Živlem ovládána

Vzbudilo mě hlasité zatroubení na trubku. Cukla jsem s sebou. Rychle jsem vstala, oblékla si svetřík a vyběhla ven z domku. Děti jsem tam zatím nechala, než zjistím co se děje. Zjistila jsem to velmi rychle. Hořelo. Skoro celá vesnice byla v plamenech. Rychle jsem vběhla do domu, vzbudila děti a vyhnala je ven z baráku. Odvedla jsem je do domu na kraji vesnice, kde už byly i ostatní děti. Nechala jsem je tam a běžela hasit.
Lidi křičeli a byl zmatek. Já jsem vše vnímala ale jen jako z dálky. Jako zhypnotizovaná jsem kráčela k hořícímu domu mích sousedů. Ten oheň mě fascinoval. Pomalu jsem přistupovala blíž a blíž, když už jsem cítila jak mě pálí na kůži. Ostatní na mě koukali jako na pomátlou. Nikdy jsem nic takového nezažila. Byl to pocit jako silný orgasmus, jako zvrhlá radost. Byly tam ale i výčitky, protože jsem věděla co za pár okamžiků udělám. Věděla jsem, že udělám krok a budu v ohni, ale nevzplanu. Věděla jsem že oheň je můj živel. Věděla jsem to. Výčitky přicházeli ze strany mozku, kde byli uložené mé děti. Nechtěla jsem je opustit, ale nemohla jsem se ubránit. V tu chvíli by mě nic nezastavilo.
Už jen jeden krok... Je to tady. Plameny mě olizují. Cítím jejich teplotu, ale nic to se mnou nedělá. Najednou sem se prohnula v zádech a lehla na zem v hrozných křečích. Nebyl to však konec. Něco mě tu drželo. Ano, byl to oheň.
Probrala jsem se ve světničce, mé děti kolem mě ležely na zemi. Má mysl se ale změnila. Už mi ty děti nepatřili. Oni to také cítili. Ale svědomí jim nedovolovalo odejít. Když jsem se probrala, necítila jsem nic než chlad. Byla noc. Pomalu jsem vstala a chtěla jsem se obléknout do mích šatů. Přišla tam ale naše vesnická ošetřovatelka. Nesla svíčku v ruce. Ve mně se najednou rozproudila krev. Srdce mi zase začalo být. Cítila jsem znovu ten bláznivý pocit radosti. Ošetřovatelka chtěla, abych si šla lehnout, ale já ji jen odstrčila. Nic mě tam už nedrželo.
Spoustu věcí jsem věděla. Netušila jsem jak, ale prostě to tak bylo. Věděla jsem, že dokud někde na světě hoří i jen jediný plamének, budu žít, a ani zub času mi neublíží. Věděla jsem, že už nejsem normální člověk a že žiju ohněm, že jsem bez něj jako mrtvola a nemám tep. Věděla jsem, že mám zvláštní schopnosti, ale nevěděla jaké a tak jsem se je rozhodla vyzkoušet.
Vyšla jsem z vesnice a šla na pole. Soustředila jsem se, natáhla ruce před sebe, a vyšlehl z nich plamen. Plamen mého života. Plamen. Oheň… Tyto úžasná slova jsem vykřikla a pak jsem se bláznivě zasmála. Asi mi přeskočilo, říkala jsem si…