Město bohů

Strážnice Hellhound v Helhaimu
Byl velice studený večer. Na stráži jsem stál už velice dlouho. Kdyby nebylo našeho psa, tak bych se z toho zbláznil. Noc ubývala velice pomalu. Od té doby co se přestalo válčit, tak jsou večerní hlídky nudné.

Během hlídky se občas stalo, že z blízkého lesa se ozvalo křupnutí větvičky Okamžitě zavolám. „Halo? Je tam někdo?“ Bohužel nikdo neodpoví . Takhle to probíhá skoro pořád. Jen někdy přijde poutník žádající o nocleh. Když se nudím, přemýšlím o své službě v armádě. Pamatuji doby, kdy jsem byl každý den v bitvě. Říkali mi „Zubní víla.“ S tím rozdílem, že já zuby vyrážel a peníze bral. Občas se podívám na nedaleké ruiny. Stávalo tam veliké město zvané Město Bohů. Bylo vidět na velikou dálku. Když jste vstoupily do města, byli jste jako v ráji. Ulice dlážděné zlatem, budovy postavené z mramoru a všude kolem zeleň. Do města stále proudila voda z nedalekých hor. Bohužel přišla válka. Město bylo vypleněno a obyvatelé vyhnáni. Ti jenž přežily se uchýlili do hor.

Jak jsem takhle přemýšlel, uslyšel jsem z lesa prasknutí větvičky. Zavolal jsem „ Halo? Je tam někdo? „Hlas polozmrzlého muže se ztrácel kdesi v tichu, kdyby nebylo našeho psa, tak bych ho považoval za přízrak. Když přišel blíž, tak jsem uslyšel. „Neboj se vojáčku. Jsem jen starý pocestný, který hledá místo na odpočinek“. Usmál jsem se na něj a pozval ho dál. Udělal jsem mu horké kafe a dušené maso. Přiložil jsem do krbu a položil na dědečka pár dek. Měl jsem z něj špatný pocit. Připadalo mi, že byl kdysi velice bohatý, ale osud ho srazil na zem. Dozvěděl jsem se, že je poslední obyvatel z Města Bohů. Vyprávěl dlouho do rána. Když jsem šel udělat kafe tak usnul na věky. Takto zaniklo věčné Město Bohů.