakým způsobem se tam objevil.
A hned na knížecí rozkázání jeden ze služebníků seskočil
z koně, k praménku přistoupil, jamku po kameni rozšířil a vybral
tak, že potom zanedlouho vodou jako křišťál čistou se naplnila.
Kníže prohlásil konec lovu a přikázal služebníkům svým, aby
ihned na druhý den z hradu tam do lesa posláni byli lidé, kteří by
studánku vyhloubili a tak upravili, aby z ní čistá voda mohla býti
čerpána. Ukázalo se, že voda je k pití výborná, připisovány jí byly
vlastnosti léčivé. Studánka později nazvána byla Svatováclavskou.
Když Nové Město pražské, králem Karlem slavné paměti založené,
v těch místech zvedati se počalo, lidé tam v studánce Svatováclavské
vodu měli nablízku výbornou. Kolem studánky prostírala se
později zahrada, pramenu tomu pak Pučka říkali. Také lázně tam
byly založeny; říkali jim Pod Pučkou nebo Svatováclavské. Teprve
novodobý ruch stavební učinil konec památné studánce – na niž
dnes jen jméno Václavské ulice upomíná.