Helloween

**„I malý človíček může dokázat velké věci.“**

Už jsem skoro spal.

Ležel jsem v posteli a za oknem tiše bubnoval déšť. Byla chladná podzimní noc a vítr občas zatřásl větvemi stromů. V mysli se mi promítaly nejrůznější myšlenky. Člověk někdy těsně před usnutím přemýšlí o věcech, na které přes den vůbec nemá čas.

Vzpomínal jsem na své dětství.

Vzpomínal jsem také na povídky, které mi před spaním vyprávěli rodiče. Tedy na takové jejich vlastní „pohádky“. Nebyly to vždycky klasické pohádky o princeznách a dracích. Často mi vyprávěli příběhy o dávných rytířích, tajemných hradech a především o legendárním králi Artušovi.

O Artušovi, Excaliburu, rytířích kulatého stolu a kouzelníkovi Merlinovi.

Tehdy jsem těm příběhům věřil.

Dnes už jsem dospělý.

Přesto je mám pořád někde hluboko v paměti.

A možná právě proto mě to, co se stalo onoho podzimního večera, tolik vyděsilo.

---

## New York v barvách podzimu

Byl konec října.

New York byl zahalený do podzimních barev. Ulice pokrývalo spadané listí a déšť z nich vytvořil kluzkou barevnou směs. Lidé pospíchali domů, protože počasí bylo opravdu mizerné.

Blížil se Halloween.

Výlohy obchodů zdobily dýně, čarodějnice, kostlivci a umělé pavučiny. Z oken domů viseli duchové a na některých střechách stály obrovské nafukovací příšery.

New York žil Halloweenem.

Jenže já jsem tehdy ještě netušil, že letošní Halloween bude trochu jiný.

Podle starých keltských tradic se právě v tomto období měla hranice mezi světem živých a mrtvých na chvíli otevřít.

Duše zemřelých se měly vracet z onoho světa.

Samozřejmě jsem tomu nevěřil.

Alespoň jsem si to myslel.

---

## 31. října

Večer 31. října jsem si nasadil masku Frankensteina.

Nebyla nijak zvlášť povedená, ale mně se líbila.

Navíc jsem byl vždycky trochu strašpytel.

Vyšel jsem ven.

V ulicích bylo plno lidí v kostýmech. Děti obcházely domy a volaly:

„Trick or treat!“

Dospělí se bavili, smáli a někteří už měli v sobě několik skleniček.

Z reproduktorů před jedním barem hrála hlasitá hudba.

Šel jsem po chodníku a přemýšlel, jestli si ještě někde koupím něco k jídlu.

Pak jsem ho uviděl.

Stál na druhé straně ulice.

Muž v dlouhém plášti.

Na hlavě měl přilbu a v ruce držel něco, co vypadalo jako starobylý meč.

Zastavil jsem se.

„To je nějaký hodně povedený kostým,“ pomyslel jsem si.

Muž se na mě podíval.

A usmál se.

Přešel ulici.

Zastavil se přede mnou.

„Dobrý večer,“ řekl.

Jeho hlas zněl podivně staromódně.

„Dobrý… večer,“ odpověděl jsem nejistě.

Chvíli jsme na sebe koukali.

Potom se mě zeptal:

„Nevíte, kde je hrad Camelot?“

Zamrkal jsem.

„Prosím?“

„Camelot.“

„Tady? V New Yorku?“

Muž se zamyslel.

„New York…“

Rozhlédl se kolem.

„Takže Camelot už neexistuje?“

„No… řekl bych, že ne.“

„To je nemilé.“

Podíval jsem se na jeho meč.

„Vy jste Artuš?“

Muž se na mě podíval tak vážně, že jsem málem utekl.

„Ano.“

Nastalo ticho.

„Jako… král Artuš?“

„Kolik Artušů znáte?“

To byla rozumná otázka.

„No… vlastně jen jednoho.“

Artuš přikývl.

„Pak jsem to skutečně já.“

---

## Král v moderním světě

Myslel jsem si, že jde o nějakého herce.

Jenže potom udělal něco, co mě přesvědčilo, že na tomhle kostýmu něco nesedí.

Položil ruku na meč.

„Excalibur.“

„To je plastový meč?“ zeptal jsem se.

Artuš se urazil.

„Plastový?“

Vytáhl ho z pochvy.

Čepel se zaleskla.

A kolem ní se objevilo podivné světlo.

„Dobře,“ řekl jsem. „Beru zpět.“

Artuš se rozhlédl po ulici.

„Kde jsou rytíři?“

„No… většinou už nežijí.“

„A Merlin?“

„Taky asi ne.“

Artuš zesmutněl.

„A Guinevere?“

„Nevím.“

„A Lancelot?“

„Pane králi, je rok 2026.“

Artuš na mě hleděl.

„Cože?“

Vysvětlil jsem mu, že uplynulo mnoho staletí.

Král Artuš si sedl na lavičku.

„Tak dlouho jsem spal?“

„Asi ano.“

„To je nepříjemné.“

Pak se podíval na auta projíždějící kolem.

Jedno zatroubilo.

Artuš vyskočil.

„Drak!“

„To je taxi.“

„Vypadá nebezpečně.“

„Někdy je.“

---

## Jenže něco nebylo v pořádku

Zpočátku jsem si myslel, že jde o nejpodivnější halloweenský vtip, jaký jsem kdy zažil.

Jenže potom Artuš zvážněl.

„Musím vás o něco požádat.“

„O co?“

„Musíme najít Excalibur.“

Podíval jsem se na meč v jeho ruce.

„Vždyť ho máte.“

Artuš zavrtěl hlavou.

„Tohle je jen kopie.“

„Cože?“

„Pravý Excalibur byl ukrytý v tomto světě před mnoha staletími.“

„A proč?“

Artuš se ke mně naklonil.

„Protože někdo se ho pokouší najít.“

„Kdo?“

Král se podíval do temné ulice.

„Mordred.“

V tu chvíli zahřmělo.

Déšť zesílil.

A z dálky se ozvalo podivné zařinčení.

Artuš vstal.

„Už je blízko.“

„Kdo?“

„Můj synovec.“

„Mordred?“

„Ano.“

„Ale ten je taky z legendy.“

Artuš se na mě podíval.

„Některé legendy nikdy nezemřou.“

---

## Halloween začíná být opravdu strašidelný

Za rohem se objevila postava.

Černý plášť.

Černá maska.

V ruce držela meč.

Lidé kolem si jí nevšímali.

Mysleli si, že jde o dalšího účastníka halloweenského večírku.

Jenže já jsem věděl, že něco není v pořádku.

Artuš vytáhl svůj meč.

„Utíkejte!“

„Kam?“

„Kamkoliv!“

To byla rada, kterou jsem si vzal k srdci.

Rozběhl jsem se.

Artuš běžel za mnou.

Za námi se ozval hluboký hlas:

„Artuši!“

Král se zastavil.

Otočil se.

„Mordrede!“

Maskovaná postava zvedla meč.

„Camelot padl před staletími. Tentokrát padne celý váš svět.“

A pak se usmála.

Halloween právě začal.

A já pochopil, že letos rozhodně nepůjde jen o masky, dýně a bonbony.

Tentokrát se mezi živé opravdu vrátili mrtví.

A já, obyčejný člověk v masce Frankensteina, jsem se měl stát součástí legendy.

Legendární výprava za Excaliburem právě začínala.