O vyměněném děcku v Podskalí

Pod skalnatým návrším, na němž stojí klášter Emauzský i kostel
sv. Jana na Skalce, byla už za časů pradávných ves Podskalí, a dodnes
ta část Nového Města Podskalím se nazývá. Tam před lety
bývaly hojné ohrady na dříví, které do Prahy plaveno bylo vory
po Vltavě z lesů šumavských. V ohradách bylo s dřívím plno práce.
A tak tam ve starých, nízkých domcích zůstávali povětšině dřevaři,
plavci, voraři a také pískaři, kteří z řečiště písek vybírali. Je
tomu již dávno, kdy v jednom z podskalských domků zůstávali
chudý dřevař se ženou, mladí lidé. Špatně se jim vedlo, nouzi třeli.
Synáček se jim narodil, dítě jako obrázek, radost jediná. Když
byly dítěti čtyři týdny, stalo se jednou, že dřevařova žena odešla
ze světnice na půdu pár kousků vypraného prádla pověsit. Dítě
spalo klidně v kolébce, matka si byla jista, že se vrátí dřív, než se
maličký probudí. Ale jaké bylo její uleknutí, když vstoupila zase
do světnice a v kolébce uzřela cizí nějaké děcko, asi ročního kluka,
ošklivého, pichlavých očí, širokých úst, tmavých vlasů a přisnědlých
tváří. Mladá matka zůstala, jako když do ní nůž vrazí. Ale
vzpamatovala se, když jí hlavou problesklo, že někdo dítě vyměnil.
Vyběhla s nářkem před domek, ale nikoho tam nespatřila. Nevěděla
v zoufalství, co počít. Křikem jejím vylekány, přiběhly sousedky
a ptaly se soucitně, co se přihodilo. S velikým pláčem vypravila ze
sebe žena, co se stalo, a pobízela sousedky do světnice, ať se jdou
podívat na to dítě v kolébce.
„Milá drahá,“ povídala stará sousedka, „víte, co to je? Tohle je dítě
divé ženy. Ta vám je sem podstrčila, vašeho chlapečka si vzala.“
„Já nešťastná!“ zahořekovala mladá matka. „Co já si jen počnu?
Můj drahý synáčku, kde jsi? A tohohle zmetka utopím!“ vzkřikla
ve zlosti a hnala se ke kolébce.
„Co vás to napadá, matko?“ zadržela ji stará sousedka. „To byste
tomu dala! Ublížit tomu šeredovi nesmíte! Musíte být na něj hodná!
Jak byste jemu dělala, tak by se vedlo vašemu dítěti u divé ženy.
To já znám. Moje bába mi takovou věc vypravovala. Byla z venkova,
tam prý se také stalo, že divá žena vyměnila dítě, které nechala na
mezi ležet jeho máma, když pracovala na poli.“
Zatím přišel dřevař z ohrady a byl všecek nešťasten, když se tu
smutnou novinu dověděl. Nezbylo pak nešťastným rodičům než
smířit se s tou věcí a starat se o cizí, šeredné dítě. Na svého hezkého
klučíka nemohli zapomenout.
Od té doby, kdy o své dítě přišli a cizí měli v domě, začalo se těm
chudým lidem lépe vést. Stalo se v krátkém čase, že cizí vojsko
vtáhlo do Prahy a část jeho ubytována byla také v Podskalí.
Do dřevařova domku doveden byl raněný důstojník, bylo třeba hned
jej na postel uložit, byl od rány tuze zesláblý. Ošetřovali jej v domku
pečlivě, ale nic platno nebylo, důstojník zanedlouho na tu ránu
zemřel. Zůstaly tam těm lidem po něm šaty, zbraň a staré sedlo.
Nikdo se po tom nesháněl, vojáci brzy nato odtáhli z Prahy. Dřevař
chtěl potom ty věci po důstojníkovi prodat Židovi. Když bral sedlo
do ruky, zdálo se mu, že je tuze těžké. Prohlíží je a napadne ho, aby
kůži ve švu porozpáral. Učinil tak a hle! Ze sedla sypaly se dukáty.
Byla jich hezká hromádka. A tak se chudý dřevař obohatil, zvelebil
si domek, nouzí netrpěl. Podstrčené dítě vychovali v podskalském
domku, až z něho byl silný hoch; když dorůstal, chodil s nevlastním
tátou do ohrady na práci. Ale když mu docházel devatenáctý rok,
rozstonal se náhle na horkou nemoc a za pár dní umřel. Z toho jeho
nevlastní rodiče usoudili, že také jejich syn, divou ženou bůhvíkam
odnesený, už naživu není.
Od té chvíle opustilo dřevaře štěstí; jednou velká voda vyplavila
jim domek, podruhé zase hořelo v ohradách a také dřevařův domek
chytl. Potom zase dřevaři kláda na nohu padla, dlouho musel
ležet, bez výdělku byl. A tak nakonec o všechno přišel, do bídy
upadl, jako byl tehda, když se mu synáček narodil.