Neznámá planeta Z III. Lenka Kozderková

Moll sem, moll tam – zkusím to s hudbou
Rozhodl jsem se, že se naučím něco nového. Dlouho jsem přemýšlel,
na jaký hudební nástroj bych chtěl umět hrát. Chodí tu do houslí.
Neumím si představit, jak bych se do nich vešel, navíc – jak jsem
zjistil – housle se musí zamykat, tím pádem pak zase odemykat.
Houslovým klíčem. Ztratím klíč, a co potom? To je příliš složité.
Basa, zas klíč, zapadne za vámi zámek a jste v base. Altový klíč –
hm, že by univerzální? Pro více různých hudebních nástrojů? Ne,
pryč od klíčů.
Naučím se hrát na tubu. Tuba je malá, skladná, mohu ji mít
stále při sobě.
Přišel jsem k učiteli, který ihned přešel k věci.
„Nástroj máte vlastní?“
„Mám, dokonce několik,“ pochlubil jsem se.
„Pomohl bych vám s výběrem, škoda, že některou z nich nemáte
s sebou.“
A to se ve mně spletl! Položil jsem před něj tubu od krému na
ruce, tubu s černým krémem na boty, tubu, ve které je ještě asi tak
polovina sladkého kondenzovaného mléka, a plnou tubu se zubní
pastou. Na to, že velký On by měl být odborník, podíval se na mě
tak nějak divně. Bezradně.
„Znáte noty?“ pokračoval v dotazování, zřejmě, aby oddálil své
rozhodnutí, která tuba je pro mě vhodná.
„No ty? Které?“ povídám. Velký On upadl na zem. Sípavým
hlasem vyslovená věta „hrajete mi na nervy“ byla Jeho poslední.
Ani jsem Mu nestačil říct, jak mě tubismus zajímá. Odnesli Ho
na nosítkách do velikého žlutého auta, zapnuli majáky, houkačku
a rychle odjeli. Později jsem zjistil, že velký On přece jen musel
být profesionál – prý Ho intubovali.
Ale přesto – nebudu s Ním držet basu ani se od Něj nenechám
učit hrát na tubu. Něco vám povím, ale nesmíte to na mě nikomu
vytroubit. Začnu hrát na trubku. Nejsem přece žádná trubka!
Musím si jen koupit trubku vodovodní, plynovou…
A basta fidli!

pokračování příště