Jádroh

Tenkrát jsme s týmem jeli na Sibiř studovat chování zvěře za polárním kruhem. Jistě si dovedete představit, jaké teploty se tam pohybují a našim úkolem bylo zjistit, jak se zdejší zvěř liší od svých druhů, žijících v teplejších krajích. V týmu nás bylo 5, každý člen zaměřený na něco jiného. Měli jsme geologa, botanika, experta na přežití v divočině, mě jako zoologa a cestou se k nám přidal Rus, který měl nastudovaný terén Sibiře a měl nám dělat průvodce.

Cestu jsme zahájili letadlem do Moskvy, každý s těžkými krosnami a kufry, kde se k nám připojil náš průvodce. Po přespání jsme přesedlali na vlaky a s několika přestupy jsme po pár dnech dojeli do Norilsku. V tomto těžebním městě jsem měli domluvené sněžné skútry pro přesun v divočině a vysílačky, které nám budou sloužit jako jediný spojovací prostředek s civilizací. Měli jsme být pryč jen měsíc a při problému nebo prodloužení výzkumu vše okamžitě oznámit přes vysílačku. V případě, že se po dané době neozveme nebo nevrátíme, budeme automaticky brání jako mrtví.

Vyrazili jsme brzo ráno a protože přes noc napadl nový sníh, skútry přišly vhod. Jeli jsme severovýchodně od města a jak jsme se vzdalovali, krajina se měnila ze zpustošené důlní roviny na zalesněné kopce. I když svítilo slunce, byla větší a větší zima, jak jsme se vzdalovali od znečištěného vzduchu města. Asi po 70 kilometrech, když se nám město úplně ztratilo z dohledu, začaly zamrzat motory našich skútrů. To představovalo velký problém, protože jsme byli uprostřed divočiny v závějích hlubokého sněhu a nemrznoucí směs v motorech byla ta nejsilnější, co jsme sehnali. Chvíli jsme dumali nad problémem, když v tom napadlo našeho experta na přežití upevnit kolem motorů nepropustné plachty, které jsme měli. Vyřešil by se tak problém s teplem, které by se drželo kolem motoru a studeného větru, který zmrazoval motor. Zakryli jsme tedy motory a nechali je chvíli zahřát. A ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Jeli jsme tedy dál a před setměním jsme narazili na skalní převis, kde jsme si postavili tábor na noc.

Ráno bylo kolem tábora spousta stop, lidských stop, otisků obuvi sibiřských kmenů. Průvodce nám ale sdělil, že v těchto místech se o žádném známém kmeni neví. Napadlo nás jít po stopách, třeba nás zavedou k dosud neznámým obyvatelům. Měli jsme štěstí, že v noci nesněžilo, a tak jsme po pár hodinách stopování opravdu narazili na neznámý kmen. Jeho obyvatelé žili naprosto nepoznamenáni dobou, bydleli v čumech, nosili kožené oblečení a používali jen jednoduché dřevěné a kamenné nástroje. Naštěstí nebyli nepřátelští a jejich jazyk se velice podobal ostatním jazykům sibiřských kmenů. Zavedli nás k náčelníkovi a náš průvodce se s ním dal ihned do řeči a zároveň nám dělal překladatele. Tento kmen si říká Čumungové, což by se dalo přeložit jako poslední. Jejich zvyky, božstva a styl života se neliší od ostatních kmenů, až na to, že tento kmen je poslední, který zůstal neposkvrněn dobou. Jsou mu známy některé vynálezy a vědy moderní doby, ale rozhodli se je nepoužívat a zůstat v ústraní. Nyní ale potřebují naší pomoc. Veškerá zvěř zmizela z okolních lesů a jejich lid trpí hladem, nevědí co se stalo, jediné, co občas najdou, jsou zvláštní velké stopy ve sněhu a někteří prý zahlédli velkého tvora s bílou srstí, jak kráčí na zadních končetinách buď sám nebo ve skupině. Vždy prý bylo slyšet jakési pleskání a cvakání. Proto kolem našeho tábora v noci záměrně zanechali stopy, které nás dovedly sem a proto nás přijali tak vlídně.

Jako první nás samozřejmě napadlo, že jde o nějakého velkého ledního medvěda s mláďaty, kterému vyděšení a hladoví Čumungové připsali chození po zadních. To by ovšem nevysvětlilo záhadné zmizení veškeré zvěře. Rozhodli jsme se se porozhlédnout po okolí, seznámili jsme lovce z kmene s mapou, na které nám ukázali místa, kde spatřili ty záhadné organismy a hned ráno jsme se na tato místa vydali. První z nich nebylo příliš vzdálené od vesničky a překvapivě se zde nenacházelo nic neobvyklého. Na dalším místě už byly zajímavější věci. Našli jsme stopy opravdu neznámého tvora, vypadaly jako lidské, ale byly o dost větší a měly jen čtyři prsty, ze kterých vylézaly obrovské drápy. Hloubkou naznačovaly na tvora o váze okolo 400 kilogramů, který opravdu chodí vzpřímeně. Tvor musel mít obrovskou sílu, protože stromy, mezi kterými vedly stopy, byly ohnuté, nebo rovnou zlomené. Vydali jsme se tedy tímto směrem, když v tom jsme uslyšeli ono popisované pleskání provázené cvakáním. Okamžitě jsme ztuhli. Zmražení na místě jsme čekali co se bude dít dál. A pak jsme je spatřili.

Před námi se objevila tlupa asi třímetrových humanoidů pokrytých na některých částech těla bílou srstí. Mířili na nás velmi vyspělými zbraněmi a nám nezbývalo nic, než se vzdát. Poslepu nás odvedli do nějaké budovy. Nevím kudy jsme šli a kde přesně jsme byli, ale určitě to nebylo postavené lidmi. Nebylo tu o moc tepleji než venku, ale jim to viditelně nevadilo. Nějakou dobu jsme seděli v nevelké místnosti, obklíčeni strážemi a já si je mohl důkladně prohlédnout. Jak jsem již řekl, měřili kolem tří metrů, hruď, ramena a půlku zad měli pokryté čistě bílou srstí, předloktí a holeně taktéž. Na rukou i na nohou měli pouze čtyři prsty zakončené opravdu dlouhými drápy. Jediný kus oděvu tvořila jakási látka zakrývající oblast, kde se u lidí nachází pohlavní orgány. Nejpozoruhodnější ale byla hlava. Byla taktéž porostlá bílou srstí, ale každý jedinec jí měl jinak upravenou a dlouhou. Uši měli dlouhé a špičaté, z úst byli vidět dlouhé ostré zuby a co mě nejvíce zaujalo, na čele měli třetí oko! Vydávali ony pleskavé a cvakavé zvuky, byla to jejich řeč.

Po chvíli čekání se otevřeli kovové dveře a do místnosti vstoupili další dva členové této rasy. Jeden z nich cosi zapleskal a druhý velmi zvláštním hlasem v naší řeči onu větu zopakoval. Takto jsme se dozvěděli, co s námi bude a co se tu vlastně děje. Zdrcující zpráva, že zde budeme drženi, abychom nevyzradili, co jsme spatřili, nás zlomila. Nebylo to ale to nejhorší. V dalším oznámení jsme se dozvěděli, že tato rasa nepochází ze Země, nýbrž z nedávno objevené planety u nás známé jako Proxima Centauri b, obíhající malou hvězdu Proxima Centauri. Na Zemi přišli vytěžit zemské jádro, které by pak umístili do své planety. Jejich planeta je o mnoho miliard let starší než Země, tudíž se jejich zemské jádro ochlazuje a na povrchu začíná být doba ledová. Už jednou tuto metodu použili na Marsu, proto je Mars nehostinná planeta bez života. Díky tomu, že používají aktivní zemská jádra, oddalují onu dobu ledovou a díky evoluci se přizpůsobují podmínkám, které nastávají. Jádro Marsu ale nebylo dost silné pro jejich planetu, která je větší, a tak se nestihli plně přizpůsobit. Studovali nás dlouho, a když zjistili, že jsme jim velmi podobní, rozhodli se pro naše jádro, které zákonitě musí způsobovat podobné podmínky jako jejich jádro. Náš jazyk se naučili jen někteří jedinci pro případný kontakt.

Poté nás odvedli do pokojů, kde jsme měli být drženi a pozorováni. Tu noc jsme nikdo nezamhouřili oči. Ráno jsme dostali nějaké jídlo a vodu. Byla to zvěřina, pravděpodobně z okolních lesů, což by vysvětlovalo problém zmizelých zvířat. Poté nám bylo dovoleno jít se podívat na vrt k jádru. Povím vám, že to byl hotový geologický ráj. Tolik různých hornin na jednom místě, známých i nových, byste jen těžko hledali jinde. Když náš geolog spatřil onen vrt, omdlel a spadl do něj. Nestihli jsme ho chytit a bylo nám jasné, jaký osud ho čeká při hloubce vrtu. Pro cizince tato příhoda znamenala jedině o starost méně, tudíž nás vedli dál, do jakési pozorovatelny, kde nám byl vysvětlen postup vrtu. I když je tato rasa vyspělejší než lidská, dokáže létat vesmírem a těžit zemské jádro, vrt je pro ně stále dost náročná záležitost. Přeci jen vrtat tvrdý kámen do hloubky 6000 kilometrů není jednoduché. Vrtají pomocí vertikálního diamantového vrtáku obřích rozměrů, přímo kolmo k zemi. Odvrtaná hornina je vlivem teplot ihned zkapalněna a odčerpávána na povrch, kde se nechává plně zpopelnit za nepředstavitelných teplot. Vrták se musí neustále chladit aby se také neroztavil, což obstarává sníh v okolí, který je dopravován k vrtáku. Za pět let jsou se svou prací zatím asi ve třetině.

Nic o sobě ani o jejich technologii nám nechtěli sdělit, ale dalo se ledacos vypozorovat. Například to, že jsou to čistě masožravci, jak napovídají jejich drápy a zuby. Maso jedí syrové a jsou schopní ho sníst klidně 50 kilogramů najednou. Silou jasně převyšují člověka, vždyť dokáží zlomit strom! Veškeré stavby a nástroje byly kamenné nebo kovové, někdy kombinované. Ale nikdy jsem nepřišel na funkci třetího oka. Vždy jsem jím byl naprosto uchvácen, nedokázal jsme od něj odtrhnout oči. Jakoby mě hypnotizovalo. Vždy jsme si myslel, že dokonalejší organismy, jako jsou ryby, savci a ptáci, nemohou mít víc jak jeden pár očí. Tito savcům podobní tvorové tento názor plně vyvracejí.

Několik dalších dní jsme chodili po celém areálu a měli možnost prohlédnou si jejich zařízení. Na jednom kovovo - kamenném zařízení, které sloužilo jako obrazovka, jsme měli možnost vidět, že je v Antarktidě další vrt, mnohem hlouběji než tento, téměř u jádra. Byl popsán písmem, které vypadalo jako kombinace asijských a egyptských znaků. Vysvětlili nám, že dva vrty rychleji vytěží jádro, každý začne z jedné strany a potkají se uprostřed. To už Rus v našem týmu nevydržel a napadl jednoho člena našich hlídačů. Samozřejmě byl zabit první ranou. Pro nás to byla ztráta, pro ně potrava.

Jak dny plynuly, začali jsme přemýšlet nad útěkem. Bylo nám jasné, že je to velmi riskantní, ale musíme informovat svět o tom, co nám hrozí. Museli jsme utéct, když jsme byli na každodenní procházce. Jeden z nás se ale musel obětovat. Tahali jsme nitky, kdo si vytáhne nejkratší, obětuje se. Nejkratší si vytáhl botanik, jeho úkolem bude odvést pozornost, abychom my mohli utéct. Hned další den jsme provedli náš plán. Botanik začal provokovat hlídku a pak se vydal na útěk. My jsme se zatím tiše vydali přesně na opačnou stranu. Snažili jsme se jít směrem k Čumungské vesnici, kde čekaly naše skútry. Nebyli jsme ani v půli cesty, když se za námi ozval řev a zasypala nás střelba. Jejich zbraně střílely energetické koule, které způsobovaly krátery v zemi a vytrhávaly stromy i s kořeny. Jedna koule dopadla těsně vedle nás a odmrštila nás několik metrů. Mě se naštěstí nic nestalo, ale můj druh měl zlomenou nohu. To byl velký problém. Nemohl dál běžet, snažil jsme se mu pomoct. On byl však smířen se svým osudem, ukázal mi směr, zavřel oči a čekal na smrt. Utíkal jsem tedy daným směrem a když jsem se naposledy otočil, uviděl jsem, že se celá tlupa pronásledovatelů zastavila u zraněného přítele a jeden z nich mu svými silnými čelistmi ukousl hlavu. Od té chvíle už jsem jen slepě běžel dál a hledal vesnici.

Začalo se stmívat a prudce sněžit. Vesnici jsem našel až pozdě v noci, promrzlý na kost. Ve vesnici byl klid, všichni spali a naše skútry byly přesně tam, kde jsme je nechali. Naštěstí byly ještě pojízdné. Ihned jsem vyjel hrubým směrem zpět k Norilsku. Přemýšlel jsem. Nemůžu říct co se stalo, měli by mě za blázna a obvinili by mě z vraždy mých čtyř kolegů. Cestu k dolu jsem si nepamatoval a neměl jsem jediný důkaz. K městu jsem přijel brzy ráno, většina města naštěstí ještě spala. Neměl jsem u sebe žádné peníze, ale mohl jsem prodat skútr. V tuto roční dobu o něj bude jistě zájem. Netrvalo dlouho a měl jsem peníze na cestu domů. Před polednem jsem nasedl na vlak a stejnou trasou jsem se dopravil zpět do Moskvy, odkud jsem vlakem dojel domů.

O svém zážitku jsme dlouho mlčel. Promlouvám až nyní po letech, kdy se Země začíná ochlazovat. Zimy jsou nyní chladné a dlouhé a vědcům se nedaří najít důvod tohoto ochlazení. Já ho znám, cizinci už museli začít s těžbou jádra. Doufám, že mě nebudete mít za blázna a učiníte opatření dřív, než bude pozdě.