Nepřehlédnutelná nosovka II. Lenka Kozderková

Pondělí
Poledne

„Prozatím pište povídku,“ povídá pan Pošmourný, přitom prohání
pometlo po pavlači – poletuje prach. Prokop Pošmourný, postarší
protřelý pisálek pochybné pověsti.
„Proč, prosím, právě příběh?“ poznamenávám.
„Přitáhnete pozornost poroty,“ přičemž pokračuje, „paní Poláko-
vá, pomůžu při psaní, pohlídám přivezení příslušných písmenek,
posmýčím pavučiny, poklidím pokojík, pak předsíňku, převléknu
postele, pověsím plus přežehlím prádlo, přeleštím parkety, pánovi
přinesu plzeňské pivo, připravím pohoštění, parádní pokrm…“
Přestávám poslouchat. Prozradí pohnutky podivného podlé-
zání?
„Pojďme psát pospolu, přijímáte? Počebujete pšízeň, pusinko,
pochopení, pohodu, pohlazení, políbení, polaskání…“ počal po-
divně pošišlávat.
Procitám. Připouštím prvotní podezření, pociťuji předzvěst
průšvihu. Pseudoliterát potřebuje povýšit – posunout postavení,
pole působnosti, prosadit PR.
„Prdlajs pospolu. Příživníku!“ prsknu.
„Podívejte, panenko, povídka přinese popularitu, prostor pro
prezentaci, peníze…“ přesvědčuje povýšeně.

15:00
Přichází pošťák, přináší příslušná písmenka. Překontrolováno.
Perfektní práce, přinesl přesný počet. Podepisuji převzetí, poté
poklábosíme při punčáku. Pan Pošmourný pomaloučku pozvolna
pochází po pavlači, pozoruje, pokukuje.
Pes prašivej, pomyslím.

15:50
Pošťák posbíral pracovní propriety, pootevřel…
„Prásk!“ prošoupané pruhované pantofle proletí podél pošťáka.
„Pane, přestaňte, přivolám policii!“
„Padejte, postmane!“ Prošel. „Pche, pracovník pošty přivolá
policii! Pomáhá panence, prostopášník. Pošetilé!“ procedí Po-
šmourný.

„Poklona, paninko! Poklona, pipko pihovatá!,“ pění pan Pošmour-
ný. „Pýcha předchází pád!“ přidává.
Přemýšlím – proč?

Podvečer
Pouštím počítač, posílám povídku (pod pseudonymem).