Minulost, Přítomnost a Budoucnost

Já.To je asi to čím začnu. Nikdy jsem nepřišla na to, kdo já vlastně jsem. Jsem to prostě já? Taková jak se vnímám? Tělo, něco jako stroj avšak s uměním přemýšlet, tvořit? Řekla bych že ne. Musím být přece něco víc. Všichni musíme. V tom případě: jsem duše a tělo je jen schránka? Ale v tom případě bych byla přece pokaždé jiná. V každém životě jinak vychovaná, nebo nevychovaná. Přece moje rodina jsou taky já. A mám pocit, že bez nich to prostě už já nejsem. Vždycky jsem si myslela že jsem prožila už předtím nějaké životy. Ale proč si nikdo nic nepamatuje? To se to všechno vymaže? Všechny vzpomínky přijdou nazmar? Všechny emoce? A proč to musí skončit? Tenhle život? Život je hrozně hluboký, avšak někdy se mi jeví jako hrozně povrchní. Proč se chovají někteří lidé tak a druzí jinak, když jsme vlastně začali stejně? Nebo nezačali? Je to tak, že si z minulých životů do nového neseme jizvy, rány a lásky? Proto uvažuje každý jinak? Nevím. A myslím že mi ani není souzeno na to přijít. Ale mám tolik otázek. Celý můj život je jedna velká otázka. Je to zvláštní to tu psát a přitom jít za chvíli grilovat s rodinou. Nevím co je lepší, jestli žít povrchně, nebo bádat nad tím, co je podstatou života, ale zjistila jsem, že povrchní život je jednodušší. Je to určeno pro mě. Pro nás. A možná jsem od přírody zvědavá duše. Nebo tělo. Prostě já. Ale šťastná jsem, když se nezabývám takovými věcmi. Avšak nemůžu si pomoct. Ty otázky jsou všude kolem nás, ale většina lidí se je naučila ignorovat. Je jim tak totiž líp. Jsou šťastní.