Jaroslav Hašek Povidky I

Čáka pěšáka Trunce

I.

Na počátku října nastoupil rekrut Trunec tříletou vojenskou službu u pěchoty. Chlapík byl jako hora a jeho mohutná ramena nesla hrdě hlavu. Měl býčí šíj a hlavu obra.
Když přišel prvního dne do kasáren, šel k „marodvizitě“, pak ho vedli s ostatními k poddůstojníkovi, který se ho vyptával stejně jako všech na poměry domácí. To se děje kvůli tomu, aby byla vzbuzena důvěra k vojenské instituci. Nato odvedli je, vzbudivše v nich důvěru k vojsku, do skladiště, aby jim vyhlédli uniformu.
Féla prohlížel jednoho po druhém a volal: „Boty číslo tři! Kalhoty šestka! Blůza číslo dvě!“ Čtyři kaprálové snesli hned boty, kalhoty, blůzu dotyčnému rekrutovi, jehož rozměry féla odhadoval od oka, nestaraje se, jak mu ty věci padnou. Ten měl boty, že by se ještě dvě nové jeho nohy do jeho bot vešly, ten by zase svou nohu za živý svět do bot nedostal, i kdyby si nohu ohobloval o polovic, jinému rekrutovi byl by se vešel ještě jeho starší bratr do kalhot, jiný by vtěsnal do blůzy dvě podobné suché postavy, jako je on. Bylo to však na vojně a čísla volaná félou směrodatná. Pak jim dali čáku a čepici. Čísel takových je asi šest. Na největší hlavu a až na nejmenší. Bylo to také popleteno, ale jakáž pomoc.
Pak odešli do světnice, kde se oblékli. Pohled na ně byl k pláči. Byly to postavy, která jedna druhou nepoznávala. V jizbě se jen hemžilo muži, kterým ruce ztrácely se v blůzách, kalhoty ploužily se po zemi, čepice padaly na uši. A na druhé straně byli zde mužové mající kalhoty pod kolena, takže bylo vidět podvlékačky, bylo vidět ruce vyčnívající od lokte z blůz a mnohým stála na hlavě sem tam se kolísající čepice. Co přebývalo jedné části mužstva, to scházelo druhé.
Když féla spatřil tyto zajímavé skupiny, kynul blahosklonně rukou a řekl: „Vidíte, hoši, jak nestejné jsou rozměry lidského těla. Ten má ruce delší, než má mít, ten zas kratší. Podobně to máte i s nohama. O tloušťce nemluvím. Někdo se dopnout nemůže, kdežto jiný visí v blůze jako boží umučení. Jinak však jest věc v pořádku. Musíte si mezi sebou šaty vyměnit. A to vám říkám, že voják musí být jako z cukru a chodit jako panenka, kdo by vypadal směšně, ten bude potrestán!“
Tak měnil soused se sousedem boty, blůzy, kalhoty, čepice a čáky, až zbyl zde jediný obrovský rekrut Trunec. Vyjímal se v kalhotech, které mu byly krátké, a v blůze, kterou dopnout nemohl, jako zvláštní tvor z cizí planety, na jehož obrovské hlavě krčila se nesměle malá čepice. Ostatní vypadali sice také dobrodružně, ale tato bytost, rekrut Trunec, vyhlížel, jako by patřil jiným světům.
Trunec prosil proboha, aby ho v tom nenechávali. Věc ta se luští na vojně tím, že se řekne: „Starejte se a marš!“
Trunec obrátil se tedy ke kaprálovi a ten obměkčen jeho prosbami odvedl ho poznovu do skladiště, kde konečně po dlouhém hledání byly nalezeny části uniformy, které alespoň trochu učinily z Trunce vojáka. Bohužel čáka, a i ta největší, ztrácela se na jeho obrovské hlavě jako zrnko písku v moři.
A tak se stalo, že celá záležitost s jeho čákou došla až k vrchní vojenské intendantuře do Vídně.
Stalo se to následujícím způsobem. První povinností u vojáka je učit se salutovat, čímž se vzdává čest představeným.
Rekrut Trunec s čákou, která mu skákala na jeho velké hlavě jako míč po podlaze, marně namáhal se při nejlepší vůli nahmátnout okraje čáky, kterého se měl dotknout dle předpisu při salutování.
Byly to zoufalé pokusy zachytit okraj, neboť při sebemenším pohybu klouzala mu čáka do týla.
Poddůstojník byl zoufalý, důstojník klel a červenal zlostí, když čáka při těch hrozných pokusech padala nebožákovi s hlavy na zem.
Rekrut Trunec, zoufalý, červený v obličeji, narazil si ji na jedno ucho, což způsobilo tlumený smích mezi mužstvem a nový výbuch hněvu u důstojníka i poddůstojníka.
Co s ním?
Konečně důstojník nechal odvést rekruta Trunce kaprálem do kanceláře setniny. Trunec se svou poskakující čepicí dělal dojem opilého muže, a nevěda, co se s ním stane, potácel se do kanceláře.
Když přišli do kanceláře, tu účetní poddůstojník na raport kaprálův nechal Trunce předvést k hejtmanovi. Hejtman přijal raport vážně. Napřed ptal se Trunce, zdali nemá vodu v hlavě, a když ten uctivě řekl, že poslušně hlásí, že vody nemá, poručil hejtman, aby čáku namočili ve vodě a narazili Truncovi na hlavu. Tím se čáka rozšíří a Trunec ji musí mít celý den na hlavě. Za tím účelem Trunce zavřeli na čtyřiadvacet hodin, aby ostatní nerušil. Ovšemže to není trest.
Trunec pečlivě držel si namočenou čáku na hlavě, sedě na pryčně, až konečně únavou usnul. Ráno když vstal, čáka ležela vedle něho na pryčně stejně malá, ještě scvrklejší, a byla to největší čáka regimentu.
Opět si ji dal na hlavu, učil se ji udržovat na hlavě v rovnováze, nebylo to však nic platno. Čáka skákala jako den předtím.
Byla promáčknutá a Trunec musel podruhé do kanceláře jeho setniny.
Tentokráte byl hejtman ještě vážnější. Poručil účetnímu poddůstojníkovi, aby změřil Truncovi hlavu. Objevilo se, že má v objemu 62 cm. Pak bylo Truncovi panem hejtmanem přísně domluveno, že celá věc musí přijít až k vrchní vojenské intendantuře do Vídně, jak se mohl opovážit přijít s takovou hlavou na svět. Poté byl propuštěn. Venku narazili mu čepici na hlavu, kterou mu zatím krejčí přešil, a Trunec zúčastnil se cvičení, raduje se, že nebyl zavřen na pevnost.