Will, lesní muž - Přízrak

Will přivřel oči. Vyčkával jako dravá šelma, připravena v příští vteřině zardousit svou oběť. Byl stejně napjatý jako tětiva jeho dlouhého luku, mířící do hlubin temného lesa. Seděl, přikrčený a dokonale schovaný v hustém lesním mlází. Nedaleko byl slyšet zvuk tekoucího potůčku. Jemné zurčení vody ho lehce vyvádělo ze soustředění, věděl však, že lepší místo si pro lov vybrat nemohl – protože kde je lesní pramen, tam chodí zvěř pít.
Will rozhodně nevypadal jako normální člověk. Vypadal vlastně spíš jako opice. Přes obličej mu visely zplihlé cuchance vlasů černých jako uhel. Jeho oči měly ledově modrou barvu, doslova zářily kolem jako dva drahokamy. Něco v nich vás ale nutilo přemýšlet, jestli jsou vůbec lidské. Byly jako kočičí, pátravě projížděly po okolním lesním houští a hledaly stopu, alespoň náznak přítomnosti zvířete, na které už Will čekal víc jak dvě hodiny. Postavy byl Will malé, nemohl měřit víc než metr a půl, a štíhlé jako proutek. Bylo na něm vidět, že mu je asi dvacet let, protože na bradě měl zatím jen jakési mírně strniště. Na sobě měl lehkou kazajku z jelení kůže a něco, co snad kdysi byly kalhoty. Oba kusy oblečení ale vypadaly, jako by je spolkl buvol a pak je strávil. Boty Will neměl. Považoval je za zbytečné.
Náhle uslyšel jakýsi zvuk, jako by něco narušilo rovnoměrné stékání vody z kamene na kámen a tiché zurčení potůčku. Nastražil uši a vzápětí poznal, že jde o chlemtání jazyka, jak nějaké velké zvíře pije z potoka. Podle zvuku a pachu to odhadoval na jelena, při větším štěstí na losa nebo soba. Losi i sobi byli v těchto krajích velmi cenění a za jejich kůži byli lidé ochotni dobře zaplatit, zvlášť teď, když už se schylovalo k podzimu a oni tak neváhali si připlatit za hezkou kožešinu, která by je za dlouhých chladných večerů zahřála.
Will pozvedl luk z černě opeřeným šípem a namířil ho ke zdroji zvuku. Udělal pár tichých kroků kupředu – nechtěl přece, aby mu zvíře uteklo. Před ním stál rozložitý trnitý keř, který mu bránil ve výhledu. Byl moc hustý na to, aby ho zkusil jednoduše prostřelit. Mezerami mezi trnitými šlahouny spatřil nějaký pohyb a hnědou zvířecí srst. S lukem stále napjatým a šípem připraveným k výstřelu keř ze strany obešel. Stál v obranné pozici, přikrčený a zrak upíral na zvíře.
Byl to velký samec losa, s mohutným parožím a měkkou hnědou srstí. Willa jeho krása na chvíli ohromila a na pár chvil se mu nechtělo zastřelit tak krásné zvíře. Pak se ale probral. Pomyslel na svoji matku. Pomyslel na to, jak bezmocně leží v jejich skromné lesní chatičce a netrpělivě očekává návrat milovaného syna. Vůbec jí nešlo o peníze, které s sebou přinese. Šlo jí jen o to, že se vrátí a bude jí dělat společnost při dlouhé, bolestivé cestě ke smrti.
Po téhle myšlence Will neváhal a vystřelil. Los se polekal a chtěl se dát na útěk, už bylo ale pozdě. Willův ostrý šíp ho zasáhl přímo do srdce. Los se svalil na zem a okolní jehličí se ihned zbarvilo jeho karmínovou krví. Will vytáhl z náprsního pouzdra dýku a rychle mu přeřízl krční tepnu, aby se dlouho netrápil. Když už si byl jistý, že je zvíře mrtvé, přehodil si ho přes rameno a vydal se k domovu. Cesta byla strmá a klikatá, a protože už se smrákalo, tušil Will, že dnes už domů nedorazí. Zachmuřil se. Věděl, že každá minuta, kterou jeho matka trpí bez něj, je pro ni jako několik let. Samozřejmě, mohl utíkat, ale s těžkým losem na zádech by se velmi rychle unavil a domů by stejně nedoběhl. Tak se vydal svižným krokem, trpělivě šlapal do kopců, prodíral se houštinami a nezastavoval se. Kráčel podél potůčku, a dával si dobrý pozor, aby nepřestával slyšet jeho tiché bublání. Věděl, že tento potůček ho zavede domů. Vlastně pramenil přímo u jejich chaloupky.
Ke konci dne začínala Willa zmáhat únava, tak odložil mrtvého losa na zem, vedle něj položil i mošnu, luk a toulec šípů a šel se napít a opláchnout k potoku. Prodral se houštím napravo od něj a s vděkem se napil čerstvé vody, protékající okolo kamenů, kořenů a pařezů. Opláchl si obličej a krk. Sklonil se, aby si nabral další vodu, když uslyšel tiché zapraskání křoví. Rychle zvedl hlavu a napřímil se do bojové pozice. Věděl, že v těchto krajích žije hodně medvědů a dokonce i divokých šelem. Ještě jako dítě ho jeden medvěd napadl a od té doby se jich velmi bál. Rychle se rozhlédl okolo sebe. Nic neviděl, jen pár větviček na nedalekém keři se mírně pohupovalo. To by mohlo být normální. Jenže bylo úplné bezvětří.
Will překonal touhu utéct a opatrně se ke keři přiblížil. Nic se nedělo. Keř byl od něho vzdálený asi dvacet kroků. Will sevřel ruce v pěsti. Cítil, jak mu srdce divoce buší. Divil se, že mu nevyskočilo z hrudi ven. V krku cítil knedlík. Překonal dvaceti rychlými kroky vzdálenost ke keři. Ten se stále tiše chvěl, jako by se za ním někdo nehlučně smál. Někdo, nebo něco. To nevěděl. Vztáhl třesoucí se ruku a rychle odhrnul nejbližší šlahouny větví. V příštím okamžiku na něj vyskočilo něco černého a obrovského a on ztratil vědomí.


,,Mladý pane! Mladý pane, jste v pořádku? No tak, proberte se!“ slyšel Will neznámý hlas. Okamžitě ucítil nejistotu. Zprudka otevřel oči. Nad ním stál cizí muž, pravděpodobně myslivec, s dlouhým plnovousem a černýma ustaranýma očima.
,,K-k-kde to jsem?“ vykoktal Will. Neměl dost síly na to, aby se zvedl. Cítil se, jako by neměl sílu vůbec žádnou.
,,V lese, chlapče. Šel jsem tudy, a uviděl jsem u cesty luk a šípy. Ty budou vaše, že? Tady je máte, přinesl jsem vám je.“ myslivec položil luk a toulec s šípy vedle Willa.
,,Děkuji.“ vydechl vděčně Will.
,,Copak se vám stalo chlapče? Přepadli vás lupiči? V tomhle lese je jich spousta, člověk se ani nestačí divit, co si ta dnešní mládež dovoluje! Prostě uvidí nějakého pocestného, tiše se k němu připlíží, a BUM!!! Praští ho po hlavě palicí a okradou! Viděl jste je, mladíku? Jak vypadali?“
Will jemně potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Vše mu připadalo jako hodně, hodně dávno. Vzpomínal... ,,Ne,“ řekl pomalu. ,,Nikdo mě nepřepadl. Bylo to něco. A bylo to...velké.“
,,No tak mladíku, můžete se vyjadřovat trochu přesněji? Popište mi, co se stalo.“ vybízel ho myslivec.
,,No, bylo to... obrovské. A přepadlo mě to. Ale nebyl to člověk. Ale ani zvíře. Jako...mlha. Černá mlha.“
,,PŘÍZRAK???!!!“ zděsil se muž. Náhle zesinal a začaly se mu třást ruce. Zděšeně se rozhlédl, jako by čekal, že se k němu připlíží samotná Smrt.
,,Co je to Přízrak?“ chtěl vědět Will. Nikdy o ničem takovém neslyšel. Posadil se.
,,Přízrak se v tomto lese objevil asi před třemi lety. Opravdu jsi o něm neslyšel? Nikdo vlastně neví, co, nebo kdo to je. Ale už zabil víc než stovku troufalých poutníků, kteří se s ním rozhodli pustit do křížku.“
,,Ale já mu nic neudělal!“ namítl Will.
Myslivec jen stroze zavrtěl hlavou. ,,Na tom vůbec nezáleží. Přízrak je horší než všechno, o čem jsi kdy slýchával v pohádkách, mladíku. Prý sídlí někde tady, v černé jeskyni. Není to prý nic víc, než mlha. Všechny jeho oběti měly na hrudi vyrytý... Panebože!!!“ zděsi se a ukázal na odkratou část Willovy hrudi. Něčím hodně ostrým na ní byl vyryt jednoduchý znak, který Will nikdy dřív něviděl.
,,Co to znamená?“ zeptal se Will a rukou si po znaku opatrně přejel. Bolelo to.
,,Nevím. Opravdu chlapče, nevím. Ale možná vím, kdo by to mohl vědět. Vesnická chátra.“
Will si přes záda přehodil toulec s šípy a s lukem v ruce vyrazil společně s myslivcem dolů po úpatí hory do vesnice. Myslivec (který se představil jako Robin) si myslel, že lidé ve vesnici by o Přízraku mohli vědět víc. Cesta byla dlouhá a Will, který byl po setkání s Přízrakem ještě stále zesláblý, musel často zastavovat a odpočívat. Robin mu to nevyčítal a naopak ho podpíral, když už mu bylo na omdlení.
K poledni dorazili k vesnici. Byla jen velmi malá, a drby se tady proto šířily stejně rychle, jako lesní požár. Proto téměř hned, jak vstoupili do vesnice, sbíhaly se na ulicích hloučky upovídaných stařen a šeptaly si podrobnosti o lesním muži Willovi. Pro toho ale bylo snadné si jich nevšímat, protože měl dost práce s tím, aby se sám udržel na nohou.
Robin ho zavedl do hlučné krčmy. V rohu místnosti plápolal oheň, vevnitř bylo zakouřeno a velká tma. U stolů seděli v kroužku přiopilí muži a vyprávěli si mezi sebou těžkosti každodenního života. Robin nelenil a svoji židli ihned přisunul k jednomu ze stolů. Ostatní muži si ani nevšimli, že mezi ně někdo přibyl. Willovi Robin naznačil, aby si sám sedl k prázdnému vedlejšímu stolu. Robin hned začal vykládat.
,,Podívejte, pánové, já mám víc starostí, než vy všichni dohromady. Syna mi včera zabil v lese Přízrak. Bylo to hned jasné. Na hrudi měl ten znak, Přízrakův symbol.“
Opilci hned začali křičet. ,,Tak pomsti synáčka, pomsti! Zabij Přízrak!“
,,Rád bych.“ odvětil Robin. ,,Ale nevím, jak to mám udělat, a kde Přízrak najít.“
,,On je všude.“ zabručel jeden muž. ,,Je jako mlha. Jako stín.“
,,To je pravda.“ souhlasně zamručel jiný.
,,Tak mi něco poraďte! Umírám touhou pomstít syna, i kdyby mě to mělo stát život. Je mi jedno, jestli při tom zemřu, když to bude pro syna!“
,,Jsi odvážný.“ pravil někdo, jediný muž, který vypadal rozumně. ,,A proto ti poradím. Je mi ale jasné, že lžeš. Nic z toho se nestalo. A ty tu jen za někoho vyjednáváš. Kdo je ten člověk, který se bojí sem přestoupit a žádat o pomoc?“
,,Já.“ řekl Will. ,,Ale nebojím se!“
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se muž.
,,Will.“
,,Já jsem Xerris. A pomůžu ti, ale jen, jestli mi řekneš pravdu.“
Will přikývl a zavedl Xerrise ven před krčmu. Tam tomu cizímu muži vypověděl vše, co se mu stalo v lese. Xerris pak chvíli přemýšlel, a pak prohlásil:
,,Inu, no dobrá, vím, co bys měl udělat. Přízrak si tě nejspíš zvolil za oběť, a teď jen vyčkává, kdy budeš nejzranitelnější. Přízrak už dlouhé roky pustoší celou zem, zabíjí stáda dobytka, udupává obilí, zabíjí spousty lidí, takhle to dál nejde. Ale protože ty jsi za mnou přišel, povím ti, co máš dělat.
Jdi za kořenářkou Ydmattou. Daruje ti kouzelnou bylinu. Tu pečlivě střež a opatruj. Vyzbroj se a jdi do lesa. Procházej les, dokud nenajdeš temnou jeskyni a vchodem ve tvaru hada. Do ní vejdi. Bude tam tma, ale neboj se. Pokud kouzelnou bylinu vytáhneš, bude svítit na cestu jen a jen tobě. A teď dobře poslouchej. Přízrak lze jen velmi těžko spatřit. Musíš se velice soustředit. Hledej Přízrak všude. Vím, že nevíš, jak vypadá, ale kouzelná bylina bude vést tvé srdce a myšlenky, a ty budeš vědět. Věř mi. Až Přízrak uvidíš, on tě vidět nebude, protože pamatuj, bylina na cestu svítí jen tobě. Až ho tedy uvidíš, bylinu sněz. Učiní tě neviditelným. Pak už si s Přízrakem poradíš.“ Xerris odešel zpět do krčmy.
Will ihned vyrazil. Věděl, kde sídlí kořenářka Ydmatta – v temné kobce za vesnicí. Tam míchá kouzelné lektvary, suší čarodějné byliny a pomáhá poutníkům v nesnázích, jako byl on.
Will se ničím nezdržoval a vyrazil. Cesta byla dlouhá, a přestože se ještě nectil úplně dobře, věděl, že ji musí překonat. Nešlo mu jen o svou vlastní smrt. Chtěl Přízrak porazit i kvůli tomu, že škodil jeho zemi a zabíjel nevinné lidi. Bál se, to ano, ale neměl co ztratit. Cestou ke kořenářce Ydmattě pořád musel myslet na to, co se asi stane, až bude muset s Přízrakem bojovat. Nemyslel si, že by těžkou černou mlhu mohl porazit obyčejný šíp. Na cestě musel stále docela hodně odpočívat a začínal si dělat starosti, jestli na to, aby Přízrak porazil, bude mít dost sil. Ničím se ale příliš nezabýval a kráčel směle vpřed, i když tušil, že ho čeká jistá smrt.
K sídlu kořenářky Ydmatty dorazil k večeru. Už jednou tady byl, chtěl se totiž zeptat Ydmatty, jestli nezná bylinu, která by z těžké nemoci vyléčila jeho matku. Ale tehdy odešel s nepořízenou. Doufal, že tentokrát pochodí lépe.
Věděl, jak se k Ydmattě dostat. Nadzdvihl velký balvan u cesty a pod ním byla obrovská propast, která sahala do nedohledna. Will položil balvan stranou, neváhal ani na chvilku, a skočil dovnitř. Jeho tělo ale nepadalo strmě dolů. Naopak, vznášelo se a klesalo pomalu dolů, jako ptačí pírko. Willovi se trochu zhoupl žaludek. Neviditelná síla ho dole sama postavila na nohy a on se v úžasu rozhlédl okolo sebe.
Stál v malé místnosti s nízkým stropem, která byla jen spoře osvětlena dvěma dohořívajícími pochodněmi. Na policích u stěn byly rozestavěny lahve a sklenice s různými lektvary a přípravky a u každé z těch lahviček byl na železném štítku popis. Bylo tam třeba Na bolesti nohou, Vašim nepřátelům po jediném loku narostou netopýří uši, Pro hlupáky – nabije jejich mozek vědomostmi! nebo Pro překonání strachu. V košících rozestavěných okolo ležely různé tajuplné rostliny a byliny a ve skleněných baňkách plavali brouci a všelijaká havěť naložená v láku. Uprostřed místnosti stál nízký dubový stolek a za ním seděla kořenářka Ydmatta. Měla dlouhé šedivé vlasy, překryté šátkem, její oči byly jen úzké štěrbinky, pleť měla průsvitně bílou, skoro jako papír a byla oblečená v jakémsi starobylém hávu baby Jagy.
,,Copak panáčku, trápí tě něco?“ zaskřehotala. Will polkl a jen stěží překonal touhu utéct.
,,J-já bych potřeboval kouzelnou bylinu.“ zamumlal a sklopil tvář.
,,Hohó, jakoupak kouzelnou! U mě žádná kouzla nenajdeš. Zázraky, to možná, ale kouzla? Myslíš si, že jsme v pohádce? Ne chlapče, kouzelnou bylinu tady nikde nemám. Copak ty věříš na kouzla?“ šlehla po Willovi pohledem dravého ptáka.
,,A-ano. Ano, věřím. A proto jsem si přišel pro vaši kouzelnou bylinu. Potřebuji ji.“ prohlásil Will odhodlaně. Byl si jistý, že Ydmatta mu neříká pravdu.
,,Chlapče, jinde svou bylinu hledej, u mne ji nenajdeš. Vidíš zde snad nějaká kouzla? Já jsem jen kořenářka chlapče, ne čarodějka. Pár neduhů vyléčit dovedu, to ano, ale kouzla nesvedu.“ Ydmatta pokývala hlavou.
,,Paní Ydmatto,“ řekl pevně Will. ,,Vím, že kouzelnou bylinu máte. A chápu vaše důvody, proč mi ji nechcete vydat. Neznáte mne. Jsem cizí. Určitě k vám chodí mnoho lidí s žádostí o kouzelnou bylinu. Ale věřte mi, já ji nechci, jako ostatní, využít k posměškům a žertům na účet druhých, já nejsem jako ti ostatní. Já chci s její pomocí zachránit království. Jedině s její pomocí můžu porazit zlý Přízrak, který ničí úrodu, zabíjí dobytek, škodí království a zabíjí bezbranné poutníky. A vy paní Ydmatto, nechcete, aby byl ve našem království mír? Nechcete, aby lidé mohli v klidu pracovat, bez neustálého strachu, že se dočkají smrti od Přízraku? Vy nechcete, aby život prostých, chudých lidí, jako jsem já, byl šťastný?“ pohlédl na Ydmattu, čekal na její reakci. Ona jen sklopila hlavu.
,,Dobrá mladíku, pokud tedy máš v sobě dost odvahy na to, abys Přízrak pokořil, daruji ti tedy kouzelnou bylinu. Pokud ji neseš, svítí na cestu jen tobě. Ozařuje ti směr, kam máš jít, zostřuje vnímání, zlepšuje smysly. Budeš rychlejší, hbitější, silnější. Opatruj ji dobře. A pokud bylinu sníš, pro okolní svět se staneš neviditelným.“ s těmito slovy Ydmatta předala Willovi malou rostlinku barvy zlata.
,,Děkuji.“ řekl jen. Pak se jeho tělo vzneslo a on pomalu vyplachtil dírou v zemi ven. Odsunul balvan zpět na původní místo a cítil se podivně. Jako by měl lepší zrak, slyšet i ševelení ptáků mezi korunami stromů, cítil vůně, které nikdy dřív necítil. Bylo to vlivem kouzelné byliny.
Will prošel vesnicí a zabočil do lesa. Chvíli zauvažoval, jestli se nemá zastavit v krčmě za Xerrisem a poděkovat mu za dobrou radu, ale pak odolal a vešel do lesa.
Okamžitě se ho zmocnil strach. Co když je tady někde Přízrak a čeká na něj, aby ho mohl zabít? Will sáhl do toulce pro šíp a napjal tětivu luku. Trochu vyděšeně se rozhlížel kolem, a na ve, co se mu zdálo být podezřelé, několik chvil mířil, než se ujistil, že to byl jen nějaký normální zvuk přírody. Srdce mu bušilo rychleji než normálně a dlaně měl trochu zpocené. Rozhlížel se na všechny strany a hledal jeskyni se vchodem ve tvaru hada, jak mu ji popisoval Xerris. Žádnou ale široko daleko neviděl. Začínal uvažovat o tom, že si z něj Xerris vystřelil. On koneckonců znal tento les dobře a nikdy v něm žádnou skálu neviděl. Náhle pomyslel na svoji matku, která stále čeká doma na syna, která se stále ještě nevrátil z lovecké výpravy. Určitě už musí být polomrtvá strachy. Jestli vůbec ještě žije, pomyslel si zděšeně Will.
Bloudil lesem asi dvě hodiny, ale žádnou skálu neviděl, ani díky ostřejším smyslům. Už se smrákalo a Willovi se nechtělo strávit noc plnou děsu uprostřed lesa na kamenité tvrdé zemi. Doufal, že skálu brzy najde, protože s každou ubývající chvílí působil les strašidelněji a strašidelněji. Kouzelnou bylinu měl Will zastrčenou za opaskem a vydávala slabé záření.
Najednou Will uslyšel dunivé burácení hromů. Hlasitě zaklel. To mu ještě tak chybělo – bouřka! Jenže nikde neukápla ani kapka vody, na obloze nebylo vidět jediného blesku. Odkud tedy pocházelo hluboké burácivé dunění? Zdálo se, že se ozývá ze samotného nitra lesa. Will polkl. Šel za zvukem. Ten se sice ozýval všude a ohlušoval ho, ale Will díky kouzelné bylině uměl dobře poslouchat a tak vnímal lehké výkyvy zvuku. Podle toho dokázal určit, odkud zvuk pochází. Nohy ho vedly dál za zdrojem zvuku, až dorazil k jeskyni s úzkým vchodem. Ten vchod připomínal hadí chřtán, a uvnitř dokonce ležel hladký kámen, který vypadal jako rozeklaný hadí jazyk.
Will hlasitě polkl, aby v krku neměl takové sucho. Na chvíli zaváhal. Dunivé burácení se ozývalo opravdu hlasitě. Netušil přesně, co to je, ale věděl, že ten zvuk vydává Přízrak. Otočil se vzad, jestli ho zezadu někdo nesleduje, ale nikoho nespatřil, tak se zase otočil zpět. Stále váhal. V duchu si nadával, že je takový zbabělec, ale stejně se mu do jeskyně zrovna dvakrát nechtělo. Čtyřikrát si v duchu zopakoval Xerrisovy pokyny, než se konečně odvážil vejít.
V hluku burácení hromů neslyšel nic, co by napovídalo, že se za ním někdo plíží nebo ho sleduje, ale přestože ten zvuk skrýval hrozivou předtuchu, Will byl alespoň rád, že v jeskyni není hrozivé, mrtvolné ticho, že tam není klid před bouří. Protože k míření lukem potřeboval obě ruce, kouzelnou bylinu držel v zubech a tak mu dokonale svítila na cestu. Lehce se třásl po celém těle, ale bylina mu dodávala odvahu a energii. Will v duchu děkoval Xerrisovi i Ydmattě a rozhodl se, že jestli přežije, oběma půjde mnohokrát poděkovat.
Náhle burácení hromů ustalo stejně rychle, jako začalo. Willovi začalo srdce bušit hlasitěji a napadla ho děsivá myšlenka – co když burácení bylo chrápání Přízraku, když spal? To by ale muselo znamenat, že se PROBRAL.
Will se na to snažil moc nemyslet, ale příliš mu to nešlo, protože v tu chvíli zkrátka na nic jiného myslet nedokázal. Rozhlížel se po stěnách, před sebe i za sebe, jestli neuvidí Přízrak, nebo zkrátka něco, co nahání hrůzu, ale stále nic neviděl, ani neslyšel, takže celou jeskyni vyplňovalo jen temné, zlověstné ticho. Stále nemohl uvěřit, že doopravdy stojí v temné, strašidelné jeskyni a chystá se porazit temný Přízrak, který pustoší celou zem. Ale skutečně to byl on, šel temnou chodbou a snažil se nemyslet na to, co nevyhnutelně muselo následovat – setkání s Přízrakem.
Na chvilku přestal dávat pozor a narazil do stěny, která jeskyni na konci uzavírala. Třel si poraněné čelo a tvářil se zmateně. Nikde neviděl nic podezřelého, ani nic, co by mohlo vypadat jako temný Přízrak. Ohlédl se dozadu, ale nikoho ani nic neviděl. Tak se ohlédl zpátky a několik minut se jen naštvaně mračil na stěnu přes sebou, jako by doufal, že se z ničeho nic rozpadne na kousky.
Buch!!! Ozvala se rána jako z děla a Will se zděšeně otočil. S celým tělem třesoucím mířil napjatým lukem na tvora před sebou.
Byl to Přízrak,o tom nebylo možné pochybovat. Byl to obrovský hustý oblak neprostupné černé mlhy, bez těla, bez jakéhokoli tvaru. Přesto však bylo jasné, že Přízrak má nějaké tělo – byl příliš hustý na to, aby byl jen mlhou. Obrovský těžký mrak se začal pohyboval a rozprostírat se po celé šířce a výšce jeskyně, aby Will nemohl utéct. Will viděl, jak jeho luk skolil jeleny, losy, bizony a všelijaké nebezpečné tvory, přesto ale tušil, že Přízrak nemá naději porazit, ani s kouzelnou bylinou.
Přízrak náhle začal nabývat tvar. Nejprve se začal točit jako tornádo, stále rychleji a rychleji, tak rychle, že bral Willovi dech z plic, Will se neovládl, nezvládl luk, a upustil vložený šíp na zem. Luk naštěstí stále držel, tak z toulce vytáhl nový šíp a namířil zpět na Přízrak. Ten se teď točil tak oslepující rychlostí, že by byl schopen roztrhat na cucky celé vesnice, města a země, možná dokonce zničit celý svět. Rozkmital se a pak se náhle točit přestal. Začal se tvarovat do podoby mohutného draka s třinácti hlavami, stále byl ale jen oblak kouřového dýmu, hustého a neprostupného jako cihlová zeď. Vyplázl na Willa rozeklaný jazyk a chystal se k útoku. Will si vzpomněl na Xerrisovu radu a spolkl kouzelnou bylinu.
Jestli předtím viděl ostře, tak nedokážu popsat slovy, jak ostře viděl teď, jak hbité a pohotové měl reakce. Každý Přízrakův pohyb viděl ve zpomaleném záběru, a když uviděl, jak se k němu hladově blíží, jak rozevírá svůj lačný chřtán, ani nepomyslel na strach, a s duší obalenou přítomností kouzelné byliny vystřelit na Přízrak šíp. Mířil přesně. Do husté mlhy se hrot nezapíchl, ale zároveň ani na druhé straně nevyletěl ven. Jako by ho Přízrak jednoduše pohltil. Přízrak ale k ráně nevypadal lhostejně. Lehce sebou škubl a z jeho nitra se ozvalo tiché zaskučení. Will proto neváhal a z toulce na zádech vytáhl hned tři šípy najednou a jeden po druhém je nastřílel po Přízraku. Jemu to ale ani tak nezabránilo v útoku. Přízrak otevřel třináct hladových tlam a vrhl se na Willa. Ten byl ovšem připravený.
Z toulce vytáhl všechny šípy naráz, uskočil do strany, odrazil se od malého výčnělku ve stěně skály, a skočil přímo na Přízrak. Kupodivu jím neproletěl, ale zůstal stát na jeho vzpínajícím hřbetě. Klekl na kolena a rychle se přichytil k jedné z hlav. Přízrak se svíjel a kroutil a snažil se ze sebe Willa setřást, ale nedařilo se mu to. Will se držel pevně. Rukou, v níž svíral všechny šípy, zarazil jejich hroty do očí hlavy, jíž se držel. Ta se rozpadla v prach. Chytil se další hlavy a i jí vrazil hroty šípů do očí. Zaúpěla a také se proměnila v prach. Opakoval to u všech zbývajících hlav.
Když zneškodnil poslední, rychle vyskočil a chytil se krápníku, který vyrůstal ze stropu. Tělo Přízraku se chvíli jen mátožně potácelo jeskyní, pak spadlo na zem a dočista zmizelo. Na zemi po něm zůstal jen zlatý prášek. Will seskočil na zem a všechen prášek po Přízraku posbíral do malého váčku. Mezi prachem našel i své čtyři šípy.


Hned druhý den si král Willa povolal na královský hrad. Willovi tu zprávu doručil malý poslíček do chaloupky, kde žil s matkou. Poslíček se tvářil překvapeně, když uviděl, kde Will bydlí. Požádal ho, aby se dostavil na královský hrad. Když se ho Will zeptal, na jak dlouho by tam tak měl zůstat, odpověděl.
,,Král říkal asi pár týdnů, než vám udělí řádná ocenění a daruje odměnu, navíc by vás také rád osobně poznal.“
Na to Will prohlásil, že bez matky nikam nejde. Tenhle problém ale král vyřešil. Poslal pro Willa a jeho matku krásný zlatý kočár. Will se cítil velmi zvláštně, když v něm jel. Jako by opravdu něco znamenal. To byl pro něj neznámý, nový pocit. Byl to příjemný pocit.
Když dorazili na královský hrad, museli sloužící donést jeho matku dovnitř na nosítkách. Will ji smutně držel za ruku a cítil, že její dny se už chýlí ke konci.
Král je přivítal se všemi poctami a hostil je devět dní. Nebo spíš Willa. Jeho matka byla spíš v klidu v pokoji, dostávala lázně a služky jí přinášely lehké zdravé ovoce. Král mezitím řekl Willovi:
,,Co se stalo vaší matce?“
Will jen stroze pokýval hlavou. ,,Umírá.“ sdělil prostě.
Král se usmál, což Willa nesmírně popudilo. Už se chystal otevřít pusu a pěkně králi zanadávat, bez ohledu na to, jestli je to král nebo ne, když král zvedl ruku a tím ho umlčel. ,,Klid, mladíku, klid. Já už jsem z jistého zdroje o nemoci tvé matky věděl. Proto jsem se rozhodl jí pomoci.“ ukázal na dveře do sálu.
Vešla stará shrbená stařenka, s košíkem v ruce. Ydmatta! Chodilo už se jí ztěžka, z jedné strany jí podpíral Xerris, z druhé Robin. Usmívala se. Když došla k Willovi, poplácala ho po zádech.
,,Jsem ráda, že jsi splnil, co jsi sliboval, své sliby o šťastné zemi bez Přízraku. Proto jsi, myslím, zasloužíš dostat tohle.“ podala Willovi malou lahvičku s jiskřivě zlatou tekutinou. ,,Stačí spolknout jedinou kapku, a vyléčí všechny neduhy, zranění, pomůže od bolestí. Opravdu, působí na všechno.“
Will na lahvičku chvíli jen beze slova držel v rukou. Pak se na Ydmattu vrhl a políbil ji na obě tváře. ,,Děkuji, dějuji, dekuji!“ opakoval pořád dokola.
Pak vyběhl z místnosti, vyběhl po schodech nahoru a s pocitem radostného štěstí zamířil do pokoje, kde na posteli s nebesy ležela jeho matka. Když jí uviděl, na chvíli se zalekl, že je mrtvá, ale když zašeptal její jméno, otevřela oči a usmála se.Will se klekl vedle její postele.
,,Otevři ústa, pomůžu ti.“ řekl matce. Ta ho ihned poslechla a otevřela ústa. Will jí do nich nalil trochu kouzelné zlaté vody.
Mohl okamžitě pozorovat tu proměnu. Jak jeho matka polkla, ihned se začala usmívat stejně energicky, jako tehdy, když byla ještě zdravá. Posadila se a protáhla si rozlámané tělo. Pak Willa objala.
Den nato jim král věnoval tolik zlata a stříbra, aby Will už nemusel nikdy pracovat. Will mu byl až přehnaně vděčný, koktal a zajíkal se. Král to ale odbyl mávnutím rukou. Když mu Will chtěl velkou část své odměny dát zpátky, jen s pobavením odmítl.
,,Podívej Wille, já už jsem docela starý a asi už dlouho žít nebudu. Nemám žádného syna, dceru, potomky, nikoho, u koho byl bych rád, kdyby mu po mé smrti připadla vláda. Po mé smrti zdědí trůn mí vzdálení příbuzní a s ním i veškerý můj majetek. Jsou nafoukaní a zlí a já je nemám rád. Proto budu rád, když část mého majetku připadne někomu, kdo si ho opravdu zaslouží.“
Král také Willovi nabídl, aby i s matkou zůstal bydlet na královském hradě, ale Will odmítl. Měl jejich malou, přívětivou chaloupku v lese příliš rád na to, aby ji opustil. A i když lov pro něj byl vždy jen zdrojem obživy, teď si uvědomoval, že je to pro něj i zábava – ten nepopsatelný pocit, když se dlouhé hodiny krčil v křoví, ten pocit, když přivřel oči, a s pohledem upřeným na cíl vystřelil a trefil se přesně, kam chtěl.Tohle byl život, který chtěl žít. Poděkoval tedy králi za štědrou nabídku a ještě ten den a matkou odjel do lesů. Byl šťastný, že už je to za ním.