Sisinka s tatínkem

Byl večer a tatínek se vracel z práce domů. Pracoval poctivě a byl za to adekvátně ohodnocen. Cestou se ještě stavil do obchodu pro uzenky. Prodavačka se na něj mile usmála. Ráda poznávala nové lidi, věřila, že každý je jedinečný a může ji nějak obohatit. Tatínek samozřejmě byl jedinečný a jako každý z těchto jedinečných lidí si koupil uzenky a odešel. Možná ji mohl někam pozvat, ale stejně tak mohl někam pozvat kteroukoli jinou ženu, jaká je pravděpodobnost, že by zrovna oni dva spolu měli pravou lásku?

Když přišel domů, Sisinka už tam samozřejmě byla. Seděla a zírala do zdi. Byla to jedna z jejích nejzábavnějších činností.

Sisinka byla ta nejvíc sexy sedmiletá holčička, jakou si dovedete představit. Blondýna, dlouhý vlasy. Ale stejně se neuměla chovat. Paní učitelka jim přinesla různé učebnice, snažila se je naučit všechno, co budou potřebovat, ale ona se na to jen mrkla. Sotva se na to podívala. A hned začala vřískat, že jedině zeměpis! Snažili se jí vysvětlit, jak jsou ostatní předměty prospěšné, ale ona jen křičí jak smyslů zbavená: „To všechno je na nic, to nás jen odvádí od problému! Zeměpis je o tom, co je tady a co je tam, co a kde je to v porovnání se mnou, je to tedy všechno, co od světa potřebuju!“ A trhala ostatní knihy a plivala na ně a ostatní děti se ji snažily zastavit a ona je škrábala do obličeje a ony se nechaly, protože byly hodné. Ale i být hodný má své meze. Byly si vědomy své hodnoty a učení samo začalo, ať chtěla nebo ne.

Tatínkovi jí bylo líto. On pracoval, on se vzdělával a zdokonaloval a nikoho neznal, kdo by to nedělal. Pokud tedy zrovna nebylo vhodné užívat si života. A ona pořád jenom kouká do zdi, pokud zrovna nedávají v televizi něco zeměpisného. Hlavně jí ale na nikom nezáleželo a člověk, kterému na nikom nezáleží, může vzbudit jenom lítost. A to i kdyby byl šťastný.

Najednou tak zamrkala a povídá: „Dobře, už jsem viděla dost. Musím jít ven.“ Šla ven, on šel s ní, šla do pouště a plahočí se na pokraji vysílení. V poušti byl písek a možná občas kámen nebo nějaká zakrslá tráva. Ona na ty blbosti koukala a měla pocit, že už všechno ví a všechno zná.

Ve městě se mezitím schylovalo ke krizi. To bylo dáno již morálním uspořádáním jeho obyvatel. Jak v minulosti stoupala jejich životní úroveň, přestávalo být důležité, kdo má kolik peněz a do popředí se dostávaly morální vlastnosti člověka. Lidé začali soutěžit v dobrých skutcích a vnucovali si je navzájem. Učinit pro někoho dobrý skutek se stalo nejopovrhovanějším sobectvím, přijmout cizí pomoc zase největší laskavostí. Sehnat někoho, kdo by se ujal velkých podniků, bylo čím dál těžší – každý se bál zodpovědnosti spojené s takovým bohatstvím. A právě v této situaci došlo k tomu, k čemu dojít muselo – byl vyprodukován poslední užitečný výrobek. Každý už měl všechno, co potřeboval, a nechtěl nic dalšího. Hrozilo reálné nebezpečí, že se všechny továrny zavřou a všichni půjdou domů.

Vůdce města se na to díval se znepokojením. Byl to mladý, sympatický diktátor, který se ujal moci z upřímné snahy prospět ostatním. Měl prakticky absolutní moc a tíha této odpovědnosti z něj učinila ještě mnohem lepšího člověka. Navíc měl město i jeho obyvatele v podstatě ve svém vlastnictví, takže byl nejlépe motivován se o ně dobře starat.

To, co obyvatelům města chybělo, bylo srovnání. Lhostejná realita kolem už nevadila, všechny nesnáze překonali. Kruté a záměrné zlo už také ve městě neexistovalo – kdo by nakonec byl tak hloupý a neefektivní, aby směřoval k utrpení, když má možnost blahobytu? Myslíte, že Sisinka? No to jsou ale nápady.

Sisinka už město znala. A co si budeme povídat, město bylo to jediné, co bylo na světě důležité. Ale nebylo to všechno. Když Sisinka viděla těch pár bezvýznamných kamenů, věděla už vše o celém světě a věděla tedy také, kam se celý svět bude vyvíjet. Pokračovali pouští dál a myslím, že vydlabali někde nějaký kaktus nebo nějak vykopali díru a položili do ní igelit a na tom se srazila voda nebo něco, prostě v pohodě to přežili.

Tak Sisinka šla s tatínkem dál a úplně otevřeně mu povídá o svých sexuálních zkušenostech. Konkrétně řekla: „Nemám žádně sexuální zkušenosti, přece jenom jsem na to ještě trochu mladá. Mnoho kluků se mnou chtělo chodit – chovala jsem se tak namyšleně, že automaticky předpokládali, že jsem lepší než ostatní. Byl tam i jeden kluk, se kterým chtěly chodit všechny ostatní holky – byl sebevědomý, charismatický a okouzlující – určitě bych do něj byla úplný blázen, kdybych věděla, k čemu takové vlastnosti jsou. Ale o jeho zeměpisných schopnostech to nic nevypovídalo. Až 179. kluk, kterého jsem vyzkoušela, vyhovoval mým požadavkům, ale zrovna mě nechtěl. Takže budu muset vyzkoušet ještě asi 178 * 179 kluků, než si budeme oba vyhovovat, ale aspoň vím, že pak mě čeká dokonalé štěstí.“

Odmlčela se a dodala: „Každopádně myslím, že se sebevědomí přeceňuje – člověk musí udělat to, co je třeba udělat, a jak se přitom tváří na to nemá vliv. Zažila jsem, že sebevědomý kluk se vytahoval na nesebevědomého a ten mu uhnul. Pak se takhle vytahoval na lokomotivu a lokomotiva ho přejela. Proč nebyl ten nesebevědomý kluk jako ta lokomotiva?“

Tatínek neodpovídal, měl jiné starosti. Byli v poušti, takže bylo jen otázkou času, kdy narazí na nějaké teroristy. Sisince bylo jasné, že se tak stane hned – dalo se to vypozorovat z pohybu písku, z větru atd., znáte to. Objevili se a hned je zajali. Byli velmi pohlední, protože to byli rebelové. Neměli program, nepřinášeli nic konstruktivního. Žili jen pro okamžik a pro proti městu. Byli už zastaralí – chtěli žít jinak než město a město bylo samozřejmě tak tolerantní, že jim to umožnilo, jenže město samotné se tak blížilo dokonalosti, že samotná jeho existence způsobila, že být jakkoli jiný než město bylo automaticky špatné a krokem zpět. A to je to největší omezení svobody, jaké vám kdo může způsobit.

Sisinka by jimi opovrhovala, ale nebyla toho schopná. Viděla všechno tak, jak to existovalo a všechno pro ni bylo stejné – město, písek, lidé a jejich činy – a nechápala, jaký je mezi tím rozdíl a co má být chvályhodné a co zavrženíhodné.

Sisinka sama nežila okamžikem, ale budoucností – nevychutnala si žádný okamžik a vždy jen čekala na ten další. Každý její cit byl rozředěný budoucností – brala v úvahu všechno, co budoucnost přinese, a potlačila všechny touhy tak, aby výsledek byl celkově ideální – v tak daleké budoucnosti, že z hlediska současnosti nedával smysl. Vždy jí zbylo jen tolik emocí a motivace, kolik bylo potřeba, aby zrovna jednala.



„Kam nás to vedete?“ ptal se tatínek. „Co s námi uděláte?“ „No co já vim,“ zašklebil se náčelník teroristů. „Co se mi bude chtít. Ty jsi ale hezká holčička, možná si s tebou trochu ‚pohraju‘,“ povídá a přejíždí Sisince pomaličku nožem po krku. Sisinka na to neodpověděla, přišlo jí celkem zbytečné, že jí něco takového říkal, a ještě zbytečnější na to odpovídat. Náčelník si ledabyle s nožem pohazoval, nůž spadl a uřízl mu ruku, náčelník dělal jakoby nic a uvolněně se zaklonil v takovém dominantním, charismatickém gestu, které na většinu přítomných hluboce zapůsobilo. Ostatní teroristé se také začali snažit dělat různé zbytečné a nebezpečné hlouposti.

Pak jeden z teroristů jen tak mimochodem navrhl: „Hele, dostal jsem tip, kde můžeme sehnat poklad. Nekonečný množství pokladu.“ Náčelník chvíli počkal, aby nevypadal moc nedočkavě, a pak se zeptal, kde to je. Prý v Osudové pyramidě. „No jo, tak všichni tam nakonec musíme.“

Celá parta našich hrdinů tam došla a u vchodu si koupila lístek. Pyramida byla ohromná, oslnivá, kameny seděly na sobě a byly světle nahnědle těžko zničitelné, s ostrými hranami směrem nahoru, spojujícími se v nebi. Tatínek se podíval a bylo mu to jasné: „Tak tady to je, sem se to všechno hází. No chápu, že jsi měla občas pochybnosti. Ve Městě je pár lidí a dělají si pár věcí pro sebe, pak mají přestávku a pak je zase dělají. Ale bez toho by tohle nebylo možné. Tohle je věčnost, holka, tahle krásná nekonečná díra.“ „Nechte si ty řečičky,“ okřikl ho náčelník. „Jedem výtahem.“

Nastoupili do kabinky a byli zmatení. Na stěně se rozprostírala dlouhá řada nekonečného množství tlačítek, jedno jako druhé, vypadalo to, že je úplně jedno, které zmáčknout. „Každé z nich je jedinečné,“ povídal jeden z teroristů. „Je to to nejdůležitější rozhodnutí, které můžeme udělat. Já jsem jenom jeden člověk a tady jsou úplně všichni a každej z nich navěky. Když si představím, že něco dělám a hrozně mi na tom záleží a snažím se a je to jenom na chvíli a všechny věci to ovlivní jenom o kousek, tak si říkám, kdyby se to dalo na tuhle pyramidu, tak se to vrátí nekonečně.“ „A to je přesně to, co mě na tom sere,“ odpověděl náčelník. „Můžeš dělat, co chceš a jak chceš dlouho a nikdy to nebude dost, vždycky budeš litovat, že jsi nedal víc. Tak proč se vůbec o něco snažit? Tady si to žije jenom pro sebe a na nás to kašle.“

Zmáčkli jedno z tlačítek a dojeli na místo, které vypadalo jako rozlehlá jeskyně. „Tady tohle místo fakt není ničím zajímavé, takhle to vypadá úplně všude!“ povídá náčelník, ale jeden z teroristů si všiml ostré hrany: „Hele, tady vyčnívá kousek sarkofágu! A tady, a tady taky, a tady! V podstatě si myslím, že tady není místo, kde by něco nebylo!“

Vzali nástroje a kopali, trvalo to tedy hodně dlouho, dalo to hodně práce, ale jeden sarkofág vykopali. A co v něm bylo, to se podržte, mumie!

A slyšeli ji říkat: „Už jsem zase na světě a už jsem zase jedna z vás. Moje duše je tu, nezničitelná, a chce vše vidět a ke všemu se vyjádřit. Nemohu se sice hýbat, ale přijměte mě mezi sebe, vidím, že ostatní přijímáte?“ „A k čemu nám budeš, když se nemůžeš hýbat?“ zeptala se Sisinka.

„A k čemu jsi ty, holčičko? Když žiješ pro sebe, tak všechno, co děláš, děláš pro sebe, a mohla by ses rozhodnout to nedělat a stejně by to bylo to stejné pro sebe – tak jaký má smysl rozhodnout se takhle? A kdybys to dělala pro jiné, ti jiní a to pro jiné jsou stejně tak pro sebe, jenom pro jiné.“ „Ty máš ale kecy,“ řekl náčelník, “a kde je teda ten poklad?“

„Tady ti vysvětluju, že ten poklad je na nic. Stejně není důvod, proč bys ho měl získat jenom ty. A když se tady podíváš, je tady nekonečně duší, které by si ho mezi sebe mohly rozdělit. A každé z nich z něho připadne jedno nic.“

Sisinka se ani moc kolem nerozhlédla, ale povídá: „Vidím, že tady je nekoněčně mnoho lidského utrpení. My jsme si žili v dokonalém městě a měli jsme blaženost pro pár lidí, ale v porovnání s tímhle na tom ani nezáleží.“

„Tak nevím, jestli jste všichni upadli na hlavu, ale asi jste zapomněli, co je to sobectví. Je to něco, co nám teď umožní si pěkně nacpat kapsy!“ A skutečně celá banda brzy vykopala dost pokladu, odjeli a měli dlouhý a veselý zbytek života. Ale takoví lidé nás nezajímají, to je jejich rozhodnutí, takže jim to přejme.

Sisinka se málem zastyděla. Úplně zapomněla, že může být sobecká, a to se pořád tvářila jako velká non-konformistka. Ale když se podívala na mumii, stejně jí jí bylo trochu líto. Ta lítost byla stejně dobré vodítko jako jakékoliv jiné, takže se rozhodla pokračovat podle plánu, který, pokud jste to nepoznali, měla v podstatě od začátku.

Existovalo jediné řešení, a to samozřejmě to, kterým se dají vyřešit všechny světové problémy: Reklama! Jistě, Osudová pyramida byla samozřejmě ta nejdůležitější věc na světě, ale lidi měli během dne spoustu jiných starostí, prostě je nenapadlo na to myslet. Vůdce města také hned pochopil, že to bylo přesně to, co potřebovali – všechen ten nekonečný blahobyt, který měli občané k dispozici, mohli spotřebovávat na nikdy nenasycenou Pyramidu, a to jim pokaždé dávalo smysl jít do práce a snažit se ještě víc. No, hlavně že z toho měli dobrý pocit.