Skopci a řezník

Veliké stádo skopců a beranů žilo ve společné ohradě. Jednoho dne
tam vešel řezník. V ruce měl nůž a venku vůz s párem koní. Přijel
pro maso na královskou hostinu.
Ale ta silná a rohatá zvířata dělala, jako když ho nevidí. Řezník si
vybral prvního berana, který mu přišel pod ruku, a jedním bodnutím
ukončil jeho život. Ostatní jen odvrátili hlavy a říkali si: „To se
nás netýká. Na nás přece ten člověk nesahá! Proč by měl ublížit
právě mně?“
Tohle si říkali a takhle si lhali všichni, až nakonec zůstali z celého
stáda naživu jen dva poslední berani.
A představte si, že když jednoho z nich řezník popadl za rohy, aby
mu uštědřil poslední ránu, představte si, že i tehdy si ten poslední
zbylý říkal: „Co se dá dělat? Teď musím jenom doufat, že na mne
nedojde.“
Teprve když se i nad ním zaleskl řezníkův nůž, beran si uvědomil:
„Zasloužili jsme si to. Proč jsme se nespojili? Vždyť všechny
naše rohy dohromady měly stokrát víc síly než jeden řezníkův nůž!“

A lidé? Nechovají se často podobně,
nejsou jako berani a skopci?