Jaroslav Hašek Povidky I

Můj kvartýrský se zbláznil

II.

Jednoho dne slyšel jsem ho křičet ze spaní: „Pane, co to se mnou děláte, tohle přece není žádná kravata.“
„Aha,“ pomyslil jsem si, „už to začíná. Teď přijde na řadu Varieté se svými zápasy.“
Nemýlil jsem se. Druhého dne večer přišel si ke mně dlužit líh na pálení.
„Budu něco vařit,“ řekl, ukazuje na balíček, který měl v ruce, „neboť musím si počínat systematicky. Máte rád atletiku? Ne, vám nemůže to být lhostejné, vždyť jedná se o otužení těla, zvýšení jeho sil. Stávám se atletikou povšechně dokonalý, má krása tělesná se zvyšuje. Ve mně budí se touha po vyznamenáních.“
„Očekávají mne,“ mluvil dál kouleje očima, „znamenité pocty, dary a důstojenství. Má junácká ctižádost nikdy nezvrhne se v marnivost. Jsem jako ti staří atleti, kteří oddávali se zvláštnímu způsobu života, pojídajíce před spaním spousty masa vepřového a hovězího. Taky si to nesu s sebou.“
Rozbalil balíček. Byla tam tenounká kotletka a malý bifteček, plátek smutně vypadajícího hovězího.
„Tak si to ukuchtím,“ řekl a zmizel v kuchyni s těmi spoustami masa hovězího a vepřového.
Asi za tři čtvrtě hodiny slyšel jsem v kuchyni strašný rámus a hekání. Vrazil jsem tam a spatřil svého kvartýrského, jak zápasí sám s sebou. Právě si dával masáž a snažil se chvatem zákrčním. povalit sebe na lopatky.
„Odpískejte surovost,“ zvolal s divokým supěním, „copak nevidíte, že sebe škrtím?“
To bylo však dílem okamžiku. Udělal most a křičel: „Plácněte mne, ať jdu do parteru.“ Nežli jsem mohl zakročit, prolomil si most a klesl unaven na lopatky.
Zamkl jsem se před ním v pokoji. Do deseti hodin vytrvale však klepal mně na dvéře, volaje: „Není-liž pravda, že jsem byl aut, velectěné obecenstvo?“
Ráno slyšel jsem z jeho pokoje nový povyk. Rozeznal jsem hlas domovnice: „Ale, milostpane, praboha, co ta děláte.“ Načež slyšel jsem rozzuřený hlas svého kvartýrského: „Že vás, bavorský lve, nedostanu na lopatky?“
Druhého dne přinesl mu snídaní domovník. Co se odehrálo mezi nimi, nevím, neboť jsem byl na obvyklé ranní procházce po různých ospalých doupatech velkoměsta. Našel jsem ho však ležícího v posteli na břiše, s křenovou plackou na zádech.
„Dobrý výkon,“ vypravil ze sebe namáhavě, „krásný nelzon, praštil se mnou skvostně, pirueta, záda, dvě žebra…“
Pak dostal horečku a křičel, že není žádný profesionál nebo řemeslný zápasník a že nechce, aby se atletika zvrhla v řemeslo.
Přivolaný lékař marně mu domlouval, aby neležel na břiše. Nechtěl naprosto ležet na zádech, hulákaje: „To je záludnost, myslíte, že jsem Madráli, arménský medvěd, a že mne tak položíte na lopatky?“
Když se za týden uzdravil, šel přát k jmeninám svému strýci. Neslyšel jsem od něho, jak to bylo, ale sděleno mně to bylo ze strany jeho příbuzných. Jeho strýc, těžce nemocný, seděl v lenošce a můj kvartýrský, když mu blahopřál k svátku a brzkému uzdravení, počal ho bavit vypravováním o zápasech a mezi řečí vžil, se do toho tak, že na těžce nemocném strýci demonstroval některé surovosti, které prováděl Carlos na Šmejkalovi.
Pak jednoho dne můj kvartýrský nepřišel domů. Ráno pak ke svému překvapení četl jsem v novinách zprávu: Zuřivý zápas s výběrčím. Včera o deváté hodině večerní zabočil na most Palackého neznámý muž. Když výběrčí natáhl ruku pro 2 haléře, vrhl se neznámý na něho volaje: „Dobrá, když chcete zápasit, tak to hned začne.“ Výběrčí marně odkazoval výtržníka na meze slušnosti a byl neznámým povalen k zemi. Teprve když byla přivezena obecní truhla, podařilo se dvěma strážníkům několika „nedovolenými chvaty“ výtržníka dopravit do truhly. Na policii udával, že jest známý habešský tygr, a vedl různé zmatené řeči, takže bylo vidět, že ubohý muž je choromyslný. Po jeho totožnosti se pátrá.
Můj kvartýrský je tedy v Bohnicích. Aby nezuřil, zaopatřili mu tam velkou činku z papírové masy, na které je napsáno na každé kouli 100 kg. Zvedá ji po celý den a opatrovníkům říká, že je známý habešský tygr, který za dva roky položil na obě lopatky norvéžského vlka.

Humoristické listy – 15. 5. 1914.