Spojenec z dola 1/1

Část první: Pes
Běžely podél rozbouřené řeky. Deštivé počasí jim znepříjemňovalo cestu skutečně dokonale. Vymknutý kotník bolel stále více a stejně tak i otékal. Pomalu už nevypadal jako kotník, ale připomínal pouťový balonek modrofialové barvy. Ačkoli se Kateřina snažila své přítelkyni pomáhat s nasazením veškerých sil a podepírala jí, aby musela na pohmožděnou končetinu co možná nejméně došlapovat, v lehkých botkách se neběželo (nekulhalo) nic moc dobře. S každým krokem na rozmáčeném a nejspíš i čerstvě zoraném poli, se ve snaze vytáhnout nohu z bláta samovolně vyzouvaly. ,,Co bych teď dala za pořádný kecky‘‘ pomyslela si Kateřina ,,nebo aspoň kloudnou cestu. Ten dnešní den… stále ještě doufám, že se probudím ze zlého snu a bude krásné slunné jarní ráno a ne, že se začne ten dnešní podělaný děj odebírat tímto ještě více podělaným směrem. Proč zrovna já musím narazit na dvě… přinejmenším zrůdy, za fotku kterých by lecjaký bulvární plátek jistě slušně zaplatil a které spíš připomínají obludy z Hitchcockova filmu. Za těch myšlenkových pochodů si sundala střevíce. Lehce oklepala od nečistot hliněného původu a hodila je pod tričko které si předtím zakasala do elastických kraťasů. I když byla k smrti vyděšená, příšerně unavená a na kost promáčená, nedávala ani kapku své emoce znát. Určitě je to lepší z možností než se nechat zlomit a stát se potravou pro psy. Dá-li se ten netvor vůbec psem nazvat. ,,Za chvíli musíme být u lesa a za ním je vesnice. I kdyby nic jiného aspoň se tam určitě najde někdo s funkčním telefonem a dovoláme se pomoci.‘‘ Pronesla k již chvílemi bolestí omdlévající Janě Kateřina. ,,Skrze tu zatracenou bouřku není vidět na krok, ale jsem si jista, že už tu ten les musí být s každým krokem vidět. Možná se teď dáme trochu doprava, protože podél řeky se ještě táhne taková dlouhá nudle pole a je možné, že už jdeme podél něj jen není vidět přes to počasí.‘‘
A měla pravdu… Po necelých dvou minutách brodění bahnitým polem se začala zjevovat tmavá silueta připomínající vrcholky stromů. I když proti té černočerné, až by se dalo říci hodně nadmíru zatažené obloze, se to dá jen stěží posoudit. ,,No konečně‘‘ ztrhaně si odfrkla. Jana visící na jejím rameni, teď už po většinu času v mdlobách, změnila na kratičký okamžik svůj zoufalý a bolestí zkřivený výraz v něco co by se nechalo považovat za úsměv. Inu není divu, skutečně veselý výraz s bolestmi které prožívala tváří místy od bahna a vlasem deštěm zplihnutým, plným bodláčí a rákosu, jímž se byly nuceny prodrat asi tak před půl hodinou, se vážně těžko utváří. V shluku těchto okolností je každá snaha o takovouto mimiku spíš jen komické ksichtění než úsměv.
Dokulhaly až na okraj lesa… ,,Musím si na okamžik odpočinout‘‘ pronesla Kateřina. ,,Snad už nás nepronásleduje. A také se ti podívám na tu nohu.‘‘ Pomohla Janě si sednout na vyvýšený kořen tak, aby se mohla aspoň trochu pohodlně opřít.
Náhle se zablesklo, jak už se to při bouřkovém počasí stává a pohled který se děvčatům na kratičký okamžik naskytnul, byl opravdu nanejvýš znepokojivý. z příšerné siluety tříhlavého psa jen pár desítek metrů od nich obě naráz zkoprněly, že by se v nich krve nedořezal. Ve stejné chvíli obě přestaly dýchat a nebyly schopny se ani pohnout. ,,Co budeme dělat‘‘ vydechla konečně Jana tichým šepotem, že i Kateřina ani ne dvacet centimetrů od ní si musela část věty domýšlet. Chytila Janu za dlaň a pevně sevřela. Obě dvě se chvěly, ale v tuto chvíli ne důsledkem chladného jarního deště, ale z čistočisté hrůzy. Jejich pohledy koordinovaně směřovaly k místu kde zrůdu spatřily. Skrze hustý déšť a extrémně černý den nebylo vidět téměř nic a veškeré zvuky přehlušily kapky vody dopadající na zkraje listnatý les. V tom přišel další blesk a hnedle dvojitý záblesk světla za ohlušujícího rachotu dvou hromů, ho doprovázející a opět se dvakrát po sobě osvítila ta tolik děsivá silueta. Vypadalo to ale, jako by se zrůda ani malinko nepohnula sedící, či ležící na zemi.
V tom se Kateřina odhodlala. Pomalu a tiše se vydala k místu kde monstrum spatřily. ,,Počkej‘‘ tiše zašeptala Jana a za ruku ji lehce zatáhla zpět ,,snad tam nechceš jít.‘‘ Káča na okamžik otočila hlavu a ukázala před ústy prstem gesto ,,teď mlč a čekej‘‘ a lehce se vymanila z pevného stisku. Mnohem pevnějšího než obvykle. Po dvou pomalých opatrných krůčcích se opět zablesklo se zvukovým orchestrem a v tu chvíli mohla být slyšet na míle daleko dunivá rána. To jak Kateřině samou úlevou spadl kámen ze srdce.
,,Je to jen keř, jenom zatracenej keř a já málem i kalhotky promočila. Teda pokud je to ještě vůbec možné promočit, když už na nich není nitka suchá‘‘ pronesla vesele a Janě tím opět vykouzlila něco jako úsměv v tváři. ,,Ale teď si musím odskočit, aby za chvíli nebylo realitou co před okamžikem málem.‘‘ To už Jana vyprskla smíchy, ale vzápětí jí do očí vyhrkly slzy. To jak se od smíchu oklepala, čerstvě zraněná noha se přihlásila ke slovu.
Kačka si podřepla a opatrně přizvedla minutu od minuty více se projevující otok. I fialové zabarvení už bylo pomalu jednou tak veliké než dole u řeky, tak trochu beznadějně zakroutila hlavou. ,,Už běž, ať mi tu neuděláš loužičku‘‘ řekla Jana a Kateřina odpověděla jen pokřiveným úsměvem.
Když dokončila volání přírody za údajným tříhlavým psem, ulomila z oné bestie dvě větve ve tvaru ypsilon a vyrazila zpět k Janě. Cestou z větví otrhala lupení a olámala drobné výhonky tak, že náhle měly obě tvar tupoúhlého L.
Kamarádka měla hlavu svěšenou a mírně se nakláněla ke straně, asi opět upadala v mdloby bolestí. Ještě aby ne. Ta noha vypadala opravdu ošklivě a navíc tu cestu kterou s ní byla nucena podniknout, to by dokázalo složit i pořádného chlapa. Přizvedla Janě dvěma prsty hlavu a lehkou fackou ji opět přivedla k vědomí. ,,Musím ti tu nohu trochu zafixovat, určitě se nám pak lépe půjde. Čekají nás tak dva, tři kilometry při okraji lesa a pak by jsme měli narazit na vesnici. Je to zacházka ale snazší trasa než v téhle tmě bloudit lesem dokola.‘‘ Sundala si tričko a po chvíli snažení se jí podařilo ho natrhat na asi deseticentimetrové proužky. Několika omotala obě větve, aby na už tak dost bolavou nohu moc netlačily a nezhoršovaly tím bolesti. Zbylými třemi proužky látky obě tupoúhlé dlahy domácí, respektive lesní výroby připevnila ke kotníku, každou z jedné strany. ,,Děkuji‘‘ pronesla Jana. ,,Díky si nechej na potom, jestli budu mít s tebou trpělivost tě odvláčet až někam do civilizace a raději se začni chystat. Musíme pomalu vyrazit, nebo tu hodláš čekat do večera s támhletím?‘‘ Ukázala směrem k místu, kde někde ve tmě stál onen hrůzu nahánějící keř.
Sebrala střevíce. Vyklepala lupení které se nějakým způsobem dostalo do jedné z bot. Otřela si nohy z nejhorší vrstvy bahenní masky a nazula je. ,,Tady v lese mi už budou aspoň k něčemu dobré‘‘ řekla a pomohla Janě se postavit na nohu a fialově vyhlížející báň, co vypadala jako oteklá Milka zahalená v zelenkavém rouše s pěti malými vemínky. ,,Připravena?‘‘ ,,Jako ještě nikdy‘‘ dostalo se jí odpovědi s lehce pobízivým gestem. ,,Pak tedy jdeme…‘‘ a vyrazily. Po okraji lesa se šlo o poznání lépe než tím rozbahněným marastem. Přeci jen po půdě, i když těžce promáčené, ale za to zpevněné letitou sítí kořenů a spoustou druhů polních trav se pokračuje s mnohem menším vypětím sil. Ani prudký déšť pod hustě zarostlými korunami stromů, nedělal takové naschvály a nešlehal děvčata po unavených tvářích.
Pokračovali dál, až se dostali do míst kde přecházelo listnaté stromořadí v jehličnatou část a kde se pomalu začala připojovat rozbouřená řeka. Na to, že se blížilo k půl desáté dopoledne, nebylo slyšet nic z běžného ševelení, křiku ptactva a rachotu aut z nedalekého hlavního silničního tahu. Snad jen blížící se řeka chvílemi přehlušila bubnování deště do větvoví.
Když v tom ono šustivé a hučící ticho prořízl příšerný pazvuk podobný vyjícímu psu, nebo spíše několika psů navzájem se přelévající. Děvčata na sebe vyděšeně pohlédla. Není moc pravděpodobné, aby se ve zdejších lesích pohybovala vlčí, nebo snad psí smečka. A i kdyby. Místní myslivec by se s ní jistě hravě vypořádal. Nedalo moc práce domýšlet se, co to asi mohlo být. Ten příšerný zvuk poznaly téměř najisto. ,,Tak co teď‘‘ zeptala se Jana ,,Támhle někde kousek proti proudu je brod. Jako mladší jsem tam utíkala když mi bylo nejhůř. Ten klid při šumu listů a vody obtékající několik kamenů v řece mě dokázal přivést na jiné myšlenky. Musíme jít tam. Když přebrodíme řeku, tak sakra už musí ztratit naší stopu. Nechápu jak nás mohl sledovat až sem‘‘ a jak řekla Kateřina také udělaly. ,,Tady ty tři vrby poznávám‘‘ pronesla ne moc nadšeně. Nedošlo jí totiž, že v takovém deštivém nečase se řeka mezi kamením a to ještě v poněkud zúženém úseku bude chovat jinak, než byla zvyklá ze slunných večerů. Další záblesk doprovázený ohlušujícím hromem který na okamžik osvítil koryto řeky její obavy ještě umocnil. A náhle opět ono příšerné uši drásající vytí, zdající se být o mnoho blíže než předtím.
Kateřina pohlédla na svou přítelkyni. ,,Musíme to zkusit. Vrátit se nemůžeme a na této straně řeky nás jistě brzo dožene a do vsi dojít nestihneme pokud se nenaučíme létat. Vlez mi na záda‘‘ řekla a opět si sundala boty a pokračovala. ,,Teď je poneseš ty, já už je nemám kam dát. Pevně se drž, ale ne zas tak, aby jsi mě uškrtila.‘‘ Pomohla Janě na svůj hřbet a pomalu vlezla na rádoby klidný okraj rozbouřené řeky.
Víry které se tvořily okolo vystouplých kamenů nevypadaly vůbec lákavě a ještě o to méně bezpečně. ,,Sakra sakra sakra‘‘ Zaklela Kateřina a obezřetně se vydala rozvážným krokem k prvnímu z vystouplých kamenů nad hladinou. Proud, který se jí neustále snažil podtrhnout nohy, byl centimetr po centimetru blíže ke středu řeky silnější a ani to, že bosky našlapávala na kdysi dávno možná známém dně na lecjaké ostré kamínky a nerovnosti jí nebylo moc příjemné, ale přesto pokračovala s maximálním úsilím.
,,Dobře‘‘ řekla když se konečně chytila prvního ze tří kamenů, co nyní vyčnívaly nad hladinou. ,,Vážně mě udusíš, jestli mi nepovolíš to sevření‘‘ zasípala na Janu, která si stejně vyděšená jako Kačka ani neuvědomila jak moc ji svírá předloktím okolo jejího krku. ,,Promiň‘‘ odpověděla a povolila křečovitý stisk.
Druhý kámen byl asi tak o dva metry dál směrem po proudu, takže se od prvního odrazila a mocným tempem jako zkušený plavec, pomáhaje si nohama o nerovné dno, se vrhla blíže ke středu řeky. ,,Tak tohle bylo o fous‘‘ pomyslela si, když je silně rozvířená voda v řece strhla po proudu a jen tak tak se chytla konečky prstů druhého kamene, snažila se přitáhnout dvě ve vodě vlající těla blíž, aby byly schopny dostat se před kámen a tak se opět přiblížily k protějšímu břehu. Po nemalém úsilí se konečně zdařilo a opřely se o druhý tak, že je proud tlačil do zad na něj. ,,Teď budeme muset vylézt a skočit‘‘ řekla Kateřina. Protože je třetí viditelný nad hladinou pro změnu asi dva metry zpět proti toku a proud je tam i o dost silnější. Nedokázala by se k němu proplavat ani jako mistryně světa ve volném stylu. Jana pochopila co se od ní čeká a chytila se také středového kamene čekaje na Kateřinu, až se na něj vyškrábe. Když už byla nahoře podala Janě ruku a pomohla jí vylézt a opět stejná situace. ,,Vyšplhej se mi na hřbet‘‘ No… ono se to snáž řekne než provádí, protože když stojíte třema nohama na nerovném kluzkém kameni těsně nad hladinou a navíc na plošce, kde by jednomu člověku dalo dost práce udržet rovnováhu.
Prásk… Další světelný efekt z hůry teď pro změnu odkryl hrůzný pohled na okraji lesa. Z toho co Jana zahlédla a tentokrát si byla stoprocentně jista, že to není keř nebo jiný přelud, až zamrazilo. ,,Je tady‘‘ vykřikla a i Kateřina se podívala stejným směrem.
Jen možná tak patnáct metrů od břehu řeky svítilo šestero zle vyhlížejících krvavě rudých očí. ,,Našel nás‘‘ s jistotou potvrdila Janinu větu. ,,pevně se drž‘‘ dodala a pomohla jí s lezením na svá bedra. Skok… tak takhle si to určitě nepředstavovala. Chybělo sice málo, ale i to málo stačilo k tomu, aby nedoskočila dostatečně stabilně, na okraj rozvášněnou řekou a vytrvalým deštěm zmáčeného kluzkého kamene. Podklouzla jí noha a sesunula se po kameni jako po kostce mýdla. Při tom pádu na něj dopadla hrudí a jelikož ještě stále držela nohy své kamarádky podél boků, nedostala ani šanci náraz jakkoli ztlumit. Vysykla bolestí a i tím jak jí váha dvou těl vytlačila z plic vzduch, za doprovodu praskotu tří žeber. Aby to nebylo málo, ještě se udeřila do hlavy někde v místě pravého obočí a v ten okamžik ztratila vědomí.
Jana velmi rychle pochopila co se děje a že teď je to výhradně jen na ní. Nezpanikařila. Přehmátla si tak, aby Kateřinu držela pravou rukou úhlopříčně přes krk a dlaň jí zaklesla do levého podpaží a oběma nohama sklouzla z jejího hřbetu. Zaskřípala zubama v okamžiku, když se nohama zapřela o dno. To se nechalo očekávat, vzhledem ke zdravotnímu stavu její končetiny. Levou rukou začala zběsile pádlovat, aby se nedostali blíže ke středu prudkého toku, ale naopak se přiblížili ke klidnější vodě u levé strany. A hlavně ne ke břehu na kterém na ně čeká jistojistá záhuba v čelistech té příšery. Než ji přeci jen udolal proud vody, o pár kousků se jí to i povedlo a bylo to dostatečně k tomu, aby dosáhla na několik volně visících větví z letité vrby na břehu. I když ani té se v náporu proudu na dvě těla nedokázala dlouho udržet, pomohlo jí to opět se o nepatrný kousek přiblížit ke klidnějšímu toku u okraje. Polykajíc vodu, jak se snažila držet Kateřině hlavu nad hladinou (alespoň občas), se konečně dostala blíž a nahmátla pod vodou pevný bod, za který už se jednou rukou při okraji dokázala udržet. Byl to nejspíš kořen oné vrby a nebo jiného poblíž řeky rostoucích stromů. Znovu zaklesla, tentokrát už jen zdravou nohu o dno a opět vyzvedla Kateřině hlavu nad hladinu. Kupodivu ještě dýchala, ač v bezvědomí. No na to, že posledních pár okamžiků trávila víceméně (spíše více než méně) pod vodní hladinou to byl úspěch.
Jana zvedla hlavu k místu, odkud do vody vstoupily a tam uviděla žlutobílé, hrůzu nahánějící tesáky v tlamách tří hlav toho odporně vypadajícího monstra. Zlověstně vrčel. Cenil zuby a nervózně přecházel z místa na místo. ,,Že by se bál vody? No od psa bych to pochopila. Vím dobře co úsilí stojí tu mojí potvoru dostat do vany. Jak pochopí, že je zle, že je čas na koupel začne dělat jako smyslů zbavená. Nápady jak jí obelstít, tak ty už mi také docházejí. Netuším co se jí honí v hlavě, když stejně ví jak to skončí. Když (opět) zjistí, že ze sprchy teče vlažná voda bývá naopak problém ji dostat ven. A další koupání… nanovo ten stejný koloběh.‘‘
V tom tvor na protějším břehu zacouval pár kroků zpět. Předvedl cosi jako rozběh, ale v poslední chvíli prudce zastavil těsně na okraji a smetl do vody trochu drnu z odlamujícího se břehu. ,,To není dobré, on to jistě nevzdá‘‘ pomyslela si Jana a začala se snažit ručkovat po kořeni blíž k okraji.
Druhý pokus monstra se stejným průběhem, až na ten závěr. Tentokrát už se nezastavil a z břehu řeky se odrazil. První kámen… trefa, druhý odraz ke kameni po směru proudu. Lehce z boku zaťal své ohromné tlapy s nebezpečně vypadajícími drápy a mocný odraz k poslednímu milníku mezi ním a protějším břehem který se tyčil pro změnu dva metry proti toku řeky.
Ale co čert nechtěl. Kinetická energie sto osmdesáti kilového těla při dopadu, plus ohromná síla vyvinutá při snaze odrazit se správným směrem k poslednímu záchytnému bodu zapříčinily, že se te prostřední vylomil ze dna a tak černá chlupatá koule sebou plácla ještě kus před třetím z nich. Za příšerného vytí třech potápějících se a opět vynořujících hlav se dostala ve středu řeky do nejsilnějšího proudu. Ještě posledních pár temp v zoufalé snaze přiblížit se ke břehu překazil další kámen, už ale ne viditelný nad vodou. Jen vír na hladině oznamoval, že pod ní je další možná překážka. Psisko se po nárazu přes něj překulilo po hladině a opět zmizelo pod vodou v rozbouřené řece. Tak alespoň k něčemu je to počasí pod psa dobré. Nebýt silného deště a v důsledku toho tolik živé řeky, jistě by se dostal na druhou stranu. Nedá moc práce domýšlet se co by poté následovalo.
To už ale Jana vláčela Kateřinu na břeh. ,,Musím sebou hodit. V té vodě jistě nevydrží věčně. O kus dál kde není kamenité dno a řeka je tam o poznání širší se proud lehce uklidní. Nejpozději tam se dostane ven a byla by jsem moc nerada, aby nás nachytal stále zde.‘‘
,,Tak se prober Kačeno, nebo ti vrátím tu facku z lesa a to se vsaď, že se nebudu ostýchat.‘‘ Řekla a nevědomky o jejích zraněních se jí lehce opřela jednou rukou o hruď. Jistě si dovedete představit, že zlomená žebra asi trochu bolet budou. Kateřina vyvalila oči, div jí z důlků nevypadly a vykřikla bolestí.
,,Co se stalo?‘‘ Procedila mezi zuby a levou rukou se chytila za zhmožděnou hruď. Pravou si přejela po čele v místě kde se udeřila. Chvíli nechápavě pozorovala krev deštěm rozředěnou, co se jí valila z rány na hlavě. Nyní ji měla potřísněné konečky prstů. ,,Co by se mělo dít, učili jsme se potápět‘‘ řekla Jana s úsměvem ve tváři. ,,Jsem ráda, že jsi v pořádku‘‘ ještě dodala a radostně jí objala. ,,JÁÁU…‘‘ ách ta žebra. ,,Promiň, bolí tě to?‘‘ řekla Jana se starostlivým tónem. ,,Mám dojem, že poslední co si pamatuji bylo prasknutí v hrudi…‘‘ Na okamžik se odmlčela Káča a s trochu vyděšeným výrazem se začala rozhlížet okolo. ,,To zvíře. kde je?‘‘ S rozklepaným hlasem řekla. ,,Taky se učí potápět‘‘ opět se usmála Jana. ,,Ale moc času asi nemáme. Každou chvíli se může dostat na břeh. Měli bychom vyrazit, jsi schopná vstát?‘‘ ,,Myslím, že to půjde‘‘ odpověděla Kateřina a pomalu se začala zvedat držejíc si při tom žebra. I ta už se jí začala zbarvovat do modra a odřená kůže, z níž začínala prosakovat pozvolna krev vypadala velmi nehezky a bolestivě. ,,Takhle se nám půjde o to hůř. Nohy mám v pohodě, ale s tou hrudí, stále více rozbolavěnou ji nebudu schopna podpírat jako doposud a nebo při nejmenším nás to jistě zpomalí‘‘ pomyslela si. Tentokrát pro změnu Jana sundala tričko a odtrhla z něj rukávy a zbytek si navlékla zpět na tělo. Torso trika na ní vypadalo dost sexi a fakt, že bylo navíc mokré ten pohled jen umocňoval. Kate nechápavě pozorovala co to vyvádí…
,,Do hlavy jsem se praštila já né ty, tak co to tady blbneš‘‘ Pronesla, ale Jana dál pokračovala. ,,Nehodlám ti zůstat nic dlužná‘‘ odpověděla s lehkým úsměvem. To už měla jeden rukáv poskládaný do čtverečku a přiložila ho kamarádce na čelo a druhý použila jako čelenku. ,,Přeci tě nenechám vykrvácet. Ta rána je docela hluboká‘‘ poskakujíce při tom na pravé noze dodala. Kačka nijak neprotestovala a přidržovala poskakující Janu, aby neztratila rovnováhu.
,,Tak můžeme?‘‘ Naznačila hlavou směr. Jana přikývla. ,,Budeme muset pokračovat támhle‘‘ ukázala mírně nalevo od řeky proti proudu. ,,Odtud je ves zacházka, ale okolo starého hřbitova se dostaneme až k silnici a tam nás někdo sveze, nebo nám alespoň půjčí mobil.‘‘ Podepřela opět Janu a pomalu vyrazily.