Princezna Mairim kap.1.

Smrt v očích koně
Srdce se jí rozbušilo jako o závod, dech se zrychlil a v tiché noci se lesem rozlehl hlasitý výkřik.
Mairim se probudila z hlubokého spánku. Probudil jí její vlastní výkřik. Rychle oddechovala a z očí jí vytryskly slzy. Rychle je utřela. Ruku si položila na prsa, aby cítila tlukot srdce a uklidnila ho. Byla jí zima. Zabalila se znovu do kožešinové dečky, ale ruce měla tak studené, že se cítila pod dečkou stejně jako bez ní. Oheň už opraskal a tak si třela ruce o sebe až je nakonec schovala do hustých kadeřavých vlasů.
Už svítalo, mezi stromy procházely jemné sluneční paprsky. V lese byly rázem rozpoznat části stromů. Mairim usoudila, že již stejně neusne. Vstala a přehodila přes sebe deku. Zdvihla pár klacků a vhodila je na místo kde ještě před pár hodinami plál rudý oheň. Pak něco zašeptala a dřevo rázem vzplanulo. Sedla si co nejblíže k němu a položila nad vrcholky plamínků ruce. Po chvíli je, ale bez váhání vsunula přímo do plamene. Její ruce nebyly jemné jako by se od ženy očekávalo. Kůže na nich byla hrubá a byly celé zašpiněné. Na pravé ruce měla dvě čerstvé výrazné jizvy. Mairim si uvědomila, že by to chtělo nějaký potok, kde by se mohla celá omýt, ale nechtělo se jí vstávat od ohně. Rozhodla se, že ještě nějakou dobu počká, alespoň do chvíle než jí bude teplo.
Za nějaký čas se zvedla. Rozhlédla se po lese, bylo v něm trochu větší tma, než je po ránu zvykem. Koukla se k velké skále stojící mezi třemi smrky. Dvakrát zlehka zatleskala. Ze skály se najednou vyřítil statný bílý kůň. Jeho srst zářila natolik, že se na moment v lese rozsvítilo. Hřívu měl černou jako ten nejčernější uhel. A oči zelené. Tak zelené, že pohled do nich bral dech. Když doběhl k Mairim les zase ztemněl. Mairim přes něj přehodila kožešinovou dečku, která nejspíše ještě před pár dny sloužila jako plášť, byl na ní zřetelný náznak strhnuté kapuce, na záda se hodila hnědou brašnu. Pak se na koně mrštně vyhoupla a začala mu šeptat do ucha.
Tak Kerade, víš kam mě vést, ať jsou tvé rychlé kroky tišší než šelma číhající na svou kořist. Keradovi se zablýsklo v očích a jeho kopyta se odrazili od země rychlostí blesku. Běžel jako vítr, ale byl tišší než lehký vánek. Každý kámen, každou louži a každý klacík lehce přeskočil. Každému stromu a každé skále se hravě vyhnul. Netrvalo proto dlouho než doběhl na kraj lesa. Tam se zastavil a čekal.
Mairim jemně odhrnula jehličí stromu. Všude byla jen louka. Louka s dlouhou trávou. Tak dlouhou, že kdyby se procházela po louce sotva by vystrčila ruku ven. To se mi nelíbí, šeptala si sama pro sebe.
Kerade, co myslíš? Máme to risknout? Hledají nás a určitě tu někde jsou, cítím je. Do toho lesa se jednou odváží a já proto musím ven. Potřebuju, aby si mě dovezl ZA NIMI, zvládneš to?
Kerad zařehtal tak hlasitě, že z lesa vyletěly černé vrány. Hned v tu chvíli Kerad vyběhl obrovskou rychlostí. Mairim měla ruce omotané kolem jeho krku a nohy k němu připnuté ohromnou silou. Hlavu položila mezi omotané ruce, aby neobdržela silnou ránu dlouhé trávy, kterou Kerad nemilosrdně prorážel.
Najednou pocítila pocit strachu, nebyli tu sami, něco vyjelo za nimi.
Kerade, zrychli, už nás našli!
Kerad se opřel do kopyt. Už nebyl jako vánek. Země pod nim burácela, lámala se. Mairim zvedla hlavu a podívala se za sebe. Už viděla v dáli jezdce v červené kápi na černém koni. Blížili se.
Kerad se najednou zastavil. Otočil se směrem k nim a ani se nehnul.
Kerade! Kerade! Volala Mairim.
Kerade, jeď, jeď! Prosím! Křičela Keradovi do uší jak o život, ale on se ani nehnul. Jenom stál na místě.
Mairim vytáhla z brašny větší dýku. Na jejím vrcholku se lesknul rudý diamant. Čepel se zablýskla. Černý kůň byl už skoro u nich. Mairim se třásla ruka s dýkou strachem. Srdce se jí opět rozbušilo a nemohla zastavit dech. Kůň nesoucí muže v červené kápi byl už tak blízko, že mohla zpozorovat červené plameny jiskřící v očích koně, ze kterých každý cítil smrt.
Blížili se, země se třásla, příroda utichla… Jediné co Mairim slyšela byl tlukot kopyt.
Najednou Kerad vyskočil a uhodil do země silou blesku. Země se začala propadat. Kerad začal utíkat směrem kudy měl namířeno. V dáli byl slyšet vřískot koně a zvuky kopyt mířící na opačnou stranu.