Jaroslav Hašek Povídky II

Kynologický ústav
III.

Na inzert pod názvem Sluha pro chov a prodej psů došla spousta nabídek, z nichž některé byly velmi upřímně psány. Jeden venkovský strážník ve výslužbě sliboval, že dostane-li to místo, že naučí všechny psy skákat přes hůl a chodit po hlavě.
Jiný psal, že umí zacházet se psy, poněvadž byl po léta zaměstnán u budějovického pohodného a propuštěn pro vlídné zacházení se zabitými.
Jeden žadatel spletl si kynologický ústav s gynekologickým ústavem (pro ženské choroby) a psal, že byl sluhou v porodnici a na ženských klinikách.
Patnáct ze žadatelů mělo absolvovanou právnickou fakultu, dvanáct bylo absolventů učitelského ústavu. Kromě toho došel i přípis ze Spolku pro blaho propuštěných trestanců, abych se na něj obrátil stran místa sluhy, že mají pro mne jednoho velmi řádného propuštěného lupiče pokladen. Některé žádosti byly velmi smutné a beznadějné. Psali například sami: Ačkoliv již předem s určitostí vím, že nedosáhnu toho místa…
Byl tam v té spoustě nabídek, který uměl španělsky, anglicky, francouzsky, turecky, rusky, polsky, chorvatsky, německy, maďarsky a dánsky.
Jedno psaní bylo latinské.
A pak došla jednoduchá, ale upřímná žádost: „Velectěný pane! Kdy mám nastoupit službu? V dokonalé úctě Ladislav Čížek, Košíře, u Medřických.“ Když se žadatel tak přímo ptal, nezbylo mně nic jiného než mu odepsat, aby přišel v osm hodin ráno ve středu. Cítil jsem se zavázán velkými díky k němu, že mne zbavil dlouhého, obtížného vybírání.
V osm hodin ve středu nastoupil tedy můj sluha službu. Byl to muž menší postavy, od neštovic, velmi čilý, který, když mne ponejprv uviděl, podal mně ruku a řekl vesele: „Počasí se asi do zítřka nevybere, jestlipak jste už slyšel, že se zas srazily v sedm hodin ráno elektriky na Plzeňské třídě.“
Pak vytáhl z kapsy krátkou dýmku a pravil, že ji dostal od šoféra firmy Stibral a že kouří uherský tabák. Pak mně sdělil, že u Banzetů v Nuslích je číšnice jménem Pepina, a ptal se mne, zdali se mnou nechodil do školy. Pak počal mluvit o nějakém jezevčíkovi, kterého kdybych koupil, bylo by nutno přebarvit a trochu mu zchromit nohy.
„Vy tedy psům rozumíte?“ tázal jsem se radostně. „To se ví, sám jsem už prodával psy a měl jsem už z toho oplétání před soudem.“ Jednou jsem si vedl domů boxera a najednou mne zastaví na ulici jeden pán, a že prý je to jeho pes, že se mu ztratil přede dvěma hodinami v Ovocné třídě. „Jak to víte, že je to váš pes?“ „Podle toho, že se jmenuje Mupo. Pojď sem, Mupo.“ Ani nevíte, jak ten můj pes na něho radostně skákal. „Bosko,“ volám na něho, „Bosko, fuj!“ A on zas radostně na mne počal dorážet. Byl to blbeček. Nejhorší bylo, že jsem u soudu zapomněl, že jsem mu říkal tenkráte Bosko. Ale slyšel i na jméno Buberle a měl se ke mně stejně radostně. Mám se podívat po nějakém psu?“
„Ne, Čížku, obchod můj bude veden reelně. Počkáme na kupce a prozatím prohlídneme si inzerty v rubrice Zvířectvo, kdo co prodává, jaké druhy psů. Podívejte se, zde jedna paní chce prodat z nedostatku místa ročního bílého špicla. Jsou špiclíci opravdu tak velcí, že tolik překážejí? Jděte tedy do té Školské ulice a kupte ho, zde vám dávám třicet korun.“
Rozloučil se se mnou s ujištěním, že přijde co nejdřív, a vrátil se za tři hodiny, ale v jakém stavu. Tvrdý klobouk měl naražený až přes uši, strašně se kymácel ze strany na stranu, jako by chodil za mořské bouře po palubě, a pevně v ruce svíral provaz, který táhl za sebou! Podíval jsem se na konec provazu. Tam nebylo nic.
„Nu – jak – pak – se vám líbí – pěkný kousek, co? – nejsem – tu s ním brzy – (počal škytat, vrážeje do dveří pokoje) – podívejte se na jeho uši – tak pojď, mamlase – ten se staví, – co? Nechtěla ho ani prodat. – “
Vtom se otočil a podíval se na konec provazu. Vytřeštil oči, vzal konec do ruky, ohmatal a zaškytal: „Před ho-ho-di-nou ještě tam – tam by byl…“
Sedl si na židli, spadl z ní okamžitě, a šplhaje se po mých nohou do stojací polohy, řekl vítězoslavně, jako kdyby objevil něco báječného: „Von nám tedy patrně utek.“ Posadil se na židli a počal chrápat.
Tak nastoupil prvního dne službu.
Díval jsem se z okna na ulici. Tam pobíhali v ruchu frekvence různí psi. Připadalo mně, že každý z nich je na prodej, zatímco ten člověk vedle tak ukrutně chrápe. Pokusil jsem se ho vzbudit, maje fixní ideu, že přijde nějaký kupec a koupí si ne jednoho ale velkotucet psů.
Nikdo však nepřicházel a stejně bylo marné ho budit. Docílil jsem jen toho, že se mně svezl ze židle. Za tři hodiny se konečně sám probral a protíraje si oči řekl chraplavým hlasem: „Myslím, že jsem provedl něco špatného.“
Počal se upamatovávat na jednotlivé podrobnosti, rozhovořil se o špiclíku, jak byl krásný a jak mu ho ta paní prodala velice lacino. Dal za něj deset korun, poněvadž jí řekl, že přijde do moc dobrých rukou. Pak vykládal, jak ten pes s ním nechtěl jít a jak ho zmlátil. Přešel pak rychle k tomu bodu, že má jednoho hostinského známého dole na Smíchově, a tak že se tam zastavil. Bylo tam též několik jeho jiných známých. Pili nějaké víno a likéry. Člověk je velmi křehký tvor.
„Dobře,“ pravil jsem; „jak víte, dostal jste třicet korun, vrátíte mně tedy dvacet.“
Nebyl přiveden nijak do rozpaků: „Měl bych vám opravdu vrátit dvacet korun, ale myslil jsem, že vám udělám radost. Stavil jsem se také na Švihance a tam jsem dal u nějakého Krátkého závdavek na štěňata deset korun. Mají tam takovou divnou, zajímavou fenku a ta je březí. Budeme žádostivi, jaký druh štěňat vrhne. Hlavní věc, že už je máme zamluveny. Pak jsem šel kolem Paliárky, tam mají na prodej krásnou ramlici…“
„Vzpamatujte se, Čížku, vždyť nemám obchod s králíky.“
„Což jsem řekl ramlici?“ pravil sluha, „to je mýlka. Chtěl jsem říct fenu skotského ovčáka. Je též březí, ale tam jsem nedal zálohu na štěňata, nýbrž těch deset korun je zálohy jen na tu fenu, štěňata zůstanou majiteli a pro fenu pošleme, až vrhne štěňata. Pak jsem šel Krocínovou ulicí…“
„To už jste žádné peníze neměl…“
„Ano, správně, to už jsem žádné peníze u sebe neměl. Kdybych byl měl peníze, má tam nějaký pan Novák na prodej velkého chlupatého psa, dal bych mu na něj také zálohu, aby byl nám k dispozici. Nyní se seberu a půjdu do té Školské ulice. Ten špicl jistě se už vrátil domů, když mně utekl. Za hodinu jsem s ním zde.“
Čížek držel slovo. Vrátil se ještě dřív než za hodinu, úplně střízlivý a udýchaný. K mému velkému překvapení přivlékl černého špicla.
„Nešťastníku,“ zvolal jsem, „vždyť ta paní inzerovala, že prodá bílého špiclíka.“
Chvíli se zaraženě díval na psa a pak beze slova s ním vyběhl ven.
Vrátil se za dvě hodiny s děsně špinavým zabláceným špiclem bílým, který se tvářil strašně divoce.
„To byl s tím špiclem omyl,“ řekl Čížek, „ona ta paní v té Praze ve Školské ulici měla dva špiclíky, černého a bílého. Ta měla radost, když jsem jí přivedl toho černého nazpátek.“
Podíval jsem se přivedenému na známku. Měl známku žižkovskou. Bylo mně náhle tak, že jsem myslel, že bych měl vlastně plakat, ale opanoval jsem se. (Čížek zatím známku sundal s poznámkou, že je to vždy nebezpečné.)
V noci probudilo mne škrábání na dveře. Otevřel jsem a černý špic, starý známý od odpůldne, radostně štěkaje vrazil do bytu. Snad se mu po nás stýskalo, nebo měl daleko domů. Buď jak buď. Měl jsem tedy už dva psy, a nyní jen kupce.