Jaroslav Hašek Povídky II

Povídka o kočce

Pierre Lotti ve své znamenité knize O stesku a zármutku píše o kočce, která zprvu zdála se být ošklivou a později krásnou a něžnou. Já píši o kočce zprvu krásné, a později ošklivé.

I.
Jednoho dne na jaře díval jsem se se svou Slávkou z kuchyně na zahradu, kde kvetly hrušně, tráva se zelenala a bez voněl.
Vtom vyrušilo nás z pozorování té roztomilé zahrádky mezi čtvercem činžáků jemné zamňoukání, křoví u zahradní zídky se rozhrnulo a na zídce objevilo se malé kotě, které podívalo se na nás lesklýma očima a pak znova jemně zamňoukalo.
„Jaké roztomilé kotě!“ poznamenala Slávka nadšeně. „Snad se, chuděrka, zatoulalo a má hlad.“
Řekla to tak smutně, že jsem pravil: „Snad abychom mu dali trochu mlíčka.“
Slávka, ochotná vždy konat dobro, nalila trochu mlíčka na misku a nesli jsme ji k zídce.
Oba jsme volali láskyplně „čiči, čiči,“ obávajíce se, abychom toho malého zvířátka nezaplašili.
Kotě zůstalo sedět na zídce a bedlivě naslouchalo našemu něžnému „čiči“, a když jsme se přiblížili až k zídce, protáhlo se za mručení a počalo hlavičku otírat o zídku.
Pohladili jsme je střídavě, přičemž kotě nejprve tiše a za chvíli pak hlučně předlo, dívajíc se na nás oddaným pohledem.
Položili jsme misku s mlékem před ně a kotě naklonilo svou hlavičku nad misku. Kotě schýlilo růžový jazyk i růžový nosík až k mléku a počalo způsobně srkat.
„Papej, kočičko, papej,“ vybízeli jsme zvířátko, hladíce je po jemné srsti.
Když se najedlo, počalo se lízat, přičemž opět spokojeně předlo a povstávalo, aby se otřelo o naše ruce. Cítili jsme to teplé tělíčko a byli jsme spokojeni důvěrou mladé kočky, která netvářila se nijak lstivě. Její pohled, plný vděčnosti, způsoboval, jak jsme cítili, v nás radost a přátelský pocit.
Vtom cosi zašustilo na křoví a vrabec se posadil na větvičku bezu, drchaje své peří. Kotě se ohlédlo a zacvakalo zuby, pitvorně a nemotorně seskočilo se zídky do křoví a pokoušelo se skočit na bez. Jemné větve povolily a vrabec podíval se moudře dolů. Když zpozoroval kotě, klidně dál vytrhával si zobáčkem peří, pozoruje po očku bezvýsledné pokusy mladé malé kočky, která padala do trávy a převalovala se, zuřivě kousajíc se do zadních noh.
Vrabec se patrně smál, neboť zazpíval: „Čim, čim.“ My jsme se smáli také nemotornému kotěti, které kopalo, rozvaleno v trávě, zadníma nohama větvičku bezu, kterou drželo v ostrých bílých zoubkách.
Vtom bělásek se mihl kolem, vznášeje se zcela blízko nad zemí, a byl by málem narazil kotěti na hlavu. Obrátilo se plno údivu a vyskočilo za motýlem, který letěl nad trávníkem, dál a dál, a kotě za ním. Bělásek vyletěl nad druhou zahradu, kotě přeskočilo zídku, přičemž několikrát spadlo, a seskočilo do druhé zahrádky.
Marně jsme volali „čiči“. Kotě zmizelo úplně.
Vraceli jsme se domů a rozmlouvali výhradně jen o zvířátku, které jsme prohlásili za vzor krásna a půvabu.
„Jaké má oči!“ horovala Slávka. „A jakou jemnou srst!“ já na to. „A jak je tříbarevné!“ jásala ona, „bílé, černé a hnědé jako králíček…“